Demografický vývoj není hlavní příčinou nedostatku financí ve zdravotnictví

26. 11. 2012 / Tomáš Fiala

Oceňuji, že lékaři se odmítají spolupodílet na navrhovaném způsobu reformy, která by zřejmě ve svých důsledcích znamenala ztížení dostupnosti zdravotní péče pro občany s nižšími příjmy. Myslím si, že by názorům lékařů a jejich argumentům mělo být věnováno daleko více pozornosti, stejně tak jako těm, kteří reformu napadli žalobou u Ústavního soudu.

Jako demograf vím, že stárnutí populace je závažnou výzvou tohoto století, na druhou stranu jsem se mnohokrát přesvědčil, že jsou jeho eventuální dopady často (a možná záměrně) zveličovány použitím zjednodušených či dokonce zavádějících ukazatelů.

Často se například píše o nebezpečí finančního zhroucení důchodového systému. Jako ukazatel jeho rostoucí zátěže se často používá poměr počtu osob nad 65 let ku počtu osob 20-64letých. Pro ČR je však tento ukazatel naprosto zavádějící, neboť do roku 1995 byl důchodový věk v ČR 60/55 let. Od té doby důchodový věk plynule roste a má růst i po roce 2030, kdy překročí 65 let. Když jsem provedl přepočet prognózy pro ČR na skutečný důchodový věk, byl jsem velmi překvapen, že zatímco v roce 1971 zde bylo 44 "důchodců" na 100 "pracujících", v současné době je jich pouze 38 a do roku 2040 jich bude stále pouze kolem 40. I očekávaný pozdější nárůst (po němž ovšem bude následovat opětovný pokles) nebude zdaleka tak dramatický, jak uvádějí některé studie (občas uváděný 1 důchodce na 1 pracujícího nevychází ani v těch nejpesimističtějších variantách prognóz).

Každá prognóza vychází z určitých předpokladů. Nevím, za jakých předpokladů byly vypočteny studie citované v článku. Zda bylo například zohledněno výše zmíněné zvyšování důchodového věku, které (při vhodné politice zaměstnanosti pro lidi vyšších věkových kategorií) zvýší počet produktivních a omezí nárůst počtu důchodců.

Dále je otázkou, za jakých předpokladů byly vypočteny (přesněji řečeno odhadnuty) budoucí náklady zdravotní péče. Často se vychází z předpokladu, že náklady na osobu v jednotlivých věkových kategoriích budou konstantní (nebo dokonce porostou). Zcela se však opomíjí skutečnost, že podle řady studií se s prodlužující délkou života (kterou všechny demografické prognózy předpokládají) zlepšuje i zdravotní stav obyvatelstva a snižují náklady na zdravotní péči v jednotlivých věkových skupinách. Pamatuji si například z jedné odborné přednášky, že zdravotní stav dnešních 60letých je zhruba srovnatelný se zdravotním stavem 50letých před 20 lety.

Je tedy možné, že nárůst deficitu zdravotních pojišťoven nebude zdaleka tak dramatický.

Pro zajištění dostatku finančních prostředků pro zdravotní péči je samozřejmě důležitý nejen objem těchto prostředků, ale i efektivita jejich využití. V této souvislosti mne napadá několik otázek a námětů, například:

1.  Je vhodné, aby existovalo takové množství zdravotních pojišťoven poskytujících základní zdravotní pojištění povinné ze zákona? Snížení jejich počtu by jistě přineslo nemalé úspory nákladů, nedomnívám se, že by to zhoršilo kvalitu poskytované zdravotní péče.

2.  Z ekonomického hlediska jsou "nejefektivnějšími" pojištěnci lidé v produktivním věku. Platí relativně vysoké pojistné ze svých příjmů, náklady na jejich zdravotní péči jsou poměrně malé. Proč není cizincům ze zemí mimo EU (samozřejmě pouze těm, kteří zde pobývají legálně) poskytováno zdravotní pojištění za stejných podmínek jako našim občanům? Proč jsou často nuceni platit svým dětem (nebo i sobě) komerční zdravotní pojištění (z něhož mají zisk komerční zdravotní pojišťovny)?

3.  V některých zemích má stát monopol na nákup léků. Velké farmaceutické firmy se tak nemohou podbízet jednotlivým lékařům či zdravotnickým zařízením a musí naopak státu (jako velkému odběrateli) nabízet léky za přijatelnou cenu. (Pochopitelně by bylo třeba, aby o těchto zakázkách rozhodovali nezkorumpovatelní lidé.)

A především zastávám názor, že zdravotní péče by měla být poskytována na základě celospolečenské solidarity. A pokud je systém v krizi, měla by se posilovat solidarita, nikoli individualismus a sobectví.

  (Například v době vážného nedostatku potravin se zpravidla namísto úplného uvolnění trhu spíše zavádí nucené dodávky a přídělový systém nebo alespoň regulují ceny, aby bylo dost základních potravin pro všechny. V době povodní v Praze byla po zastavení provozu metra výrazně omezena individuální automobilová doprava, aby nebránila zvýšenému provozu tramvají a autobusů.)

  Pokud opravdu hrozí nedostatek finančních prostředků ve zdravotnictví, mělo by v krajním případě dojít ke zvýšení sazby zdravotního pojištění. Návrh, aby se tento nedostatek peněz řešil rostoucí finanční spoluúčastí pacientů (která by fakticky znamenala zhoršení dostupnosti zdravotní péče pro občany nižších příjmů) mi připadá naprosto asociální.  

Vytisknout