Žiji na území komunistické radnice

28. 11. 2012 / Karel Košťál

Když se komunistický partyzánský oddíl, francouzsko-italský, dozvěděl, že se údolím Rhôny blíží americká armáda, sestoupil v noci z hor do údolí, aby "uvítal" americké boys, ale také a hlavně, aby zabránil ustupujícím nacistickým jednotkám vyhodit do povětří mosty na řece Drac. Americká 36. pěší divize, které velel generál Dahlquist, našla 22 srpna 1944 ve 12 hodin mosty neporušené. Komunističtí partyzáni spolu s americkými vojáky vtrhli na radnici, "jménem republiky" vyhnali pétainistického starostu, a prohlásili toto území Alp za "osvobozené".

Tehdy to bylo jednoduché, USA a Sovětský svaz byli spojenci, Stalinovi molodci a Rooseveltovi boys společně umírali na bojištích proti nacismu. Mezi osvoboditeli města byl také prapor japonských dobrovolníků, hochů japonských rodičů, narozených na západním pobřeží USA a na Havajských ostrovech. Americké jednotky navedl abbé Vincent, který v místním kostele sloužil mše, v oltáři měl granáty a na půdě sestřelené americké letce. Američtí vojáci zůstali na radnici hodinu, začali ihned pronásledovat německé jednotky směrem k savojským hranicím.

Komunisté jsou na radnici dodnes.

Podobné scénáře se odehrály v srpnu a v září 1944 na celém území francouzských Alp. Grosso modo, dělnické a rolnické oblasti, padly do rukou komunistům, "hlavní město Alp" Grenoble padlo do rukou gaullistům. Již tehdy se vědělo, že Francii bude hned po osvobození řídit gaullisticko-komunistická koalice, "prozatímní vláda" na čele s generálem de Gaullem. Program Národního výboru odboje, Conseil national de la Résistance, který vypracovali de Gaullovi političtí a ekonomičtí poradci v Londýně a v Alžíru, byl uveřejněn ještě před invazí spojenců v Normandii. Generální tajemník FKS Maurice Thorez je v Moskvě a podepisuje všemi deseti. De Gaulle nabízí Thorezovi nově zřízené Ministerstvo veřejné správy, Ministère de la fonction publique, vlastně jakési "super-ministerstvo sociálních věcí". "První stalinista Francie" na vlnách BBC odpovídá "oui".

Jak to všechno dopadlo, víme. Studená válka, povalečné rozdělení Evropy, de Gaulle opouští vládu v lednu 1946, prozatímní vláda se rozpadá, nastupuje pomatená IV. republika, předem ztracené koloniální výpravy, na Madagaskaru, v Indočíně, v Maroku, v Alžírsku, et tutti quanti. To by bylo dlouhé povídání, to by bylo pro signatáře bohumínských usnesení opravdu moc.

Komunistická strana spravovala po válce tisíce radnic. Pravidelně vítězila již v prvním kole, až do hlubokých 60-70 let. V poválečné Francii komunistické radnice dělaly sociální politiku, stavěly školy, jesle, zdravotní zařízení, tělocvičny, bazény, hudební školy. Vnímavý čtenář BL již pochopil, že KSF neprováděla žádnou diktaturu proletariátu. Na přelomu 70. a 80. let ale pravicové a socialistické radnice začaly komunistické radnice "dohánět", dělaly také sociální politiku, také stavěly sociální byty, asfaltovaly silnice a v obecních zahradách také kvetly růže.

Dnes je situace úplně jiná. Komunistické radnice jsou v příštích volbách za necelá dva roky ohroženy všude. Obecný lid na úrovni komunální politiky nevidí žádný rozdíl mezi pravicí a levicí. Bezdomovci se v obcích, které spravují komunistické radnice, potulují jako všude jinde. V "zakládající zemi Evropské unie" se opasky utahují napravo i nalevo. Nepřítomnost alternativy k daným poměrům je i zde po poválečném komunistickém vládnutí na radnicích očividná. Komunistická strana má přibližně rok na to, aby předložila alternativní program. Běda, začne-li se v předvolební kampani vymlouvat na evropské směrnice. Běda, bude-li hledat spojence jen v Socialistické straně, která neumí nic jiného než snižovat schodky a vyrovnávat rozpočty. Le Penova krajní pravice je připravena ke skoku.

Vytisknout