Pudy a instinkty

21. 9. 2012 / Přemysl Janýr

Zasloužila by důkladnou recenzi či lépe překlad, ale pro tuto úvahy si vystačme alespoň s heslovitým shrnutím několika relevantních tezí.

Lidský mozek -- tedy i vědomí a myšlení -- jsou výsledkem milionů let evolučního vývoje. V jeho průběhu se generačně tříbily a předávaly ty vlastnosti, které se pro přežití osvědčily jako výhodnější. Průběžně se zvyšující komplexnost organismů a orgánů až po lidský mozek není výsledkem plánu, záměru či mystické samoorganizace, ale prostého faktu, že komplexnější systémy jsou schopny komplexněji zpracovávat informace z vnějšího světa a adekvátněji na ně reagovat -- a tedy se i lépe rozmnožovat a svou komplexnost předávat dál.

Emoce jsou právě tak vysoce sofistikovaným produktem tohoto vývoje jako oko či ruka: způsob, jakým motivují a řídí naše cítění, myšlení a jednání se v průběhu statisíců let lidského vývoje pro přežití a rozmnožování prostě osvědčil jako nejvýhodnější. Pinker navazuje na Richarda Dawkinse, podle kterého nás naše sobecké geny prostřednictvím emocí manipulují ke své vlastní potřebě rozmnožovat se. Jeho provokativní tezi ovšemže nelze brát doslovně, geny žádné potřeby nemají. Ty, které prospívají reprodukci organismu tím ovšem zároveň prospívají i své vlastní. Výsledný efekt lze tedy opsat i jako jejich záměr (u Pinkera si ostatně nejsem jist, zda si je této nuance vždy vědom). Nicméně vezměme (možná neradi) na vědomí fakt, že konečným samoúčelem i těch nejušlechtilejších lidských motivací a emocí je prostá reprodukce a genetická kontinuita.

To ostatně není žádné triviální zjištění. Stejné geny se nevyskytují pouze u mne, ale v různé míře i u mých sourozenců, příbuzných, příslušníků stejného kmene atd. až po celé lidstvo. V různých situacích tak může být lepší zárukou jejich reprodukce podpořit přežití druhých na úkor vlastního -- typicky dětí, které ještě mají celé reprodukční období před sebou oproti dospělým, kteří je již více či méně vyčerpali. Altruistické motivy tedy patří k lidské emocionální výbavě stejně důvodně, jako egoistické. Také nelze subjektivní prožívání emocí přímočaře vyvozovat z jejich původního účelu, t.j. reprodukčního přínosu. Potěšení ze sexu prožíváme i přesto, že jsme ho antikoncepcí zbavili původního biologického smyslu (a své geny tak oblafli, jak říká Pinker). Naše emocionalita sice vychází z pragmatických účelů reprodukce, nicméně má svůj vlastní, na původním účelu nezávislý život.

Sexuální rozmnožování je mechanismus, který evoluce vyvinula jako obranu proti parazitujícím a choroboplodným zárodkům: neustálá genetická rekombinace jim znemožňuje vyvinout obecně účinné klíče k proniknutí do organismu. S ním ovšem dochází i k diferenciaci samiček a samečků s rozdílnými funkcemi a také s rozdílnými strategiemi vlastní genetické reprodukce. Pinker z toho vyvozuje přímo starozákonní závěry: zatímco mužům slibuje nejvyšší reprodukční šance strategie neomezené promiskuity, je reprodukce u žen dána možným počtem cyklů těhotenství, z čehož vyplývá zdrženlivější a vybíravější sexuální strategie.

Nicméně je součinnost při plození a péči o potomky také základem komplexnějšího sociální soužití a ekonomiky vzájemného altruismu. Od Dawkinse pochází následující příklad: ptáci si zobákem dokáží vyčistit parazity z celého těla s výjimkou hlavy -- v tom jsou odkázáni na vzájemnou pomoc. Lze si však představit mutanta, který ochotně nastaví hlavu k čištění, ale sám čistit hlavy druhým odmítá. Ušetřený čas mu tak poskytuje selekční výhodu, čímž by se jeho mutovaný gen reprodukoval častěji a výhoda vzájemnosti by se v průběhu generací vytratila. Vzájemný altruismus se tedy nemůže vyvinout bez mechanismů kontroly zda ti, kdo z kooperace profitují k ní také sami přiměřeným dílem přispívají.

Základní strategií vzájemnosti je tedy princip jak ty mně, tak já tobě. Primární emocionální potěšení ze vzájemnosti je doplněno vrozeným detektorem podvodů. Ze zcela subtilních nuancí v hlasu, mimice, gestice, řeči těla instinktivně rozpoznáme neupřímnost a faleš a reagujeme bouřlivě negativními emocemi. Stejně subtilně se ovšem vyvíjí i schopnost klamat a sofistikované strategie jak ze vzájemnosti vytěžit víc, než do ní vkládáme. To zase vede k další diferenciaci schopností podvodníky odhalovat atd. Průběžně tak probíhá typický nekonečný evoluční závod mezi výrobci sejfů a kasaři, který Pinker se zaujetím a do detailů rozebírá.

Náš emocionální aparát se za statisíce let adaptoval na život v loveckých a sběračských tlupách přehledné velikosti. Období života ve velkých anonymních městských a státních společenstvích trvá příliš krátce. K logice sobeckého genu však patří, že získávání prospěchu na úkor druhých se zastavuje před nositeli stejných genů, tedy před biologickými příbuznými.

Rozlišování našich a cizích a různé vzorce chování vůči nim patří k naší základní emocionální výbavě (srovnej též mou analýzu vzorce kdo nekrade, okrádá rodinu). Všichni to víme: láska k příbuzným tu prostě je, láska k ne-příbuzným ne ... a na této základní skutečnosti stojí celý sociální svět, uvozuje Pinker kapitolu o pokrevních vazbách a uvádí řadu přesvědčivých důkazů a výzkumů. Ve čtvrtině případů zabití v amerických velkoměstech je pachatelem příbuzný, ale jen ve 2-6% případů je to pokrevní příbuzný.

Za důležité zjištění považuji, že vědomí, emoce, vnímání atd. neutvářejí jediný homogenní celek, ale že lidská osobnost je agregací mnoha autonomních specializovaných modulů, které se navzájem doplňují a průběžně si konkurují o kontrolu nad celkem. Co psychologie a psychoanalýza dávno objevily jako různé vrstvy vědomí, podvědomí a nevědomí nejsou slupky cibule, ale různé moduly, které kontrolu nad celkem přechodně přebírají, některé třeba až po psychoterapeutické intervenci, některé nikdy, ale přesto se na utváření vnitřního života člověka všechny aktivně spolupodílejí. Sebeovládání je nepochybně takticky vedená bitva mezi různými oblastmi lidského ducha, říká Pinker a cituje z výzkumů Thomase C. Schellinga: taktiky, kterými se snažíme kontrolovat sami sebe odpovídají taktikám, kterými se pokoušíme kontrolovat ostatní.

Pinkerovo podání emocí jako evolučně osvědčených motivačních programů sloužících k reprodukci jedince a druhu je ovšem přesvědčivé. Jisté pochyby však budí přímočarost, se kterou celé lidské chování a psychiku od sobeckých genů vyvozuje. Podle mého názoru přitom přehlíží tři okolnosti.

Především je to vzájemné působení emocí a rozumu (coby nástroje logického zpracování informací). Původní funkcí emocí jsou ovšem vzorce k přežití a reprodukci a v této podobě také rozum k jeho činnosti motivují a řídí. Zároveň ale rozumové zpracování vede zpětně k jejich modifikaci, při které se emocionální obsazenost různých kategorií mění a původnímu účelu vzdaluje, viz potěšení ze sexu oblafnuté antikoncepcí. Reprodukční smysl emocí lze tedy chápat jako výchozí, ale bez zahrnutí dynamiky jejich následného vývoje v interakci s rozumem a kulturou myslím není pro pochopení lidského počínání dostačující.

Podobně je tomu s Pinkerovými pokrevními vazbami. Emoce spojené s rozlišováním mezi našimi a cizími se vyvinuly za statisíce let soužití v tlupách, u kterých lze ovšem úzkou genetickou příbuznost předpokládat. Pinker, který učil na židovské škole a je přesvědčen, že všichni američtí muži jsou obřezaní z toho vyvozuje původ těchto emocí od sobeckých genů, programujících naše emocionální prožitky identity na základě procenta genetické shody: nejvyšší 50% se vyskytuje u sourozenců, následují bratranci a sestřenice s 25% shodných genů atd.

Jiná, právě tak myslitelná hypotéza ovšem je, že emocionální rozlišování našich -- cizích vyplývá prostě ze selekční výhody kooperace v důvěrně známém prostředí sdílených hodnot, vzorců myšlení, chování, komunikace, kontroly, která oproti interakci s cizím prostředím minimalizuje rizika a transakční náklady. Ta navíc vysvětluje celý komplex skupinových identit mimo pokrevní příbuznost, pro které Pinker konstruuje odlišný model vztahů založený na ekonomice směny.

V lovecké tlupě -- jako ostatně dodnes na úrovni rodiny -- se ovšem obě charakteristiky překrývají. V prostředí anonymních měst a států je ale otázka, zda se identita odvíjí od biologických či kulturních znaků docela zásadní. Biologické odvozování identity je specifické pro židovské kulturní prostředí identifikované mýtem společných biologických předků Abraháma, Izáka a Jákoba. Z novodobých společností převzal biologickou identifikaci do důsledků jen německý nacionální socialismus -- se známými výsledky.

Zpravidla se ale identita našich v moderních společnostech odvozuje mnohovrstevně a dynamicky od příbuzenských, kulturních, etnických, jazykových, regionálních, sociálních, náboženských, historických, politických, profesních a dalších znaků. Mimořádná pozornost věnovaná identitě národní reflektuje fakt, že se na této úrovni zpravidla překrývá více signifikantních vrstev zároveň: regionální, historická, jazyková, kulturní, náboženská, státní atd. Nicméně je identita národní pouze jednou z mnoha možných a jako zdroj minulých i současných konfliktů zdaleka ne výsadní. Chápání národa ostatně široce variuje od českého ztotožnění s jazykem přes francouzské ztotožnění s kulturou, rakouské ztotožnění se společnými dějinami až po anglosaské ztotožnění se státní příslušností.

Třetí okolnost, kterou Pinker podle mého názoru přehlíží je, že genetickou evoluci s jejími horizonty statisíců a milionů let nejpozději s neolitickou revolucí nahradila daleko razantnější evoluce kulturních systémů, působící v horizontech stovek a desítek let. Z pohledu sobeckého genu, tedy přežití a reprodukce, je dnes pro jedince jeho genetická výbava, pokud mu umožní alespoň základní fyzické fungování, víceméně irelevantní. Jeho šance přežití a reprodukce závisejí prakticky výhradně na společenském a kulturním systému, ve kterém žije, na místě, které v něm zaujímá a na místě, které tento systém zaujímá mezi ostatními systémy.

Mayové, grónští Vikingové, obyvatelé Velikonočního ostrova nevyhynuli kvůli nevhodné genetické výbavě, ale proto, že jejich kultury nedokázaly včas přiměřeně reagovat na výkyvy přírodních podmínek. Stamiliony lidí zemřely ve válkách ne proto, že by druzí byli sobeckými geny naprogramováni k jejich zabíjení, ale protože jejich kulturní systémy sledovaly své vlastní sobecké zájmy. Židé, Cikáni, turečtí Arméni, sudetští Němci, Kurdové v Halabja, srebreničtí Bosňáci se nestali obětí genocid pro svou genetickou cizost, ale protože je jejich kulturní identita vedla k vymezování se vůči kultuře majoritní a ta si je pak ve stavu vnitřních otřesů a regrese vyznačkovala jako zdroje svého ohrožení. Třičtvrtě století bez válek v Evropě není důsledkem genetické adaptace Evropanů, ale vědomého zpracování dosavadních zkušeností a změny kulturních vzorců od konkurenčních ke kooperativním.

Vědomí, že naše myšlení a jednání je bezprostředně motivováno a řízeno emocemi, není samozřejmé. Mnoho lidí žije v přesvědčení, že se řídí čistě rozumem a že mají své instinkty a pudy pod kontrolou. Ti jsou ovšem svým emocím vydáni zcela na pospas. Je zábavné -- alespoň pokud nejsou v pozicích, kde rozhodují o osudech druhých -- sledovat, jak dovedně si pro svá jednání vynalézají racionální vysvětlení a jak zděšeně skrývají každé, pro které je nenaleznou. Řekl bych, že Freudovy difúzní pojmy podvědomí a nevědomí mají svůj původ právě v alarmujícím zjištění, že u živých lidí si s racionalitou zdaleka nevystačíme. Velká část fenoménů připisovaných běžně podvědomí popisuje ostatně právě emocionální motivace.

S trochou cviku je lze ostatně sám u sebe sledovat, stačí věnovat jistou pozornost vhledu a analýze toho, proč mne určité představy, myšlenky, situace přitahují a jiné odpuzují, proč některé vnímám jako ubezpečující a jiné jako ohrožující. Není to právě konverzační téma, často je člověk svými vlastními pohnutkami dosti nemile zaskočen.

Nicméně vyjděme z Pinkerova předpokladu, že prvotním účelem vrozené emocionální výbavy jsou vzorce evolučně vyselektované jako nejvýhodnější ve smyslu přežití a reprodukce. Jejich vývojově nejstarší vrstvy se tedy nejspíše budou vztahovat k jedinci a druhu a zde mohou mít svůj původ například zvědavost, strach, krása a ošklivost, emoce spojené s potravou a jejím získáváním, revírem, rozmnožováním a péčí o potomky.

Pro život s druhými jsou ovšem relevantní emoce vztahující se k životu ve společenství, jejichž člověku geneticky vlastní podoba se vyvíjela teprve nedávno, v průběhu soužití v tlupách. Pinker jich analyzuje celou řadu a je třeba říct, že se přitom vášnivě zaměřuje především na ty, které jsou zdrojem konfliktů. Zcela logické východisko, že jejich základním účelem tedy naopak musí být adaptace na společný život a předcházení konfliktům jsem v textu nenalezl a poněkud se proto od jeho osnovy uchýlím k vlastním spekulacím.

Komplexnost podmínek kooperativního soužití, ostatně stejně jako jeho výhod, samozřejmě diametrálně převyšuje podmínky pro život individua či páru. U lidských společenství o to víc, že jsou založená méně na vrozených instinktech a více na kultuře, neboli na postupném kumulování zkušeností, vědomostí, dovedností a návyků. Možná i to je důvodem tvárnosti našich emocionálních prožitků v interakci s racionálním myšlením.

Jako jednu ze sociálně emocionálních vrstev můžeme tedy předpokládat ty, které jsou nezbytné, aby společenství vůbec mohlo jako takové fungovat, neboli podporujících skupinovou kohezi, mediaci konfliktů, ochranu slabších před silnějšími, zajištění pomoci v případě nouze atd. Celkem snadno jsme i schopni jich řadu spontánně vyjmenovat: potěšení ze sociálních kontaktů a kooperace, přátelství, solidarita, pomoc druhým, soucit, rozhořčení nad nespravedlností (i jeho odvrácená tvář -- závist), nad útiskem, ubližováním, utrpením ...

K této vrstvě bych řadil i Pinkerem rozebírané detekční schopnosti vůči neupřímnosti, falši a klamu, odhalující techniky jak z kooperace získat víc, než do ní vložit. Věčný závod mezi výrobci sejfů a kasaři se ovšem dávno vymkl časovému horizontu evolučního vývoje, viz v několikaměsíčních intervalech se obměňující mailové pokusy dostat se k našim finančním prostředkům či stále nové formy finančních spekulací neodlišitelné od seriózních investic. Vrozené negativní reakce bez odpovídajících kulturních vzorců jejich spolehlivého rozpoznání pak ústí do prožitků frustrace a beznaděje a ohrožují tak společenskou soudržnost.

Složitější je to s vrstvou emocí regulujících mé místo mezi ostatními členy společenství a v jeho sociálních strukturách. Sem nepochybně patří emoce související s hrdostí, respektem, ctí, postavením, slávou, mocí atd., ale také ty, které nás nutí o ně s druhými neustále soupeřit.

Podle výsledků jednoho výzkumu (jakého jsem si nezaznamenal) se dají napříč kulturami zařadit mezi póly potřeby vlastní seberealizace a potřeby vnějšího uznání. Osobně se mi více zamlouvá interpretace, že člověk má potřebu se seberealizovat a být za to uznáván, neboť se od ní dají lépe sledovat negativní emoce při její deprivaci. Příkladem budiž kompenzace nedostatku respektu mocí. Z různých zdrojů vyplývá, že se potřeba výkonu moci nad druhými zdaleka neomezuje jen na politiku, ale že je vlastním zdrojem uspokojení i u sexuálního násilí, pedofilie či sériových vrahů.

A konečně můžeme předpokládat vrstvu emocí souvisejících se skupinovou identifikací a vztahem k okolním společenstvím, neboli již zmíněnou dichotomií našich a cizích. Jejich vrozenou podstatou je potřeba ochraňovat náš životní prostor proti cizímu ohrožení, případně opatřovat pro nás prospěch na úkor cizích.

Jsou mimořádně problematické bez ohledu na to, od čeho identifikaci odvozujeme, neboť konkurenční vzorce chování, které se evolučně osvědčily za statisíce let života v malých tlupách v řídce osídlené krajině jsou kontraproduktivní v globalizovaném světě, vzájemné planetární závislosti a při hustotě megaměst. Osobně se domnívám, že problém neleží ani tak v samotné dichotomii našich a cizích, jako v obecných kulturních vzorcích vztahů -- viz výše citovaný závěr Thomase C. Schellinga. Integrace EU je ostatně dobrou ilustrací interakce mezi emocemi a raciem -- bylo třeba mimořádně drastických válečných zkušeností, než jsme zděděnou latentní hostilitu vůči cizím dokázali vědomě pozměnit v percepci partnerů. Tím ostatně dosud neprošli zdaleka všichni a stejně se emocionální vnímání našich a cizích z velké části pouze přesunulo ke vzdálenější hranici -- cizími pro nás dnes již nejsou ani tak Němci či Maďaři, jako islám, afričtí uprchlíci, východní Evropa a Rusko, jihovýchodní Asie...

Obrácení pozornosti k emocionalitě a zejména poznání, že se nejedná o žádná temná animální rezidua, ale o evolučně ověřené hi-tech programy zajišťující přežití a reprodukci jednotlivce, společenství i druhu je kvalitativní krok k porozumění sobě a druhým. Praktickou konsekvencí by mohlo být, že je u sebe i druhých začneme brát vážněji a zejména že začneme brát vážně své přirozené reakce na nejrůznější formy sociálních dysfunkcí, nespravedlnosti, ztráty soucitu a solidarity -- jsou zřetelným signálem, že něco nefunguje jak má a naše šance přežití ohrožuje.

Vytisknout