Nabízet? A zadarmo?

20. 2. 2013 / Pavel Táborský

Pan Karel Dolejší cituje v úvodu svého článku Vážení stařešinové! kategorický imperativ pana Ondřeje Slačálka adresovaný starým, starším, ba i nejstarším spoluobčanům: "Moji generaci nemáte co nabídnout!" Naivita této myšlenky je přímo odzbrojující. Když s pochopením pro ekonomické potřeby mládí odhlédneme od soustavného dotování věkově dospělých, ale finančně závislých potomků a pochopíme opičí lásku těch rodičů, kteří si své mamánky pěstují u rodinného stolu dlouho po třicítce, už obtížně budeme třeba hledat vysvětlení pro dravčí jednání těch jednotlivců, kteří v domovech důchodců čekají na přísun nějaké hotovosti od svého stařečka či stařenky. Co těmto příslušníkům střední, mladé a nejmladší generace po právu i bez něj náleží a co by jim řada rozumných lidí nejraději nabídla, to by nebylo tak těžké uhodnout. Určitě by se tato potřebná nabídka zvládla, protože jich naštěstí prozatím nebude většina. I když touha po hmotných statcích za každou cenu dosahuje v současnosti obludných rozměrů včetně forem jejího uspokojování.

Pokud se nedostatek nabídky týká duchovních hodnot, pak by naši mladí měli vědět, že i v této oblasti platí jedno z ekonomických pravidel o existenci protipólu poptávky. Copak se mezi nedospělci a krátce dospělými už léta netraduje, že názory těch o generaci, případně ještě starších jsou naprosto, ale naprosto nepřijatelné a cokoliv pronesou, byť by se z toho i perly sypaly, může být tak maximálně použito proti nim? Vždyť to je tak zákonitý proces, že napsat o něm něco objevného prostě nelze. V čase se pouze mění kulisy a také intenzita snahy mladé generace obsadit co nejdříve svá místa na slunci.

Tento přirozený koloběh života nádherně vyjádřil uměleckými prostředky ve filmu Jako jed pan Leoš Suchařípa, když na základě podobnosti otce a syna několikrát neodolatelně a po požití konstatoval: ". . ten tatínek bude mít chlapečka a ten, až bude tatínkem, bude mít také chlapečka a ten..."

Rodící se chlapečkové a holčičky mají mít svůj prostor zajištěný především rovnoměrností populačního vývoje. Pokud tomu tak není, zákonitě se zvyšuje při hledání životního uplatnění agresivita mladých vůči těm dříve narozeným. Co vlastně ústy, vlastně prostřednictvím klávesnice pana Ondřeje Slačálka mladá generace požaduje? Jedná se o kompletní zaopatření, sociální zabezpečení, režijní výhody, o větší sexuální svobodu, svobodu tisku nebo útisku, návod na život, předložené ideje? Možná, že jako v tom starém aforismu o ženách, nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Pesimista by ale mohl prohlásit, že moc dobře vědí, co chtějí.

Naštěstí stále ještě nelze zevšeobecňovat. Těch mladých a lidí středního věku, kteří už svůj prostor tvořivě našli a začali vytvářet reálné hodnoty, je stále většina. Těm, kteří vzhledem k ekonomické situaci, nebo ke svým předpokladům, případně schopnostem to štěstí neměli, nelze rovněž mnoho nabídnout. Snad jen drobnou radu, aby nehledali viníky vlastních problémů v dávné minulosti.

Takzvaný generační spor vyřeší čas. K tomu není potřebné, aby mladí lidé měli nutkavou představu, jak musí vysedávat v pomyslné zpovědnici a k nim nábožně přiklekají o generaci, o dvě i tři generace starší spoluobčané a oni na základě jejich kajícné výpovědi životních příběhů blahosklonně posuzují a odsuzují celé jejich žití a jednotlivé skutky z dnešního zorného pole. Pak jim dávají milostivě rozhřešení. Převážně se prý mají za svůj život stydět, modlit se za spásu své duše a co nejdéle pracovat pro blaho zpovídajících. Zajímavá to představa.

Má to ovšem několik háčků. Nikdo z těch samosoudců není na pozici Pána Boha a tudíž vševědoucí. Jejich soud vychází ze značně ovlivněné úvahy, bez smyslové zkušenosti a hotových etických norem.A priory non a posteriori. Jsou také na světě poměrně krátce, a už mají mnozí svou historii a někdy i pěkně temnou. Člověka, zahradu širou, posuzují v zorném poli svého často propagandou pokřiveného vidění z převzatých schematických modelů.

Dokazují něco tím,co má být teprve dokázáno a dostávají se bludného kruhu z falešných představ a účelové manipulace z fakty bez ohledu na historické souvislosti a determinaci. A hlavně zapomínají, že když někdo hodně dokazuje, obvykle nic nedokáže.

Tak co jim mohou věkově starší nabídnout? Zadarmo nic! Neboť za všechno se platí. Oni za svou nesnášenlivost budou muset taky jednou zaplatit. Jediná cesta vedoucí ke společnosti, ve které se dá žít, je cestou vzájemného porozumění, společenské a generační solidarity.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 20.2. 2013