Kam s druhým pilířem důchodové reformy?

27. 11. 2012 / Michael Kroh

Ještě než si rozebereme varianty případného postupu budoucí vlády, je nezbytné rozbít na padrť mýtus, že zavedení druhého pilíře řeší reálný demografický problém stárnutí obyvatelstva. Vládní představitelé v jednom šiku s dalšími propagátory "velké" důchodové reformy pokaždé začínají své vábení do druhého pilíře nářky na budoucí chudnutí důchodců a snižujícím se počtem aktivního obyvatelstva. Ať to však převaluji v hlavě tak či onak, nenapadá mne, jak by mohlo přehazování peněz mezi dvěma hromadami zvýšit výši důchodů. Samozřejmě dobrovolné spoření na stáří je pro dnešní pracovně aktivní generaci nezbytností, nechce-li ve stáří trpět výrazným snížením životní úrovně. Ale druhý pilíř, který vyhovuje jen menšině obyvatel a většině ubírá, tento problém neřeší.

Propagátoři druhého pilíře, pokud je občané nemají považovat za pitomce, si tuto skutečnost musejí uvědomovat. Když o druhém pilíři -- s prominutím - plká nějaký neznalý novinář, lze nad tím mávnout rukou, pokud však takto mluví ministr, jeho úředníci a "nezávislí" ekonomové, pak nemůže jít o nic jiného, než o vědomou lež a nutně vzniká otázka, komu to vlastně slouží.

Zavedení druhého pilíře je naproti tomu variantou řešení míry solidarity v důchodovém systému. Generace dnešních důchodců strávila minimálně polovinu pracovní aktivity ještě v předchozím rovnostářském systému, což logicky vede k velmi nízkým odchylkám od průměru (mezi nepočetné výjimky patří například Karel Gott a další špičkoví umělci či sportovci z předlistopadové éry). Velké většině důchodců proto současný systém vyhovuje.

Ne tak již dalším generacím budoucích penzistů. Podnět Ústavnímu soudu, který ve výsledku naboural už stávající první pilíř, podal soudce, jehož plat je vysoce nadprůměrný. Nejvyšší soudní instance mu vyhověla a doporučila současnou vysokou míru rovnostářství snížit. To bylo řešeno v tzv. malé důchodové reformě, ale části dnešních mladých lidí, vychovaných v duchu krajního individualismu, to nestačí. Právě těm je určen druhý pilíř v naději, že budou tak trvale připoutáni k pravicovému myšlení a postojům. Pokud pro tuto chvíli pomineme lobistické zájmy soukromých penzijních fondů (které se týkají spíše technického provedení reformy), je zavedení druhého pilíře rozhodnutím motivovaným čistě politickými zájmy, nikoli tlakem demografické křivky nebo také deklarovanou nutností diverzifikace rizika (platby do státního průběžného systému jsou dávány nesmyslně na roveň soukromým finančním investicím). Není tedy pravdivé vládou často omílané tvrzení, že k tomuto opatření by nutně musely sáhnout i levicové vlády. Pravicová vládní koalice si je této skutečnosti vědoma a proto chce rozjet druhý pilíř i na úkor možného většího snížení rozpočtového schodku a v době nejhlubší krize, jen proto, aby jej nová vláda nemohla zrušit bez rizika sporů. Jenže opatření založená na lži jsou odsouzena předem k problémům, které mohou vyvrcholit i krachem celého systému. Příští vláda se proto nemusí cítit morálně zavázána druhý pilíř zachovat, ale může jej buď zcela zrušit nebo výrazně modifikovat. Jednotlivé možnosti jejího postupu jsou obsahem další části této stati.

1) Nedělat nic

Příští (patrně levicová) vláda může samozřejmě ponechat důchodový systém v tom stavu, jak jej převezme od dnešní vládní koalice v naději, že sám rychle zajde na nezájem veřejnosti. To by ale bylo to nejhorší, co by mohla udělat. Ztratila by tím důvěru svých voličů a hodila za hlavu kapitál těžce vybojovaný v ostrém politickém boji proti pravicovému konceptu důchodové reformy.

2) Zrušit druhý pilíř a dále již nedělat nic zásadního

To je nejjednodušší řešení, patří však mezi riskantní. Taková vláda bude pod silným tlakem abonentů druhého pilíře -- tj. individualisticky založených mladých lidí a dnešních vysokopříjmových skupin, ke kterému se mohou připojit i komplikované soudní či arbitrážní spory s penzijními fondy a bankami. Bylo by to také řešení nekoncepční a i stoupenci by mohli vládě vyčítat bezradnost a alibismus. Součástí tohoto řešení musí být pro plátce přijatelný způsob převodu naspořených prostředků do třetího pilíře (případně se státním příspěvkem).

3) Druhý pilíř pozastavit a znovu diskutovat o míře solidarity v důchodovém systému

Pokud by vláda shledala okamžité zrušení druhého pilíře příliš riskantním, může provést mezikrok v podobě jeho dočasného pozastavení. Registrovaní plátci by však mohli dobrovolně nadále do existujících soukromých fondů druhého pilíře přispívat (tj. platit ona dvě procenta navíc) a tím si spořit na důchod. Ve vzniklém mezidobí by musela proběhnout celospolečenská diskuse, popřípadě zakončená referendem o základních parametrech důchodového systému, jejímž výsledkem by bylo trvale udržitelné stanovení proporce mezi mírou solidarity (tj. zabezpečením důstojného života pro drtivou většinu seniorů) a zásluhovosti (tj. zvýšením rozdílu mezi minimálními a maximálními důchody). Problémem tohoto řešení je stávající propast v postojích pravice a levice, v jejímž důsledku byla tato diskuse dlouhá léta bez konkrétních výsledků. Je také pravděpodobné, že opozice bude diskusi uměle protahovat v naději na vítězství v dalších volbách. Z tohoto důvodu jde zřejmě o málo pravděpodobnou variantu.

4) Ponechání druhého pilíře ve výrazně modifikované podobě

K tomuto kroku by budoucí vláda měla přistoupit dokonale připravena a po vyhodnocení dopadu možných variant na jednotlivé příjmové skupiny a státní rozpočet. Dnešní opozice má výhodu v tom, že se k odpůrcům elitářské důchodové reformy připojili četní vysoce fundovaní ekonomové, statistici, demografové atd., kteří již publikovali velmi kvalitní texty. Budoucí koncepce úpravy druhého pilíře tudíž nebude vznikat "na zelené louce". Bylo by dobré, kdyby opozice (nejen ČSSD, ale i další strany) publikovala (nejlépe společně) v co nejkratší době jasná a konkrétní stanoviska a ne jen neurčité výroky, že druhý pilíř buď zruší nebo upraví. To je málo.

Konkrétní parametrické úpravy ponechávám na renomovanějších odbornících. Měly by však obsahovat úpravy systému placení pojistného (aby vyhovoval podstatně vyššímu procentu pracovně aktivních občanů), možnost vyvázat (třeba i se sankcí v případě, že nejde o postup motivovaný zhoršením sociální nebo zdravotní situace plátce) se z účasti na druhém pilíři, vytvoření státního fondu atd. Soukromé penzijní fondy také nelze stavět na roveň státní správy (např. neumožnit jim exekuční vymáhání plateb, které jsou nad opt-out apod.).

Chtěl bych se však zmínit o možnosti úprav samotného opt-outu, které by zmírnily jeho negativní dopad na státní rozpočet. Pokud by opt-out zůstal, doporučoval bych jej odstupňovat podle let placení pojistného. Například prvních deset let placení by byl opt-out pouze jedno procento a za každých dalších deset let by přibylo další procento a po třiceti letech by se opt-out mohl zvýšit na cca 5, možná i více procent. Tím by se první pilíř mohl déle adaptovat na změny a nebylo by nutné hledat tolik dalších zdrojů pro jeho sanaci. Placení pojistného nad procento opt-outu by bylo ponecháno na dohodě mezi pojišťovnou a plátcem, bylo by zcela dobrovolné.

5) Zrušit druhý pilíř a nahradit jej jiným systémem s podobnými účinky

Tato varianta znamená přechod k některému z osvědčených penzijních systému (NDC apod.), které více než dosavadní český systém zohledňují závislost výše penzí na platbách pojistného. Došlo by ke snížení rovnostářství, nicméně systém by byl stále dostatečně solidární. Pokud zvolí dnešní opozice tuto variantu, musí to deklarovat jasně předem a již v průběhu volební kampaně. S voliči je nutno hrát otevřeně a musí být jasné, jaká bude výsledná podoba úpravy. Na této úpravě by se proto ještě před volbami mělo shodnout více subjektů, které mohou utvořit po volbách koalici.

Dnešní opozice má velkou odpovědnost za budoucnost důchodového systému. Nestačí proto jen kritizovat, ale již dnes je třeba tvořit koncepci trvale udržitelného, přiměřeně solidárního a relativně spravedlivého penzijního systému. Váhání a přešlapování na místě se jí v minulosti nevyplatilo, neměla by proto tuto chybu opakovat.

Vytisknout