Deprivace a deprivanti

21. 2. 2013 / Pavel Táborský

Když v roce 1996 vydal pan František Koukolík s paní Janou Drtilovou knihu s názvem Vzpoura deprivantů s podtitulem O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci, měla většinová česká společnost úplně jiné starosti a radosti. Vrcholila první fáze resuscitace českého kapitalismu, lid obecný vnímal okolí s nadějemi a užíval si nových nepoznaných příjemností plnými doušky. Než mnozí stačili vyrazit ze stejné startovní čáry k dalším světlým zítřkům, kde se vzala, tu se vzala, začala stále důrazněji ovlivňovat dění ve stále bezstarostném světě nově vytvořená vládnoucí vrstva hochů, kteří spolu mluvili. A nejen mluvili. Oni jednali. A bez skrupulí. S požehnáním z nejvyšších míst se jim podařilo ovládnout rozhodující hospodářské zdroje, včetně informačních kanálů a s nimi reálnou politiku.

Žádná změna politického systému se neobejde bez lidí všehoschopných. T.G. Masaryk hovořil v této souvislosti o mravní sedlině. Tato usazenina se za příznivých okolností dokáže velmi rychle adaptovat na nové poměry a přitom funguje jako katalyzátor dalšího dění. Ke svému prolínání prostředím potřebuje především praporečníky. Jako obvykle k tomu poslouží mladá generace, neboť nemá minulost, reaguje impulsivně, miluje stádnost, dá se snadno opíjet rohlíkem a jinými účinnějšími prostředky. Včetně vyhlašování hesel o svobodě bez hranic, o neomezených možnostech, o stejných startovních čárách, o světlých vzorech a podobných vábničkách z laciného pozlátka. Málokdo si kupříkladu všiml, jak z rozhodujících sdělovacích prostředků mizeli lidé staršího, ba i středního věku. Jak nám rychle omládli manažeři nových i staronových podniků a bankovní úředníci. Jak omládl policejní sbor a armáda. A snad i částečně školství, zejména v řídící sféře.

Pokud mládnou politické strany, dalo by se předpokládat, že překvapí novým programem s myšlenkami, které povedou k tolik potřebným změnám funkčnosti demokratické soutěže v systému politických stran. Archaicky můžeme poznamenat, toto nebylo lze viděti. Strany buď zazářily, až zhasly docela. Případně se rozpadly na prvočinitele.

Redaktor Britských listů pan Karel Dolejší se domnívá, že lze starý organismus politických stran adaptovat, případně resuscitovat. Zřejmě nebere v potaz řadu limitů, které fungují zcela zákonitě v každém společenství. Jedná se zejména o interpersonální vztahy a externí vazby. Dále není zanedbatelná ani ukotvenost takového organismu na členskou základnu a koneckonců na celý systém. O souvislostech mezinárodních nemluvě. A o dalších proměnných by se dalo ještě hodně a hodně "plácat", což je nový termín pro sdělování myšlenek.

Kde je ale napsáno, že by "mladí kmeti" nemohli sami přijít s nápadem, jak hledat cesty ke zlepšení stavu, se kterým nejsou spokojeni. To jim opravdu musí někdo nabízet řešení a oni milostivě přikývnou, že to je to pravé ořechové, případně prohlásí, že jim opětně "geronti", "stařešinové" a vůbec lidé opotřebovaní nemají co nabídnout?

Aktivní politické činnosti se občan musí plně věnovat. Vybíjet svou aktivitu a opotřebovávat svou ostrou klávesnici (dříve se v té souvislosti hovořilo o ostrém péru, což je dnes nevhodné) na hledání a nalézání generačních rozporů, nebude tím nejlepší začátkem tvorby postupných kroků strategie a taktiky třeba pro uplatnění dalších prvků přímé demokracie, nebo oživení funkčního modelu občanské společnosti.

Možná, že v uvedených souvislostech budou na místě dvě drobné citace z knihy pana Koukolíka a paní Drtilové: Deprivanti (od slova deprivace - lat.zprostit) jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality, či o ni přišli. Postižení je výraznější v citové a hodnotové než v intelektuální oblasti.

A dále: Považujeme za pravděpodobné, že deprivanti snadněji vytvářejí aliance, koalice a organizace, jimž jde o moc, než lidé, kteří jimi nejsou.

Koukolík, F., Drtinová, J.:Vzpoura deprivantů. Makropulos Praha 1996, s.44, 51.

Naše politické strany, nové i ty staré jsou zcela jednoznačně dedeprivantizovány. A proto mohou nabízet, vem kde vem, vem kdo vem, vem co vem.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 21.2. 2013