Já mám prostě jinou zkušenost

20. 2. 2013 / Jan Čulík

Jiří Jírovec vzpomíná na svůj život v Československu před emigrací v osmdesátých letech a argumentuje, že se pod komunistickou "diktaturou" žilo v podstatě smířlivě a že lidé uznávali, že odstranila sociální nerovnosti a nespravedlnosti. Že lidé v zemi, kde je dnes 600 000 nezaměstnaných, by dali přednost mírnému komunistickému útlaku, kdyby měli sociální jistoty.

Je to asi pravda, z dnešního hlediska, jenže situace, jak ji líčí pan Jírovec, mi připadá dost idealizovaná. Lidé totiž posuzují svou situaci vždycky podle toho, co existuje v dané chvíli. Berou za samozřejmé to, co mají, a nadávají na to, co nemají. Spíš mám tedy pocit, soudě podle sebe, že sociální jistotu lidi za komunismu brali tak trochu jako samozřejmost, a nadávali na to, co nemají - tedy například volební právo a možnost rozhodovat o svých politických zástupcích.

Dneska lidi mají například svobodu (třeba cestovat, nebo demonstrovat), berou ji jako samozřejmost (i když svobody demonstrovat vůbec nevyužívají) a nadávají na to, co nemají, totiž existenční jistotu.

Je asi pravda, že by dnešní nezaměstnaní pravděpodobně dali přednost mírnému komunistickému útlaku před nezaměstnaností. Naproti tomu lidi, jimž se vede dobře, například většinou v Praze, by jim asi nedovolili vrátit se k diktatuře.

Vzpomínky pana Jírovce na to, že továrníkovi vůbec nevadilo, že mu komunisté zkonfiskovali továrnu, protože uznával, že zavedli sociální rovnost, mi přijde hodně idealizovaná. Jsem rád, že v článku pan Jírovec poukazuje i na osudy za komunismu pronásledovaných lidí, protože jich bylo hodně. Důkazem je, že když v březnu 1968 zmizela cenzura, téma nespravedlivého pronásledování lidí v pracovních táborech a uranových dolech naprosto ovládlo sdělovací prostředky. Lidi o tom potřebovali mluvit.

Mám zkušenost z dospělého věku podstatě jen normalizační. Existenční jistotu jsme brali jako automatickou věc, i když byla velmi nepříjemně svázána s nutností prostituovat se a přijmout podmínky režimu. Jak to, že si lidé nepamatují na ten neustálý tlak, aby se angažovali, mně bylo vyhrožováno, že pokud bych chtěl zůstat učit na fakultě, musel bych vstoupit do KSČ. Režim oplátkou za existenční jistotu požadoval, aby ho občan aktivně a nadšeně podporoval, nebo to aspoň předstíral. Divím se, že si to lidi už vytěsnili. Osobně jsem to považoval za velmi nepříjemné, i to, že se ve veřejné sféře nedalo smysluplně mluvit o ničem, protože vládla jen propaganda. Uznávám, že mnoha lidem to nemuselo vadit, stáhli se do soukromé sféry a řadu věcí si vytěsnili. Lidi nebyli nezaměstnaní, ale idyla to nebyla.

Nekompetentním vedením státu - vysoká nezaměstnanost, kterou vláda vyvolala, vůbec není nutná - ovšem Nečas, Kalousek a další výtečníci v občanstvu posilují nostalgii po režimu před rokem 1989.

Nevím, jestli bych chtěl znovuzavedení autoritářského režimu. Naštěstí to není možné. Možné ale je vést stát tak, aby neexistovaly, nebo byly podstatnou měrou zmírněny dnešní nespravedlnosti.

Kdo to ale v dnešní České republice bude umět? Kdo o něco takového mezi politiky má vůbec zájem? Jako v Africe jim jde jedině o vlastní prospěch.

Česká republika je ovšem demokracie a režim, který dnes má, legitimují občané. Kdyby se jim dnešní vláda skutečně nelíbila, dávno by ji svrhli, například opakovanými velkými demonstracemi. Ty se nekonají, takže spokojenost zřejmě vládne.

Vytisknout