"Vysoké umění" kulturní společnost potřebuje, existuje ale v dnešní ČR?

19. 2. 2013 / Jan Čulík

Jsem poněkud překvapen doporučením Štěpána Kotrby, aby čeští umělci nežadonili u státu o granty, ale aby se podbízeli pokleslou kulturou "lidu", který jediný za ni dokáže zaplatit. Ono to ani v tom devatenáctém století nebylo tak jednoduché, jak to líčí Štěpán Kotrba - "Božka" Němcová si literaturou moc nevydělala a jak je známo, spíš hladověla. Smetanova Prodaná nevěsta byla sice dílem, odehrávajícím se "mezi lidem", jenže ta opera, zejména Smetanova hudba, je sakra sofistikovaná. Hudebně není Prodaná nevěsta žádné Babovřesky. Kdyby tomu tak bylo, těžko by se úryvky z Prodané nevěsty hrály ve světových rádiích, specializujících se na klasickou hudbu, skoro každý den.

Čechy v devatenáctém století kromě toho nejsou moc dobrý příklad, protože občané byli motivováni nacionalismem a často konzumovali českou kulturu prostě z národního nadšení, podle hesla "co je české, to je hezké". Globalizace neexistovala a čeští umělci mohli oslovovat národ na domácím písečku v podstatě nerušeně, bez zásahů cizích vlivů. (I když například obrovské oslavy shakespearovského výročí v Praze r. 1864 se z české zahleděnosti dost vymykaly.)

Rozumím argumentu Štěpána Kotrby, že dnešní pražští "umělci" žijí ve své vlastní bublině a ve svých dílech skoro vůbec nezohledňují, co se v zemi skutečně děje. Lze přijmout argument, že kdyby třeba čeští filmaři natáčeli příběhy, které se týkají dnešních problémů, byla by česká kinematografie zřejmě mezinárodně tak slavná, jako je dnešní kinematografie rumunská - jenže po českých filmech nyní mezinárodně neštěkne pes.

Kotrbovo doporučení, aby se umělci "snížili k lidu" je však nebezpečné. Podstatou umění je originalita. Definicí uměleckého díla je, že přináší nový estetický a kognitivní zážitek - vrhá světlo na skutečnost z nového úhlu pohledu. Divák či čtenář si uvědomí: "Ano, tohle je pravda, ale mně samotného to nenapadlo."

Představa, že umělci budou recyklovat stereotypy a konvenční myšlení "lidu", aby se mu zavděčili, by byla pro umění smrtící.

Se státními dotacemi pro umění je to potíž. Samozřejmě musejí existovat, je to podmínkou základní kulturnosti dané společenské komunity, jenže, jak vidíme na příkladu pražských umělců, existence dotací není zárukou kvality.

Dotace vyžadovat je nutné, ale přitom by v umělecké obci měla vzniknout debata o směřování, postojích a talentu současné české kultury. Měřítkem pro mě je skutečnost, že se v posledních pětadvaceti letech do širšího mezinárodního povědomí v podstatě neprosadil jediný český spisovatel, hudebník či filmař.

Vytisknout