Zdvořilý pozdrav z planety Rumbakoule

27. 11. 2012 / Karel Dolejší

A máme to. ČSSD proti tomuto návrhu zákona o církevních restitucích vedla nějaký čas agresívní veřejnou kampaň, vypočítávala všechna jeho slabá místa, nevýhody a rizika, včetně prolomení restituční hranice stanovené dosud všeobecně respektovanou dohodou na rok 1948. Vláda v době, kdy se šetří i na postižených a důchodcích, na základě pochybných podkladů sepsala jakési neúplné seznamy objektů, které si církve zastupované katolíky nárokují, stanovila kompenzace (patrně nějakou procedurou analogickou počítání podpisů na vnitru), celé to protlačila sněmovnou s pomocí nátlaku a/nebo korupce neposlušných poslanců, dokonce se spolehla na jednoho náhradního zákonodárce odsouzeného za korupci - a poté, co takto exemplárně znásilnila snad veškerá myslitelná pravidla, přichází sir Goodwin Little Saturday s objevným tvrzením, že nebylo by gentlemanské usilovati o nápravu. Nezbývá tedy než sklapnout podpadky a smířit se s faktem, že co Nečas jednou zachvátí, Sobotka už nenavrátí. Von je totiž na to moc hodnej. Nebo se tak aspoň ráčí tvářiti.

Také peníze vyvedené důchodovou reformou z průběžného systému byly zřejmě odejity nevratně. Podle Sobotky je naprosto vyloučeno, aby se stát znovu přihlásil k prostředkům, jichž se za nečasu sám vzdal; druhý pilíř bude sice zrušen, ale k reparování průběžného financování důchodů nedojde, vyvedené pojistné bude převedeno do třetího pilíře; "Technickou stránku bude muset definovat nová vláda...". Rovná daň coby neúspěšný pravicový experiment zrušena nebude, ČSSD chce pouze o něco zvednout daňovou přirážku pro osoby s příjmem nad sto tisíc korun měsíčně, nikoliv opět zavést několik daňových pásem. A tak dále, a tak dále...

***

V roce 1994 se z iniciativy tehdejší pražské velvyslankyně USA Madelaine Albrightové konala v klubu Reduta pionýrská akce "jazzové diplomacie". Český prezident Václav Havel předal americkému prezidentovi Billu Clintonovi saxofon a ten na místě na darovaný nástroj zahrál klasickou jazzovou skladbu z 30. let My Funny Valentine. Dárce demonstroval vstřícnost naprosto všestranně, mimo jiné se připojil k produkci obdarovaného snaživou, absolutně arytmickou hrou na rumbakoule. Bylo to nepochybně zdvořilé, leč též vrcholně trapné - a nedalo se to poslouchat. Když už se Havel z čiré oddanosti rozhodl Clintonovi věnovat onen plechový štěbenec, jehož hlas zřejmě o pět let později zázračně otevřel české nebe bombardérům B-52, mohl si alespoň ušetřit další ponížené projevy a zahalit se v tajuplné mlčení.

Také Sobotkovi, jenž (prý) na základě pravidel, která na české politické scéně aktuálně bere vážně pouze on sám (jen když se to hodí), nenávratně věnuje církvím nástroj otevírající cestu ke zpochybnění celého poválečného právního řádu, by mlčení slušelo lépe než nabádavé poučování o principech právního státu. Přihlížející by snad dokonce usoudili, že byl loupežnickými restitucemi sám bolestně zasažen a nedostává se mu slov.

Takto mají především pocit, že zaslechli hlas snaživého usmiřovače - nepřípadný hlas vznikající nevčasným potřásáním dutým objektem - zaznívající z nějaké cizí, pozemské skutečnosti velice vzdálené planety...