Na co se při kritice exekucí zapomíná II

28. 11. 2012

Že je v zájmu prakticky všech občanů ČR, aby byl institut exekutorů zrušen a výkon státní moci se vrátil do soudnictví spolu s rozšířením příslušné rozpočtové podkapitoly, na tom se asi shodnu i se svými (domnělými) odpůrci. Amorální a korupční prostředí v ČR dosud neumožňuje uvažovat o systému soukromých exekutorů ani v podobě mírnější, než v současnosti platné a jaká funguje v jiných zemích. Na to zkrátka ČR není připravena a ještě dlouhá desetiletí nebude. Náklady vymáhání je třeba udržet na úrovni skutečných nákladů a postup proti jednomu dlužníkovi nemá smysl dublovat u více úřadů, píše v reakci na četné čtenářské dopisy znovu autor článku "Na co se při kritice exekucí zapomíná".

Oproti tomu nejsem zastánce žádných revolučních opatření, co se týče dostupných možností, jak se lze zadlužit, které by plošně postihly celou populaci a to v důsledcích, jaké bychom předem jen těžko předvídali. Experimentů už bylo dost -- smečka zdravotních pojišťoven multiplikuje transakční náklady na totéž -- úhrady zdravotnických úkonů a nyní už i dokonce rozhoduje o tom, kolik v ČR budeme mít lékařů a nemocnic. Neviditelná ruka v praxi...

Důchodová reforma ve druhém pilíři se zdá být podvodem století tím více, čím více se o ni zajímá kompetentních lidí. Dokonce i systém doručování úředních písemností se nenápadně posunul směrem od úředních doručovatelů k České poště a soukromým společnostem a tak není nouze o neplatná doručení a odbyté doručenky i výzvy. A došlo v systému k nějaké výrazné úspoře, která by tato všechna zhoršení vyvážila? Těžko, jinak by byly předvolební billboardy plné černých čísel.

Šéfredaktor BL Jan Čulík, který dle svých vlastních slov nikdy nemá na nic apriorní názor, má za to, že je třeba neustále konfrontovat úpravu platnou v ČR s úpravou kdekoliv jinde v civilizovanějším světě. Mým záměrem nebylo hájit status quo a snad jsem to napsal na mnoha místech jednoznačně, ale poukázat na problémy, které existují nezávisle na exekutorech, které exekutory předcházely a které budou trvat i po exekutorech.

Co ale asi stále není zřejmé je skutečnost, že posuzovat vybraný kus právní úpravy je poměrně delikátní metoda, která v necvičených rukou napáchá více škody než užitku.

Nejinak je tomu zde, kde se neustále srovnávají nějaké konkrétní pravomoce a sazby, aniž by se někdo dopustil komplexní analýzy. Ta by totiž krom vyčerpávajícího přehledu platné legislativy k dané oblasti musela obsahovat i skutečnosti mimoprávní, na které je právo svými instituty navázáno.

Je naprosto zbytečné argumentovat mírumilovnou povahou exekutorů v zemích, kde se právo takříkajíc vymáhá samo nebo kde se drobné pohledávky nevymáhají a věřitelé se proti jejich vzniku jednoduše dávno zajistili diskriminační nedostupností takto laciných služeb pro rizikové vrstvy obyvatel. Nadto bych se opakoval, kdybych zde zase připomínal, že se nesmyslně směšují pravomoci exekutorů při jednotlivých způsobech výkonů rozhodnutí s problematikou vyhláškou stanovené odměny exekutora nebo s problematikou nespojování souvisejících exekučních věcí či s problémem neukotvenosti místní příslušnosti exekutorských úřadů.

Jelikož můj text byl posledně příliš dlouhý a dokonce ani trénovaná mysl čtenáře-právníka jej nedokázala vstřebat jako celek, byl jsem označen za trpícího kognitivním klamem. To je mimochodem moc zajímavé téma, sám zasílám poměrně často tento odkaz lidem, kterým chci něco přátelsky vysvětlit. Pokud mi tedy vy ostatní odpustíte, že jsem kromě kritiky stávajícího systému a návrhu řešení napsal i výhradu k tomu, na co se při exekucích zapomíná, rád bych se vyjádřil i ke konkrétním reakcím, které můj text vyvolal.

Nemám sice sám na BL rád glosování jednotlivých vět, ale jelikož sami tito autoři řeší složité společenské problémy zpravidla jediným odstavcem, tentokrát se k tomu pro stručnost uchýlím.

Šéfredaktor BL nám pak píše, že

lidé naprosto nemají představu, jak odlišná je právní kultura západních zemí. V rozvinutých demokraciích se uznává, že finanční služby mohou být brutálně zneužity proti velké části obyvatelstva, a proto tam existuje rozvinutá kultura záruk a ochran, aby k takovému brutálnímu zneužívání lidí nemohlo docházet.

Tleskám dlouhodobému přínosu Jana Čulíka, který přináší pohled z jiné evropské země. Ale netuším, jak to souvisí s problémem exekutorů. Ve chvíli, kdy již "brutální" dluhy vznikly, je nutné je vymáhat. Pokud chceme předejít tomu, než dluhy vzniknou, nepleťme do diskuze exekutory. Obyvatelstvo je tam tedy zřejmě chráněno zastropováním příslušenství pohledávek u nevýhodných služeb nebo úvěrů, nejspíš je také chráněno výší nákladů nalézacího řízení (výší soudního poplatku a odměnou advokáta, zastupujícího věřitele).

Ale není mi známa končina, kde by byl obyvatel chráněn před tím, co musí nastat v případě, že se dlužník vzpírá navázat s věřitelem komunikaci, začít platit byť jen jedinou korunu nebo poskytnout součinnost tím, že označí plátce své mzdy a dovolí z ní věřiteli srážet alespoň něco (dohoda o srážkách ze mzdy dle zákoníku práce). Troufám si říct, že dlužník je v takovém případě vždy nucen zaplatit i za nutnost výkonu rozhodnutí. O konkrétních sumách v cizině se už prosím na této úrovni diskuze nebavme.

(...) Povšimněte si například, že britský zákon nedovoluje exekutorům účtovat za vymáhání dluhu honorář vyšší, než je dluh samotný. Kdyby tento princip existoval v ČR, problém by byl vyřešen.

Ó nikoliv, nebyl by vyřešen. Tam, kde takové pravidlo platí, se samozřejmě nevyplatí drobné dluhy vymáhat. To má ale své nevyhnutelné konsekvence a obávám se, že by se nikomu nelíbily, zvláště ne v případě slabé kupní síly českého obyvatelstva, které by se zdražení prakticky všech služeb, správních pokut a smluvních sankcí velmi bolestně dotklo. Zkuste si v nějaké takto patriotistické zemi spáchat v ČR jinak běžný dopravní přestupek. Budete sahat do kapsy velmi hluboko. A zase bych se opakoval, kdybych musel připomenout, že exekutor vymáhá původní pohledávku i s příslušenstvím, které mohou tvořit i náklady nalézacího řízení.

Původní dluh tedy naroste ještě dříve, než přijde na řadu exekuce a exekutor výši pohledávky neovlivňuje. Proto mi zas a znovu přijde absurdní, proč se do debaty o exekutorech míchá páté přes deváté. Exekutor se může tak maximálně vzdát nároku na svou vlastní odměnu. Pokud si tedy někdo myslí, že pokud tvoří jistina třeba částku 100,- Kč, tak že ho zachrání výše navrhované pravidlo ekvivalence, je na omylu, pokud v nalézacím řízení k oněm 100,- Kč přirostl soudní poplatek a odměna advokáta. I redakce BL tedy musí mít nejprve jasno v tom, co vlastně chce a na koho se chce obrátit -- i když jak říká nemá apriorní názor na nic.

Paní Knobloch mi pak píše:

Anonymní pisatel nezohledňuje fakt, že o většině soudů před exekucemi postižený tzv. dlužník vůbec neví, takže se nemůže nikam dostavit a hájit se! Systém je dokonale vymyšlenou mašinérií, která zničí život každého člověka, který se někomu z věřitelů, nebo dalších postupných jednatelů znelíbí. Je to bič na obyčejného člověka. Stát ve spolupráci s polostátními uředníky ničí a semílají kohokoliv, je to zlá mašinerie, která škodí v tuhle chvíli už i těm, kteří ji uvedli v život.

Přecházím fakt, že si pisatelka nevšimla, že i sám anonymní pisatel je pro zrušení institutu soudních exekutorů. A předesílám, že až zde někdo přijde s jiným dojímavým příběhem, kde místo soudu rozhodoval rozhodce a dopustil se kdovíčeho, z opatrnosti předesílám, že jsem současně i zcela proti institutu rozhodců v jiných, než ryze obchodních věcech.

Rozhodci nemohou a také neposkytují žalovaným stejný standard ochrany, jako soudy, a celkově devalvují respekt k nalézacímu řízení (tím se nechci dotknout stálých rozhodčích soudů, zřízených na základě zákona). Dovolím si ale připomenout, že dlužník má jen málokdy právo tvrdit (5 %?), že neví, že se má někam dostavit, že se má hájit, nebo že existuje dluh, pro který byla nařízena exekuce, kterou teď musí platit i s náklady.

Soudci přímo prahnou po tom, aby dlužníci začali na nařízená jednání chodit a celé to ubíjející souzení pohledávek konečně dostalo nějaký smysl - aby soud mohl začít brát v potaz i další, tentokrát už dlužníkem uváděné okolnosti, a rozhodovat o jeho návrzích, týkajících se možností splátek nebo prominutí náhrady nákladů řízení. Jenže z prokazatelně obeslaných (tzn. na doručence je vlastnoruční podpis dlužníka, žádné náhradní doručení fikcí!) nikdo nechodí a tak jsou tato jednání nařizována po pěti minutách a za den jich lze "odsoudit" desítky (jenže pak je zase několik dní třeba psát desítky odůvodněných rozhodnutí, bez ohledu na to, že je dlužníci nečtou).

Úprava doručování (přinejmenším v té podobě, v jaké platí od roku 2009 a je obsažena v občanském soudním řádu) je poměrně přísná a adresáta chrání všemožně. Pokud se ale adresát odstěhuje z adresy, kterou má uvedenu jako kontaktní a neobtěžuje se to na ohlašovně ohlásit a neučiní ani jiné z dostupných opatření pro zajištění doručování, pak mu není jak pomoci, leda snad o něm mají na místním soudě konkrétní poznatky a mají čas je dohledávat.

Více ale bohužel pro občany tohoto státu nelze dlouhodobě činit. Máme policisty na jiné věci, než aby denně doručovali stovky obálek lidem, z nichž stejně 90 % ani nepoděkuje a obálku zahodí (protože sice o dluhu neví a vědět nebude, ale je dokonale smířená s tím, že nějaké dluhy nejspíš někde má a nehodlá je řešit, protože přece dluží jen pár stovek a až budou jednou bohatí, snadno to doplatí).

Lidí, kteří žádnou zákonnou povinnost neporušili a přesto je proti nim nařízena exekuce, aniž by předtím cokoliv obdrželi, je opravdu malé až mizivé procento.

A který právník by se nad nimi v takovém případě neustrnul a alespoň jim bezplatně neporadil?

Bohužel zbývající část dlužníků si na ně snaží hrát, kdykoliv se jim to hodí.

Důkazy mohou získat snadno, ale kolik z nich je předkládá? Přitom bez věřitelem prokázané nastalé splatnosti dluhu, bez doručení žaloby a bez doručení nalézacího rozhodnutí tu žádný vykonatelný exekuční titul není!

Tak kde se berou všechny ty doručenky, které pro dlužníky soudy povinně deset let archivují, a proč se tak málo lidí stará, aby adresa v evidenci obyvatel byla aktuální?

Na vyřešení nezaviněných problémů toho malého procenta zcela neprávem poškozených je náš právní řád zařízen dostatečně. Nic jim nebrání v tom, aby s pomocí advokáta celou věc zvrátili ve svůj prospěch. Na vyřešení všech ostatních problémů lhostejné masy bohužel stát zařízený není -- nejsou na to potřebné stovky miliard korun.

Čtenáři bohužel zapomínají, že se sice ohánějí 30 % případů (kterých je v líčené podobě ve skutečnosti jen 5 - 10 %), ale už nejsem sto jim vysvětlit, že řešeními, které k tomu navrhují, by zmařili vymožení pohledávek i ve zbytku -- těch šedých 70 %, kde žádné zásadní pochybení systému vymáhání shledat nelze (krom těch, které jsem již sám navrhl změnit - abych zase nebyl dezinterpretován).

Přitom řešení je snadné -- lidé si začnou hlídat svou doručovací adresu a číst úřední písemnosti až k poučení. Hotovo, po problému, dodatečné náklady eráru -- 0 Kč. Paní Knobloch to zcela pochopitelně nechápe a nevěří, že to je tak snadné. Nepohybuje se v systému, natož nad systémem, a vnímá to optikou médií a z doslechu. Ona by jistě na předvolání k soudu poctivě přišla a tam svá práva bránila zuby nehty. Jenže to jste právě ta výjimka, paní Knobloch! A šance, že se Vám to přihodí, je beztak malá, protože Vy si své účty hlídáte a nejste lhostejná k tomu, co se kolem Vás děje, dokonce i když se Vás to netýká přímo, jak dokazuje Váš dopis.

Pan Petr Nešvara má o mých úmyslech také poměrně jasno, když píše:

Pokud dlužník ví, že má dluh a čeká ho exekuce, tak může reagovat buď zaplacením, nebo skrytím majetku. Takže to, co autor zjevně doporučuje je uchování stávající praxe, že vůbec nejlepší je, když dlužník o dluhu a exekuci vůbec neví dokud mu do bytu nevrazí exekutor a všechno mu nesebere. Pochopil jsem původní myšlenku správně?

Asi to čekáte, takže nepřekvapím: nesprávně jste mě pochopil... Otázka toho, zda dlužník o dluhu ví, je zcela odlišná kapitola, než otázka toho, jak musí vypadat exekuční proces, aby nebyl bezzubý. Nevidím do hlav ani těm lidem, s jejichž případy jsem se sám setkal. Nevím, zda o svých dluzích subjektivně vědí či nevědí, telepaty stát nezaměstnává. Vím pouze, že by to dlužníci vědět mohli a měli a že k tomu nepotřebují žádné zvláštní nadání a stačí na to i lehce podprůměrní a se základním vzděláním. Místo toho vídám poměrně často, že osoba se spokojeně již druhým rokem vyskytuje na adrese, která není adresou dle evidence obyvatel. Poměrně zbytečný risk, zvláště v dnešní době a zvláště pokud si dotyčná osoba občas střihne nějakou tu černou jízdu s přichycením, korespondenci si vede bordelářsky či vůbec nebo neplatí své pravidelné účty automatizovaně z účtu s bezpečným debetem.

Excesy typu nedoplacených 10,- Kč se skutečně odehrály, nicméně právě od toho jsou tu soudní úředníci a soudci, aby žalobce poslali s požadavkem na nepoměrnou náhradu nákladů řízení k šípku, je-li žaloba zjevně účelová (účelnost je zákonným kritériem pro posouzení, ne že ne).

Co ovšem dělat v případě, kdy žalovaný sabotuje spojení nebo zarytě mlčí? Toť jedna nezávisle proměnná příčina. Ta druhá - podfinancovaná justice, kde se stavy úředníků a soudců mění ne v návaznosti na aktuální trendy nápadu věcí, ale nejméně s pětiletým zpožděním. A které občas musí přežvýkávat hromady podání, které nelze zevrubně pročítat a nad každým spisem hledat judikaturu -- tehdy nastupuje formalizované rozhodování a nuance a individuální okolnosti jdou stranou, počítají se jen čárky.

U některých soudů nevídané, u jiných pravidlo. Že se vám to nelíbí? Věřte tomu, že ani v justici to nikoho nebaví, ale člověk, který chce rozhodovat spravedlivě po úplném zjištění skutkového stavu -- ten skončí do dvou let u kárného senátu pro nedodělky nebo vyhořelý a u psychiatra. Navýšení pracovníků, nebo vypůjčení si sil z méně exponovaného soudu? V justici by to znělo jako dobrý vtip, v čárkovém systému bojuje každý úřad s každým - o své místo v tabulkách.

A co je míněno tou efektivní exekucí? Představte si, že byste se jako exekutor na začátku každé exekuce musel rozhodnout, zda pro vás naprosto neznámého dlužníka nejprve upomenete o zaplacení a nebo nejprve provedete tu šílenou baterii dotazů na banky, poskytovatele obvyklých služeb a provozovatele vybraných registrů, abyste zjistil dlužníkův majetek (tak zjistíte dlužníkův účet, pár zapomenutých akcií, nemovitost a vozidlo), vhodným způsobem hodnotu zajistíte (neplést si s až následnou realizací!) a pak teprve dáte dlužníkovi další, poslední šanci dluh uhradit.

Pokud budete příliš často altruisticky volit variantu první, skončíte stejně v 95 % případů u varianty druhé, ale s tím rozdílem, že v ní i přes stejně vysoké náklady budete mít bídnou úspěšnost. Proč? Protože dlužník, většinou nechtěl platit předtím, tím méně bude chtít platit teď, kdy navíc naskočila i odměna exekutora a na internetu si hbitě vyhledá, jak se chránit před obvyklými způsoby exekuce, pokud to už dávno sám neví. Exekutoři se zkrátka chovají logicky a vinen je spíše ten, kdo je do rybníka původně vysadil, než oni, že si ho sami pod sebou nevypouští.

Paní Knobloch současně dále píše:

Přátelé, i ty anonymní autore, kapitalistický systém na západ od českých hranic není takhle nelidský jako v České republice. První dojem člověka, který se tam odstěhuje tkví ve zjištění, že jsou lidé vzájemně k sobě slušní, že je stát ke svým občanům slušný, že lidé, ať ve státní správě, nebo jen mezi sebou  jednají čestně, že si vzájemně nelžou a nepodvádějí se. Ve společnostech bývalé EU i v USA existuje cosi, co by se dalo nazvat společenskou důvěrou. Lidé se vzajemně nepodrážejí a nepodvádějí. Proto ani nepotřebují supervymahače dluhů ve formě exekutorů. Malé dluhy z opomenutí se řeší na místě, menší dluhy třeba na energiích se řeší splátkami, které si dodavatelská firma domluví slušně s lidmi, kteří jí dluží...

K tomu bych nemusel nic dodávat. Ale jelikož si jen málokdo ráčil všimnout, že přesně toto jsem v napadaném článku implicite vyjádřil i já, je to asi nutné. Mám tedy za to, že čtenářka si sama odpověděla, když uvedla společenská specifika ve státě, kde je současně jiná koncepce vymáhání dluhů. Až bude spotřebitelské a podnikatelské prostředí v ČR vypadat takto, bude tomu jistě odpovídat i legislativa. Velké legislativní koncepce, které chtějí reformovat lid, jsou spíše výjimkou, a spíše pravidlem jsou naopak zákonodárci, kteří jsou ve vleku akutních potřeb společnosti (nebo lobbyistů). Hlavní impuls zlepšení asi bude muset vzejít odjinud, než z Parlamentu ČR, a ani nový občanský zákoník asi nebude tou spásou, která vyřeší dluhovou lhostejnost a minimální respekt k právu.

Ostatně něco podobného můžeme najít i v dalším redakcí BL publikovaném textu, který se podivuje nad pravomocemi českých exekutorů, aby sdělení zakončil velmi zajímavou společenskou sondou z prostředí USA:

Průměrný Američan a to vám garantuji, se snaží dluh splatit. Co se totiž stane je, že Vás dluh je nahlášen do centrálního registru a Vaše credit score spadne někde do oblasti, kde konci žádá a začínají nohy. Vzhledem k tomu, že drtivá většina lidí si tu nekupuje věci za hotové, ale na credit, zvednou se vám úroky na splátkách, takovým způsobem, že je opravdu lepší zaplatit. Takže pokud jste platili půjčku na dům se splátkami $800 měsíčně, nové splátky budou hodně přes tisíc. A tak to bude se vším! Se vším, co máte na splátky a dokonce snad i s Vaším pojištěním motorového vozidla. Takže ono je vážně lepší to začít splácet.

Ještě dále paní Knobloch tamtéž píše:

ale zase: soudy přihlížejí k tomu, jak dluh vznikl, jestli nejde o nepřiměřené nároky věřitele, jestli nezneužil dlužníka jako zákazníka... jestli nevymáhá platbu po jejím zastarání a zaniknutí nároku! To poslední se v Česku neřeší vůbec! Velké množství bagatelních pohledávek je totiž dávno promlčené, ale dlužníci, od kterých se částky vymáhají o tomto faktu nic neví a ani netuší, že mají právo se odvolávat na promlčení dluhu.

Nejsem expert na cizí právo, zvláště když nevíme jaké je míněno, ale určitě se můžu vyjádřit k tomu, co se v Česku řeší či neřeší. V Čechách se rozlišuje zánik práva (prekluze) a k té veřejná moc přihlíží vždy, z úřední povinnosti. Pak existuje promlčení a to představuje obranu dlužníka po uplynutí určité doby (promlčecí lhůty), která způsobí úřední nevynutitelnost pohledávky, tzn. nárok nelze přiznat, aby byl vynutitelný.

Kouzlem námitky promlčení ovšem je, že ji musí uplatnit ten, komu svědčí, protože dluh existuje i po uplynutí promlčecí doby a pokud jej dlužník chce splnit i poté (třeba proto, že mu to tak připadá správné a čestné), věřitel může plnění přijmout a nejedná se o bezdůvodné obohacení.

Jenže kdo za dlužníka namítne promlčení, když se dlužník k soudu či rozhodci nedostaví? Ať už proto, že si nehlídá doručovací adresu nebo proto, že o této možnosti neví? Odpověď: nikdo!

Soud totiž žádnému z účastníků nesmí vkládat do úst poučení jiná, než čistě procesní nebo zákonem mu uložená. Jinak by porušoval zásadu rovnosti stran řízení.

A než se zase objeví někdo, kdo bude mít jednoznačné řešení problému, tak ať se nejprve zamyslí nad tím, jaké by mělo důsledky, kdyby soud radil stranám sporu, jaké další právní úkony mají učinit, aby měli v řízení úspěch... Nebo snad chcete, aby soudce radil tomu, kdo přišel, na úkor toho, kdo nepřišel? Obvykle je to totiž věřitel, kdo se na výzvu soudu dostaví, takže by dlužníky od zkázy nedělila už ani příležitostná lenost nebo nevědomost věřitele o tom, co další by mohl požadovat nebo uplatnit. Začíná mi už alespoň někdo z kritiků věřit, jak důležité je nebýt v demokratickém státě pasivní?

Konečně mě paní Knobloch propouští ze svého drtivého sevření tímto:

Mnohomluvné dílo anonymního autora, "který je redakci znám" hovoří o svém autoru výmluvně, svědčí nejlépe o tom, že je pro stát výhodné na exekutivních pozicích umístit lidi mladé, bez životních zkušeností a oblblé propagandou jednoho názoru. Ani tento autor si nepřipouští možnost, že lidé jsou nadaní různými schopnostmi, takže pro něj osobně to nejjednodušší prostudování si soudních dokumentů je pro druhého téměř nesplnitelným požadavkem. Zákony a jejich plnění ale musí být přístupné i těmto lidem, tedy info soudu přizpůsobené schopnostem lidí i méně vzdělaným, nebo s omezeným chápáním a normální stát své občany chrání, proto si ho lidé platí.

Pomíjím to, že stáří znamená automaticky více moudrosti a zkušeností a pozastavím se raději nad tím, co skutečně důležité je (ale opět to nijak nesouvisí s exekutory!): nad různými schopnostmi lidí odolávat spotřebitelským pastem. Jsem si samozřejmě vědom gaussovského rozložení vzdělání a znalostí, i všech možných dimenzí a subdimenzí toho, co se laicky nazývá inteligence, i taktéž rozložení osobnostních disharmonií až poruch osobnosti, které plnému rozvinutí či uplatnění jinak dostatečné inteligence mohou bránit. Pomíjím i to, že pokud je taková osoba v rodině, má iniciovat řízení o částečné omezení způsobilosti k právním úkonům a nechat ustanovit opatrovníka (člen rodiny, sociálka..).

Ten taky odpovídá za škodu, pokud ji opatrovanci způsobí (nerozumím tedy příliš advokátově rezignaci, vyjádřené ZDE. Souhlasím s tím, že asi 30 % obyvatelstva nemá dostatečné schopnosti, aby posoudili svou vlastní bonitu. Ale (ne)měli by mít právo sjednávat spotřebitelské úvěry. A (ne)kupovat lístky do MHD nebo (ne)platit služby? To by nás evropské soudy hnaly... Problém platnosti právních úkonů osob nezpůsobilých či jednajících v přechodné duševní poruše je příliš hrubým nástrojem, spotřebitelské právo zase příliš jemným (neboť čím detailnější bude, tím snáze se v praxi obchází inovacemi). Nepodezírám paní Knobloch, že by s nějakým jiným řešením přišla, i já jsem bezradný. Pokud nemá mít každý z nás znalecky stanovený rozsah způsobilosti k právním jednáním odlišně a zanesený v podrobné tabulce v občanském průkazu. Jestliže paní Knobloch je pro faktickou soudcokracii (chce přeci respektovat "zdravý rozum, slušnost, přiměřenost, dobré mravy a spravedlnost" -- kdo jiný, než soudci, mají takové zoufale neurčité pojmy vykládat?), jsem já pro zvyšování vzdělanosti a kompetencí obyvatel. I těch nejzuboženějších, Jane Čulíku, abychom je nakonec nemuseli chránit na úkor jejich svobody až tak, jako v jiných státech. Obě naše řešení jsou ale přibližně stejně naivní...

A máme tu pár perliček na závěr -- "Hurá" řešení všech obtíží. Autor nechť se prosím neurazí, nemíním to zle ani osobně, že používám právě jeho textu. Jen bych rád obecně demonstroval, že jednoduchá řešení byla vyčerpána už středověkými panovníky a od té doby se právní pravidla poněkud precizovala. Ostatně BL se staly diskuzním fórem, tak zač se komu přehnaně omlouvat, když je tu útulno stejně jako v nějaké čtenářské diskuzi na novinky.cz...

1) časová možnost k uplatnění exekuce (6-12 měsíců od činu), čili ne tak, aby se nechal dluh a úroky "růst" roky

V současnosti platí promlčecí lhůta pro uplatnění exekučního titulu (rozsudku, platebního rozkazu, rozhodčího nálezu apod.) 10 let. Má-li se zkrátit, mohou se dlužníci rozloučit se s mnohaletými splátkovými kalendáři a většina přiznaných pohledávek půjde do exekuce obratem. Tedy za předpokladu, že se současně zruší i možnost uznání dluhu dlužníkem, které promlčecí lhůtu taky prodlužuje na 10 let, jinak se samozřejmě bude dlužníkům dávat k podpisu další papír a čtenářem navržené opatření bude mít přínos nulový. Věřitel totiž k soudnímu řízení velmi často přistupuje právě proto, aby se mu pohledávka nepromlčela, protože doufá, že dlužník zaplatí alespoň později, pod dojmem soudního posvěcení oprávněnosti pohledávky a pod pohrůžkou nuceného výkonu. Po přiznání soudem se dluh "zastabilizuje" a lhůta k uplatnění prodlouží. Chceme opravdu o toto letité, zažité a funkční nastavení právního řádu přijít?... Já osobně ne.

3) omezení úroků - viz. neurčitý paragraf o lichvě

A jak omezíme úroky? Úroky z prodlení již zákonem omezené jsou. Která sazba bude ta správná a pro který úvěrový produkt? Vždyť to nevědí ani laureáti Nobelových cen za ekonomii! A jak lépe a přesněji byste definoval trestný čin lichvy podle § 218 trestního zákoníku, aby tam už rovnou nebyly konkrétní částky v české měně (což by vedlo ke sjednávání částek vždy o korunu nižších)? Zase jsme totiž nevědomky narazili na problém s pasivitou dlužníků. Dlužník, který by k soudnímu jednání přišel (pokud si hlídá doručovací adresu) a laickými slovy řekl, že příslušenství původní pohledávky se mu zdá nemorální a nepřiměřené, by soudu zavařil hlavu a soud by se musel při rozhodování zabývat přiměřeností příslušenství - na což judikatura samozřejmě existuje. A pokud by to platné právo jen trochu umožňovalo, dlužník by si na spravedlnost určitě sáhl. Jenže dlužník nepřijde a nic nekvákne, takže soud nemá možnost vrtat do smluvního ujednání mezi ním a věřitelem a nárok přizná tak, jak vyplývá ze smlouvy. Nebo chceme zpátky vyšetřující soudy, rozhodující dříve především podle zásad socialistické společnosti a zájmů vládnoucí strany? Já osobně už ne.

4) zákaz poskytování peněz nebankovními společnostmi, či bez bankovní licence a tvrdé postihy pro lichváře.

Výborně, jsem pro (ironie). Přerod investičních skupin poskytujících úvěry pod novou bankovní hlavičku bude trvat nejméně půl roku a za tu dobu se jistě vše vyřeší (2. ironie). Česká národní banka už si jistě v rámci bankovního dohledu pohlídá, aby dlužníci napříště četli smlouvy až do konce, plnili všechny povinnosti a vše včas řádně zaplatili (ještě více ironie).

A lichvářům tresty zpřísníme, vlastně kvůli nim na čas znovu zavedeme trest smrti, dokud se problém nepodaří vyřešit (sarkasmus a ironie). Jen bychom měli posílit i kriminální policii, aby zvládla další příval poctivé detektivní práce a mohla konečně opustit čárkový systém (pravda), tedy postihování primitivní majetkové kriminality, která se odhaluje a vyšetřuje takřka sama. Moment... to ještě pořád řešíme problémy s exekucemi?! (povzdech)

5) ověřování platební schopnosti klientů - čili ne nepřiměřeným půjčkám důchodcům, matkám na MD a typu "zápis v rejstříku dlužníku neřeším" - zde je záměr zcela jasný - půjčit nesplatitelnou částku a ručit za ni MAJETKEM..

Dobře, zavedeme tedy další zákon, který bude bankám ukládat povinnost prověřovat (tzn. i vést protokol o prověrce) dlužníka. Zkušenosti máme, úspěšně tím přece už mnoho let vyhráváme válku proti terorismu a proti praní špinavých peněz (jen na úplatky to asi moc nefunguje). Buď vlastním šetřením, nebo z nějaké úřední evidence (aby to ty úvěry příliš nezdražilo). Dáme bankám rovnou přístup do informačního systému okresního soudu dlužníka, aby měl přesné informace a nespoléhal na nějaké pofidérní mezibankovní informační databáze?

Přeci jen mluvíme o totální diskriminaci některých občanů, kteří si nebudou moci půjčit ani na pohřeb člena rodiny, takže by to mělo mít nějakou štábní kulturu. Vyřešit problém se zajištěním ochrany osobních údajů bude už jistě jen podružná hračka, všichni zaměstnanci bank jsou slušní lidé a nebudou do databází nakukovat jen tak, i když je o to někdo z rodiny třeba diskrétně požádá. A konečně když už bude bezdlužnost oficiální zákonný požadavek, měla by být nesolventnost vyznačována v občanském průkazu, hned vedle rodinného stavu? I údaj o rodinném stavu totiž na občance slouží k posouzení platnosti právního úkonu (omezení vyplývající ze společného jmění manželů). Nebo jste to celé myslel nějak jinak?

6) zavést znovu přechodné bydliště a adresu "na obci" zrušit. Zde byl záměr tvůrců zákona jasný - ulehčit podnikání "podnikavcům", aby na ně nemohl finanční úřad či jiné orgány státní správy...

Ministerstvo vnitra možná zbytečně zaspalo, pokud se našlo dost peněz na veřejné zakázky, ale už ne na natištění 5 milionů informačních brožurek, které by přistály ve schránce každé domácnosti a které by veřejnosti vysvětlily podstatu doručování a vyvrátily rozšířené bludy a iracionální obavy vlastníků nemovitostí. I zde na BL je vidět, že mu prakticky žádný řadový občan nerozumí, což je samozřejmě chyba, neboť na něm stojí celý justiční a správní systém procesního práva.

Ale zpět k návrhu. Víte, ono je dost těžké nutit někomu adresu, když prostě člověk žádnou nemá a nebo ji prostě úřadům uvést odmítá. Adresu pro doručování musí chtít především občan sám a pokud ji odmítá, nelze vždy přes jeho odpor jít, leda že je aktuálně ve výkonu trestu. Přestože občan může klidně uvést i adresu, kde ani sám nebydlí a kde vůbec nepotřebuje svolení vlastníka nemovitosti, tzv. adresu doručovací. Ta se vymyslela proto, že lidé se nedokázali s institutem trvalé adresy popasovat a stát jim chtěl vyjít vstříc. Jen nám nesmí vadit, že se to nejmenuje "přechodného bydliště" -- ale je to vlastně totéž, co adresa přechodného bydliště. Evidenční adresa obce je jinak to jediné, co může ohlašovna zapsat, jestliže adresa trvalého bydliště zanikne, občan opustí ČR nebo vlastník nemovitosti nechá neodpovídající zápis trvalé adresy nějaké osoby v evidenci zrušit (ano, ta možnost samozřejmě existuje, už více jak 10 let!). Bez jakékoliv adresy by žádný státní orgán nevěděl, jak má cokoliv zkoušet dotyčnému doručovat a může tak akorát písemnost vyvěsit na své úřední desce, kde ji samozřejmě adresát nikdy nezjistí. Nezbývá než požádat PČR o pátrání, nejlépe celostátní. Cože? Že PČR nevyhoví, když nejde o trestní řízení?! Aha, tak pak už ani já nevím... Asi bych tedy zůstal u současného způsobu, který určitě nevznikl na podporu nekalých živlů (vyvracení paranoidních bludů ale už opravdu přesahuje ambice této statě), dokud někdo nevymyslí lepší způsob přijatelného doručování někomu, kdo nechce být úředními písemnostmi obtěžován.

Řádění exekutorů v České republice
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 28.11. 2012