Názor každého občana je legitimní

14. 2. 2013 / Jan Čulík

Při vyučování na britských i českých univerzitách přicházím do styku s podstatným počtem mladých lidí z celého světa, i z České republiky, a nemám pocit, že bych byl s nimi neschopen komunikovat či respektovat jejich názory. Z mnoha z nich se dávno po jejich absolutoriu stali mí blízcí přátelé (Karel Dolejší by argumentoval, že to jsou lidé, kteří mi podlézají kvůli mému údajnému "mocenskému vlivu"). Možná se mýlím, ale podle mé zkušenosti není zas tak obtížné komunikovat s "mladou generací", ovšem je pravda, že mluvím především s vyskokoškolskými studenty. V žádném případě bych svůj recept na to, jak komunikovat s kýmkoliv, nechtěl nikomu vnucovat. Karel Dolejší argumentuje, že pamětníci Pražského jara 1968 jsou "zadřeni" ve své osobní zkušenosti a nepřipustí argument od mladších lidí, že to bylo jinak. Marná sláva, těžko přesvědčovat lidi, kteří něco zažili, že to bylo jinak, když jsem to nezažil. Možná má Karel Dolejší pravdu, že se "stařešinové" dívají na mladší generaci povýšeně a s pohrdáním - osobně to nedělám. Zastávám názor, že jejich pohled na Pražské jaro i třeba na Jana Palacha je na základě jejich zkušenosti zcela legitimní. Domnívám se však, že "stařešinové" jako Grebeníček měli plné právo vyjádřit svůj názor a hysterie, která k tomu vznikla v parlamentě, není na místě. Hluboce nesouhlasím s opakovaným tvrzením Karla Dolejšího, že Grebeníček svými výroky veřejnost zmanipuloval. Z mé analýzy toho textu vyplývá, že jeho formulace nebyly stylisticky zrovna dokonalé, ale že jejich význam je jasný: "Palach se stal, tj. r, 1969, symbolem tehdejšího československého reformního komunismu". Nikoho z pamětníků, jejichž zážitek z té doby je nesmírně intenzivní, by ovšem nenapadlo, že mladší generace si vytvořila jinou interpretaci, a to je jistě chyba. Nejsem si jist, do jaké míry vytvářejí západní státy strategie pro přežití. Spíš by řekl, že nikdo neví kudy kam. Náprava české politiky by však mohla být docela jednoduchá, kdyby měli lidé dobrou vůli a spolupracovali a hovořili s sebou navzájem. Stačilo by pár věcí:

• Zajistit, aby politikové a poslanci nepřistupovali k politické moci jako ke komerčnímu majetku, který je možno zneužívat k vlastnímu krátkodobému obohacování. Donutit politiky, aby si uvědomili, že budou-li pracovat pro dlouhodobější veřejné blaho, povede to i k jejich zbohatnutí, že naopak budou-li pracovat jen jako lobbisté pro soukromé firmy či pro vlastní prospěch, nakonec všichni zchudnou, i oni sami.
• Vypracovat strategický program inovativního rozvoje perspektivních sektorů české ekonomiky a dát prostor domácímu talentu, tak, jak to už dlouhá desetiletí dělají v Německu, které je proto jednou z nejúspěšnějších světových ekonomik.
• Země střední velikosti, jako je Česká republika (není malá!) nemůže prosadit své zahraničněpolitické zájmy samostatně. Proto je velmi dobré, že se stala členem velkého celku, Evropské unie. Jenže v rámci tohoto celku by měli čeští politikové mít vypracovanou systematickou strategii prosazování středoevropských ekonomických, politických a kulturních zájmů a měli by uzavírat strategické aliance se zeměmi s podobnými zájmy.

To je asi tak všechno. Proč to nejde?

Vytisknout