Josef Babor: Hodnocení mé matky je neférové

14. 2. 2013 / Josef Babor

Novináři se ptají kolegů v práci, studentů, které učila, co si myslí o její práci a o ní samotné. Takto důkladně se u nás nelustrují, odpusťte mi to slovo, nejvyšší političtí představitelé, jenž rozhodují o zákonech, které se nás bezprostředně dotýkají, o miliardách z našich kapes.

Zeptám se pana Mikuly, co ví o profesní minulosti členů vlády, o tom, jakou hudbu poslouchají nebo o tom, co si o nich myslí jejich bývalí kolegové. Myslím si, že nic.

Je to onen dvojí metr, který se uplatňoval v minulosti a který se uplatňuje dodnes, který bytostně nesnáším a myslím si, že byl také jedním z důvodu pádu minulého režimu. Já vím, můžete říct, nejsme jako oni, nebo že na komunisty platí přísnější měřítka. Ale nedivte se pak, že se z toho jeden zhroutí.

Ale když v té osobní rovině jsme, řekněme si tedy víc. Vždy jsem apeloval na svojí mámu, aby byla ve své profesi učitelky co možná nejvíce apolitická. Vlastní zkušenosti z 90. let mě k tomu vedly.

Odpor jít do školy z politických důvodů je pro dítě usilující o poznání asi tou nejhorší zkušeností. Možná mi nebudete věřit, ale asi nikdo víc než já nechápe pocity dětí perzekvovaných minulým režimem. Nechci se s nimi samozřejmě srovnávat, myslím, že by mě do svých řad nepřijali a ani se o to neprosím, ale pochopení pro ně určitě mám. Byl bych první, kdo by se postavil proti své mámě, kdyby jakýkoliv způsobem zasáhla do apolitičnosti škol a do kritického výkladu českých dějin, přestože si uvědomuji, jak bizarně mi tato věta zní.

Se stejnou úzkostí sleduji politickou činnost na gymnáziu v Třeboni a dovedu se vžít do pozice studentů, kteří nesouhlasí s názory svých hlasitých spolužáků.

Věřím a jsem přesvědčen, že alespoň jeden tam musí být.

Přesto přiznávám, že moje máma nebyla ve škole vždy apolitická. Podle jejích slov musím uvést, že politiku komentovala až na základě dotazů svých studentů. A to si myslím je onou hranicí, na které se musí dobrý učitel pohybovat. Říct ano, pokud chcete znát můj osobní názor, myslím si to a to a myslím si to z těch a těch důvodů. Nechť si to studenti sami mezi sebou proberou. Je to jako chůze po laně.

Ale jedno je v demokratické společnosti jisté, akademická půda se nesmí stát místem politické agitace, a to ani o polední přestávce. Jsem alergický na to, když někdo zneužívá svého postavení k osobní politické prezentaci. Plně bych respektoval a dokonce kvitoval s povděkem, kdyby pan Grubhoffer prohlásil, že jako občan není spokojen s obsazením resortu kraje pro oblast školství, ale že jako rektor jej bude respektovat.

Nestalo se tak. Naopak v mnoha veřejných vystoupeních se představoval jako rektor JČU a dokonce mluvil za akademický senát http://www.novinky.cz/domaci/286313-proti-koalici-kscm-a-cssd-demonstrovaly-v-budejovicich-stovky-lidi.html, který v tom případě musel o obsazení postu radní hlasovat.

Jestli toto není politizace akademické půdy, pak už nevím co tedy. Dnes se pan rektor snaží své výroky mírnit, stejně jako pan režisér Stránský v prezidentské kampani, když tvrdí, že akademickou půdu ctí jako apolitickou http://www.denik.cz/jihocesky-kraj/protest-podporuji-ale-politiku-do-skoly-netaham-20130116-lhyx.html. Jak máte jako student nastoupit na fakultu, kde si rektor nevidí do pusy. V uších mi zní úvod písničky Jana Wericha Ten umí to a ten zas tohle.

Vrátím se zpět k článku pana Mikuly, kde naráží na Miladu Horákovou. Mnohokrát jsme o tomto tématu doma hovořili a nedokázali nalézt odpovědět, proč ji Gottwald neudělil milost, když už straničtí funkcionáři měli potřebu vést tento proces. Proč podlehl nátlaku veřejnosti. Sám Albert Einstein ho v dopise žádal o milost. Právě ten Einstein, jenž byl autorem eseje "Proč socialismus". Přitom Milada Horáková nebo Jan Palach, také hájili levicové hodnoty.

Není hledání socialismu, který nebude potlačovat lidská práva, ale naopak je rozšiřovat, právě naplněním odkazu těchto lidí? Je potřebné, chceme, abychom si tyto otázky kladli? Pokud ne, pokud je to dokonce odporné a urážlivé, o jaký druh společenského uspořádání tedy máme usilovat? Kapitalismus s lidskou tváří?

Dále je ve zmíněn článku uveden početní příklad s americkým imperialistickým letounem. Podle slov mojí mámy jej nikdy nezadala, ale to není dostatečný argument. Argumentem sice nepřímým je, že v roce 1987 drtivou většinu slovních úloh zadávala z legendární učebnice Běloun (vydán v. r. 1984), která se stala základem její výuky.

Prohledal jsem vydání Bělouna a na straně 203 jsou příklady s letouny, bez jakéhokoliv ideologického zabarvení. Žádný sestřelený imperialistický stroj jsem nenašel, ale našel jsem spousty příkladů o tom, jak pionýři pomohli tuhle a tamhle. V té době se totiž již tyto tendenční výroky nepoužívaly, protože člověk by byl mírně řečeno pro legraci.

Co mě ale nadzvedlo ze židle, je závěr článku pana Mikuly, kde hodnotí vlastnosti mé mámy. Jak víte, pane Mikula, že jí chyběla odvaha nebo odolnost postavit se proti nespravedlnostem v minulém režimu?  Chtěl jsem napsat proti bezpráví, ale to by nebylo výstižné.

Z rozhovorů, které s ní vedu, vyplývá, že dokázala v té době jít na sekretariát okresního výboru a zeptat se na palčivé otázky, které ji trápily v jejím okolí a dožadovat se odpovědi.

Samozřejmě, že člověk řeší věci, které se ho přímo dotýkají, a zároveň mu často uniká daleko větší nespravedlnost páchaná na někom cizím. Nejsme všichni dokonalí, ale pro mě je to svým způsobem odvaha, alespoň v porovnání se sebou samým a se svým okolím. Obávám se, že Vám to asi stačit nebude.

Ano, moje máma rezignovala. Funkce není všechno. Neunesla to, že se proti ní postavili právě studenti. Pro někoho to může být přecenění vlastních sil, nepřipravenost vést ten slušný, inteligentní a odvážný politický boj. Tedy vše, co jí podle mého názoru nebylo dopřáno.

Souhlasím s panem Čulíkem, který poukazuje na fakt, jak v Čechách lze snadno překrýt diskusi na téma řešení důležitých sociálních a ekonomických problémů, diskusí na téma rezignované radní nebo výroku nevládního poslance. Kolik takových rezignací a výroků bylo ze strany ODS, KDU-ČSL, Starostů a dalších, aniž by si toho média všimla. Měli dost, tak šli.

Pro mě je to důkaz, že komunisté a jejich ideály stále ve společnosti rezonují, nevymírají. Česká republika je opět po 20 letech na rozcestí. Je otázkou, zda se společnost pokusí probrat z letargie a vyhnat z politiky korupčníky nebo nás čeká dalších 20 let kapitalistické normalizace.

Vytisknout