Ó, jak jsme si dříve byli svorni

20. 2. 2013 / Jan Mrskoš

Však si na to dříve narození dobře pamatují. Nebylo jediného, kdo by měl na náš náhled politického dění doma i v zahraničí jiný názor než celá množina lidí shromážděných ať už při ranním kafi na pracovišti, v hospodě u stolu štamgastů, nebo na tribuně při fotbale či hokeji. Nebo dokonce i v narvaném autobuse či tramvaji, kdy někdo pronesl něco žertovného na adresu mocných. A nikdy jsem neviděl ani neslyšel o nějakém Bretšnajdrovi v tom davu. A zajisté v tom davu museli být i tací, co měli někde v kapse dobře ukrytou svou rudou legitimaci a stranický odznak šikovně zapíchnutý do rubu klopy od saka. Ale v tom okamžiku se i oni smáli buď upřímně od srdce, nebo prostě drželi partu. A po takovém hromadném veselém happeningu nám všem bylo hned lehčeji u srdce a tak s hřejivým pocitem soudržnosti a správnosti našeho náhledu jsme se vždy rozešli každý ke své práci.

Jiné to ale bylo v mém raném období ve Švýcarsku, kdy jsem se svým ranním kafem vstoupil do kanceláře a prohodil ke kolegům podobně něco rádoby žertovného v souvislosti s proběhlými volbami. Kolegové plně zabráni každý do své práce napolo zvedli svůj zrak od svých papírů, úkosem se na mně s podivným výrazem podívali a po pár vteřinách neurčitého pohledu se beze slova a mrknutí brvy znovu ponořili do své práce.

Ale dlužno přiznat, že ta společnost nebyla úplně apolitická. Byly i chvíle, kdy se sedělo u piva nebo vína a tam potom se probíraly různé zajímavé otázky z domácího i zahraničního dění. A bylo to pro mne překvapivé, že u stolu se nenašli dva, kteří by měli stejné mínění na téma, které se mě zdálo úplně jasné. Nicméně ta debata byla vždy v mezích tolerance k názorům druhého, žádné cholerické výlevy, které by měly důsledky na další mezilidské vztahy u příštího ranního kafe.

Vzpomínám si na jednu ze svých prvních služebních cest do Bangkoku, kdy jsem tam "musel" zůstat přes víkend. Kolega, který tam byl od naší firmy poslán "za trest" na dva roky, mně v neděli pozval k sobě do domu. Byl to opravdový Švýcar, ne jako většina ostatních kolegů, co byli ze všech koutů světa (nejen toho ujařmeného). Na moji otázku, jak tam se třemi ne zrovna malými dětmi - daleko od milované otčiny -- ten pobyt vůbec snáší, mi odpověděl bez zaváhání, že strašně dobře, protože se nemusí každý večer dívat na ty hrozné zprávy doma, kde se jen dozvídá ty denní hrůzy a ty nechvalné vyhlídky do budoucna.

A v tom jsem mu musel dát za pravdu. Někdy se mi zdálo, že se to dost podobá hlášení zahraničních zpravodajců čs. rozhlasu, tak jako nám to dříve pravidelně podávali Karel Kyncl, Jiří Dienstbier, a jiní z Washingtonu D.C. Mnohokrát jsem si pomyslel, že kdybych to teď natočil a poslal svým kamarádům doma (patřičně přeložené do našeho srozumitelného jazyka), jistě by si mysleli, že si z nich střílím. A to zvláště v pátek, když jsem po urputném týdnu k večeru se ploužil domů z pole role, a představuji si je (ty kamarády), jak už dávno sedí v chatě na verandě u dobře vychlazeného piva a svorně nadávají na režim...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 20.2. 2013