Všichni se zbavují osobní viny antikomunistickým řevem

14. 2. 2013

My Češi nebudeme nikdy psát, přemýšlet a diskutovat jako Britové. To je jedna z prvních vět článku Terezy Brdečkové, píše Marie Fulková. Přestože dále projevuje obavu z pasivity české veřejnosti a rukou složených v klín, toto její rozhodné konstatování samo pasivitou a defétismem zavání. Možná nebudeme přemýšlet jako Britové, nebudeme tak břitcí a nekompromisní jako oni, ale co nebo kdo nám brání být kritický, objektivní a otevřený?

Myslím, že je to především naše neznalost, pohodlnost, zbabělost, takový tradiční konformismus, který se v českých médiích rozmohl a dobře se mu vede už víc než dvacet let. Možná, že vliv oficiálních českých médií přeceňuji, ale byla to právě ona, kdo při výchově veřejnosti ke kritickému myšlení tragicky selhal.

Žádná kvalifikovaná názorová diskuze v nich neprobíhala a neprobíhá. Občan si tak nejen nemohl vybrat z rozdílných politických a ekonomických pohledů na současnou společnost a globalizovaný svět, byly a jsou mu médii neustále předkládány dogmatické neoliberální pravdy, už dávno překonané a on nemá sebemenší možnost seznámit s alternativními názory a věcně a kriticky o nich přemýšlet a diskutovat.

Teze Brdečkové, že je snazší udržet si objektivitu třeba v Německu a Británii, protože jsou to vůdčí evropské síly, je scestná.

Objektivita přece není zaručena velikostí země, ale otevřeným klimatem, které v ní panuje. A takové klima se v Česku vytvořit nepodařilo. Podle mého soudu selhala nejen média a jejich výchova ke kritickému, "nezávislému" myšlení, ale také česká elita, která svými oportunistickými postoji k otevřené, nebojácné a sebevědomé občanské společnosti nijak nepřispěla.

Proti kritickému zhodnocení (třeba i Václava Havla) staví iracionální mýty, kterými si dokazuje národní velikost a léčí národní frustrace a komplexy a buď se lituje nebo přeceňuje.

V Česku panuje směs mindráků a velikáštví (když střelí Jaromír Jágr branku v NHL) a to je patologické.

Společnost je nemocná také proto, že se nedokázala racionálně a morálně vypořádat s komunistickou minulostí. Nejde přece o to, abychom ukázali na pár zločinných jedinců (Milouš Jakeš, Jiřina Švorcová), ale zkoumali i podíl viny každého z nás na tom, v čem jsme žili. Nedokázali jsme, opět za přispění médií, ani to. Místo toho se všichni zbavují osobní viny antikomunistickým řevem. Pokud mluví Brdečková o tom, že není "nálada" objektivně hodnotit, musím ji opravit. Není odvaha objektivně hodnotit, zbořil by se nám totiž další z mýtů (pravicových).

A ještě ke strachu ze Zemana, který bude jezdit po světě a hlásat "předpotopní bludy". Nikdy jsem ho předpotopní bludy hlásat neslyšela a poslouchala ho ve volební kampani velmi pozorně a bez emocí. Je to člověk s proevropskou orientací, tvrdit tedy, že nás zavede na východ, je iracionální nebo spíše hloupé. Stejně jako je iracionální domnívat se, že naší nadějí je mladá generace, která je "úplně jiná". K tomu, aby byla jiná ji přece musí někdo vychovat. Jsme to my? Jste to vy, paní Brdečková?

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 14.2. 2013