Braňte zákon, ale férově

19. 9. 2012 / Marek Řezanka

Jan Potměšil uzavírá svou stať následujícími odstavci:

Jedná se o účelový konstrukt, který záměrně všem odpůrcům vládní podoby zákona podsouvá proticírkevní zaujatost, aniž by se jejich připomínkami vážněji zabýval. Takový způsob vedení diskuse je diskvalifikujícím a jakákoli tvrzení dotyčného diskutéra znevažuje. Ten nemá v ruce jediný důkaz, že všichni odpůrci (ani většina z nich) nenávidí církve a všechny jejich členy, přesto se k tomuto výroku uchýlil. Vysloveně podpásové je pak všechny odpůrce zaškatulkovat jako přívržence totalitního elitářského systému.

Podívejme se blíže na odkaz, který pan Potměšil vydal za nezpochybnitelné desatero, jež má posvětit jediný správný postoj k vládní podobě církevních restitucí, tedy "Církve a stát: desatero mýtů a fakta". Píše se zde o deseti údajných mýtech:

• 1) Navrácený majetek v hodnotě 134 miliardy korun je nepřiměřeně vysoký.
• 2) Majetek určený církevnímu vyrovnání církvím nepatřil.
• 3) Církve budou vyrovnáním zvýhodněny proti restituentům.
• 4) Majetek se bude vracet v nejméně vhodném období ekonomické recese.
• 5) Finanční vyrovnání s církvemi destabilizuje náš státní rozpočet.
• 6) Navrácený církevní majetek bude z velké části patřit Vatikánu.
• 7) Majetek dostanou preláti na úkor potřebných.
• 8) Církve se stanou bohatými korporacemi s mocenskými ambicemi.
• 9) Církve nebudou umět s navráceným majetkem dobře hospodařit.
• 10) Církevní restituce jsou nespravedlivé.

Dříve než přejdeme k jednotlivým "mýtům", je třeba se zamyslet, proč se do tohoto desatera nedostaly dvě nejdůležitější otázky. Za prvé: Je jediným možným řešením vyrovnání státu s církvemi vládní návrh zákona? A za druhé: Nehrozí, že díky schválení předloženého zákonu může dojít k prolomení Benešových dekretů a ohrožení suverenity České republiky?

Na obě tyto otázky odpověděl v rozhovoru pro Právo (15. 9. 2012) Pavel Rychetský. Ústavní soud pouze konstatoval, že je třeba vztah státu a církve konečně dořešit, v žádném případě však nerozhodl o podobě tohoto řešení -- to ani nemohl.

"Oprávněný subjekt, tedy řád nebo konkrétní farnost, pokud jí bude majetek vydán, nebude přece mít důvod vyvolávat soudní spor. Žádný státní úředník se z tohoto hlediska přitom nemůže obrátit na Ústavní soud, protože stát je jediný subjekt, který nemá lidská práva a svobody. Takže k prolomení hranice může dojít nikoli proto, že to dikce zákona umožní, ale proto, že neexistuje žádný systém kontroly, a dojde-li k vydávání exekutivní cestou, pak se může vydat cokoli." Tento výrok P. Rychetského bohatě stačí, aby stávající podoba tzv. církevních restitucí byla smetena ze stolu.

Katolická církev se zde také šikovně vyhnula své roli za druhé světové války a po roce 1948. Řada jejích představitelů tehdy selhala a otevřeně podporovala totalitní režimy včetně rasově nesnášenlivého nacismu. S touto minulostí je třeba se vyrovnat stejně jako s otázkou majetkovou. Vraťme se nyní ale k oněm údajným mýtům.

Ad 1) "O vyrovnání vztahů mezi církvemi a státem se jedná od poloviny 90. let. Navrácení církevního majetku byl od počátku nezbytnou součástí vyrovnání. Po odmítnutí církevních asignací byl církevní majetek považován za hlavní zdroj financování církví a náboženských společností v situaci, kdy státní rozpočet přestane financovat duchovenské aktivity církve (platy duchovních a příspěvek na provoz ústředí). Na vymezení a ocenění původního církevního majetku spolupracovalo ministerstvo kultury s ministerstvem financí a ministerstvem zemědělství na základě podkladů od církví a náboženských společností. Tyto podklady a metodika ocenění byly v roce 2008 kontrolovány a verifikovány renomovanou mezinárodní poradenskou firmou Ernst & Young. Pokud by se měla hodnota navráceného církevního majetku změnit, je nezbytné kvalifikovaně říci, v čem byla metodika stanovení hodnoty nesprávná, co je třeba změnit a jak nově stanovit hodnotu majetkové podstaty vyrovnání vztahu mezi církvemi a státem."

Bývalý ministr kultury, Pavel Dostál, připravoval poněkud jinou variantu vypořádání státu a církví. Po církvích požadoval přesný soupis veškerého majetku včetně polností a lesů, který měla vlastnit do roku 1948. Ministři v čele s Milošem Zemanem měli k jakémukoli navracení majetku od začátku výhrady. Premiér argumentoval tím, že církev měla majetek často jen v pronájmu. Tomuto postoji nahrála i expertiza Univerzity Karlovy, podle níž nemají katolíci na majetek nárok. Ministr kultury nicméně přišel s návrhem vydat církvím majetek, na který mají nezpochybnitelné právo, a pozastavit jejich financování státem. Tato varianta narážela na odpor menších církví, které by měly problém s financováním. Ve hře byly i jiné možnosti, například sponzorské dary s daňovými úlevami.

Problémem zde je hlavně otázka církevního vlastnictví, případně spoluvlastnictví. Jedná se o fakt, že stát v rámci pozemkových reforem během prvorepublikového období nevyplácel církev v cenách tržních, ale smluvních. Vlastnictví a spoluvlastnictví je rozdíl -- a tento rozdíl by měl hrát roli i při výpočtu výše "vraceného" majetku. Církve za první republiky nemohly s majetkem nakládat podle libovůle, nemohly ho kdykoli komukoli prodat. To nynější zákon mění.

Ad 2) "Církevní majetek zahrnutý do návrhu vyrovnání představuje pouze majetek církví (farností, diecézí), řádů a náboženských společností registrovaný v pozemkových knihách a zabraný státem po 25. únoru 1948. Je nepochybné, že tento majetek k rozhodnému datu církvím a jejich subjektům nepochybně patřil."

Jednak je zde výše zmíněný problém možnosti prolomení hranice 25. 2. 1948, za druhé se opět dostáváme k rozdílu mezi "vlastnictvím" a "spoluvlastnictvím". Vlastník může se svým majetkem nakládat libovolně. Na problematiku církevního vlastnictví neexistuje mezi právníky jednotný názor, rozhodně ale nelze tvrdit, že katolická církev byla výlučným vlastníkem a mohla s tímto majetkem hospodařit, jak se jí zachtělo.

Ad 3) "Na rozdíl od restituentů bude církvím vrácen pouze majetek, který je v držení státu, konkrétně Pozemkového fondu a Lesů České republiky. Bývalý církevní majetek ve vlastnictví obcí, krajů a všech právnických a fyzických osob zůstane nedotčen. Církevní vyrovnání se netýká náhrady za živý a mrtvý inventář, který restituenti obdrželi. Zákon o půdě, podle kterého byla provedena restituce majetku fyzických osob, určoval naturální restituci i v případech, kdy původní majetek nemohl být ze zákonných důvodů vydán. Tomu odpovídalo i "ocenění" majetku, aby náhradní naturální restituce mohla být vůbec uskutečněna. Srovnávání restitucí s církevním vyrovnáním je nemožné z metodických důvodů. Na rozdíl od restituentů nebudou moci církve žádat o náhradu majetku v naturální formě. Namísto toho jim má být vyplacena adekvátní finanční náhrada. Církve tedy nejsou zvýhodněny oproti restituentům, spíše naopak."

Dohromady jsou zde dávány dvě rozdílné věci. Jednak tíživá situace obcí, které mají zatím blokovaný majetek, k jehož dealokaci má vést právě zmíněný vládní návrh -- a jednak postavení církví oproti jiným restituentům. Téměř se zdá, že obce mají být motivovány, aby si přály přijetí vládního návrhu bez ohledu na jeho nedostatky. Těžko potom srovnávat miliardy určené pro církve s faktem, že některé jiné subjekty se restitucí nedočkají. Nic a více jak sto miliard je poměrně značný rozdíl. Navíc se církve -- především katolická -- ohánějí argumentem, že se nejedná o restituce, ale o dohodu se státem o fungování církví. Srovnává se tedy nesrovnatelné.

Ad 4) "Systematická diskuse o církevním vyrovnání byla zahájena vládou Miloše Zemana v letech 1998 - 2002. Ministr kultury tehdejší sociálně demokratické vlády Pavel Dostál ustanovil komisi pro narovnání vztahů mezi církvemi a státem. Hodnota majetkového vyrovnání, s níž se pracovalo v roce 2000, činila 100 miliard korun. Tato suma vloni odpovídala částce 131 mld. Kč v cenách roku 2011. Na konci letošního roku při očekávané roční míře inflace 2,9% by činila 134,556 mld. Kč! Byla by tedy o 556 milionů vyšší než částka, kterou nyní předkládá vláda České republiky! V roce 2008 skončilo 10leté období hospodářské expanze, které bylo vystřídáno obdobím hospodářského poklesu vyvolaného světovou finanční a dluhovou krizí. Po něm přišla hospodářská recese, která nás prozatím sužuje. Makroekonomická predikce Ministerstva financí ČR odhaduje v příštím roce 1% reálný růst s výhledem 1,9% na rok 2014 a  2,7% pro rok 2015. Hospodářské oživení se začíná blížit i k nám. Navíc navrácené zdevastované církevní budovy budou vyžadovat nemalé investice pro jejich záchranu nebo jiné užití. Církevní vyrovnání tak pro naši ekonomiku může představovat významný pro-růstový impuls."

Odvolává-li se stať na vládu Miloše Zemana, měla by uvést, že resort Pavla Dostála připravoval poněkud odlišnou variantu vyrovnání. Zatímco církve počítají se započtením inflace do vývoje cen, k "valorizaci důchodů", kde inflace započtena nebyla, se nevyjadřují.

Odvolávat se na nadhodnocenou a nereálnou predikci růstu Ministerstva financí ČR a operovat s údajným blížícím se oživením ekonomiky, není na místě. Krize se naopak prohlubuje a vykazuje znaky dlouhodobé systémové krize. Investovat do oprav nemovitostí pak může stát stejně jako církve.

Ad 5) "V žádném případě. Vždyť dodatečné výdaje ve výši 1,97 mld. Kč ročně představují pouze 0,17% plánovaných rozpočtových výdajů letošního roku.

Přestože vyplácení státního příspěvku církvím  v rámci církevního vyrovnání skončí za 17 let, tak už v 15. roce vydá státní rozpočet na církve méně než by musel vydat, pokud by k církevnímu vyrovnání nedošlo. Po 30 letech, v roce 2043 zmizí položka církve z výdajů státního rozpočtu. V roce 2055 se vyrovnají celkové náklady na církve a církevní vyrovnání od roku 2013 s rozpočtovými výdaji na církve, pokud by k vyrovnání nedošlo. V roce 2062, 50 let od církevního vyrovnání, bude kumulovaná rozpočtová úspora díky jeho přijetí 28,63 mld. Kč v cenách roku 2011 ve srovnání se stavem, že by k vyrovnání nedošlo. Po ukončení splátek finančního vyrovnání v roce 2043 bude rozpočtová úspora následujícího roku zvýšená o daně z církevního majetku, resp. daně z jeho výnosů činit 3,8 mld. Kč a s rostoucími výnosy z církevního majetku by se měla v následujících letech zvyšovat."

Plánovat něco 30 let dopředu je poměrně ošemetné, zvláště když nikdo neví, co bude za rok. V současnosti se o zátěž pro státní rozpočet jedná. Možná by zde slovo měla dostat Karolina Peake, která se nechala slyšet, že bez příjmů nebudou výdaje a pohrozila, že její nikým volená platforma LIDEM zákon o restitucích církevního majetku nepodpoří, nezvýší-li se DPH. Jaká je tedy souvislost mezi zvyšováním daně z přidané hodnoty a vypořádáním státu s církvemi? A jak se na celém procesu odrazí skandál s pančovaným alkoholem, kde je dosud více než 20 obětí na životech a kde se dají čekat velké ekonomické škody včetně výpadků příjmů do státního rozpočtu?

Ad 6) "Oprávněnými osobami pro navrácení majetku budou farnosti, řády, kongregace, diecéze a další instituce registrované v České republice. Tyto právnické osoby budou mít plné dispoziční právo k majetku. Rozhodování o použití výnosů z majetku bude zcela v jejich kompetenci. Schválení Vatikánu podléhá pouze zcizení (prodej) majetku římskokatolické církve, jehož cena převyšuje 1,5 milionu eur. Jedná se o kontrolní mechanismus římskokatolické církve, který má zabránit defraudaci velkých rozměrů. Z tržby za prodaný církevní majetek stejně jako z jeho výnosů se Vatikánu nic neodvádí."

Druhý vatikánský koncil deklaroval ve své konstituci Lumen gentium (čl. 8), že "jedna, svatá, katolická a apoštolská" církev "subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním." Petrovým nástupcem se míní papež. (Zdroj: Wikipedie)

Že by církevní majetky z České republiky zamířily do Vatikánu, zřejmě nehrozí, ale zato hrozí, že Vatikán bude mít nad těmito majetky kontrolu.

Ad 7) "Církve provozují sociální zařízení, v nichž pečují o zdravotně postižené, staré a opuštěné spoluobčany v nouzi. Provozují charitativní činnost doma i v zahraničí. Zkušenosti ze zemí, kde se taková veřejně prospěšná činnost kontinuálně rozvíjela v době, kdy u nás vládl komunismus, ukazují, že církve v komplexu svých sociálních aktivit nemají alternativu. Například u našich sousedů se církve staly robustním nástrojem pomoci občanům v nouzi, který efektivně doplňuje státní systém sociální péče. Je pravděpodobné, že výnosy z navráceného církevního majetku pomohou zvýšit úroveň sociální a specifické zdravotní péče v naší společnosti."

Toto je velmi diskutabilní bod. Posílením vlivu církve v oblasti sociálních služeb (ale i v oblasti vzdělání) se zužuje prostor pro funkční sociální stát. Jde tu tedy o debatu, zda se máme v 21. století vracet k modelu, kdy funkce ochrany o sociálně vyloučené, slabé a handicapované přechází ze státu na církev.

Navíc se zde neřeší problematika dlouhodobě nezaměstnaných, problematika propouštěných, problematika exekucí a systému sociálního, zdravotnického a vzdělávacího, kde role státu byla za Nečasovy vlády významně narušena.

Ad 8) "Církve budou muset během 30 let nahradit roční příjmy ze státního rozpočtu ve výši 1,5 mld. Kč. Nemohou to učinit jiným způsobem než prostřednictvím výnosů z navráceného nemovitého a finančního majetku. S tímto majetkem musí podnikat tak, aby roční výnosy za 30 let dosáhly nejméně 1,5 mld. Kč v současných cenách. Vzhledem ke stavu, struktuře a dislokaci tohoto majetku se jedná o obtížný úkol. Jeho naplňování neumožní církvím využívat navrácený majetek neproduktivně a neefektivně. Ztráty z hospodaření či jiné majetkové újmy by církvím znesnadnily zachování současné úrovně jejich výdajů v budoucnu, zvláště však po roce 2043, kdy skončí vyplácení vyrovnávacího příspěvku. Vyhnout se bolestným výdajovým škrtům či bankrotu, znamená odpovědné a efektivní hospodaření spojené s pečlivým zvažováním navyšování neproduktivních výdajů. Na ně si budou muset církve předem vydělat! Současná situace církví a navrhovaný způsob církevního vyrovnání téměř vylučují jiné použití výnosů z navráceného majetku než pro vlastní provoz a klíčové činnosti, jež zabezpečují církve po celém světě. Navíc je po kvalitní sociální a zdravotní péči, vzdělávání, kultuře a zlepšení stavu většiny církevních architektonických památek v naší zemi dlouhodobě neuspokojená vysoká poptávka, na niž veřejné rozpočtové zdroje už dávno nestačí."

Kdo má majetek, disponuje mocí. Obavy z vlivu církve na vzdělávací soustavu nejsou bezpředmětnými. Mocná katolická církev pak může být vnímána jako hrozba pro demokracii. Roli katolické církve za II. světové války mapuje např. L. H. Lehmann v díle Vatikánská politika za druhé světové války: http://www.iniciativy.nazory.cz/vatikan/index.htm#valka. Tyto dějinné souvislosti pouze posilují obavu demokraticky smýšlejících občanů, že mocná katolická církev může inklinovat k totalitarismu.

Ad 9) "Stav majetku k navrácení církvím je ve většině případů takový, že horší už snad být ani nemůže. To je výsledek déle než 60leté státní správy. V době znárodnění byl tento majetek funkční a ve velmi dobrém stavu. Vedle církevních vlastníků se o něj dlouhodobě starali patroni, kteří byli po roce 1948 rovněž vyvlastněni. Budovy k navrácení na sebe často upozorňují svou opuštěností a žalostným stavem. Ruiny, v něž se mnohé budovy přeměnily, jsou památníkem nedobrého hospodaření se "všelidovým" majetkem, resp. stále viditelným produktem komunistické a státní majetkové správy. Církve, pokud nebudou moci nemovitosti přímo využívat, je podobně jako jiní soukromí vlastníci pronajmou k produktivním účelům, aby se mohly podílet na ekonomických výnosech z nich."

Nikdy není dobré něco paušalizovat. Některé objekty určené k vracení církvím jsou ve stavu horším, jiné ve velmi dobrém. Devátý bod je tak spíše ideologickou častuškou než faktickým sdělením.

Jak budou církve s nabytým majetkem hospodařit, nemůže nikdo upřímně predikovat. Jedná se o poměrně značné majetky, a pokud církve nebudou limitovány, jak mohou či nemohou se získaným majetkem nakládat, musí se vycházet z klasického kapitalistického modelu maximalizace zisku. Neexistují-li právní záruky, že majetek nebude rozprodán, musí se počítat s tím, že rozprodán bude.

Ad 10) "Nejde o restituce. Obsahem pojmu restituce je navrácení do původního stavu. V případě církevního majetku restituci nelze provést, neboť mezi znárodněným majetkem a jeho současným stavem a strukturou je nesrovnatelný rozdíl. 44% majetku původního majetku je nenávratně ztraceno a 56% majetku se vrátí ve stavu odlišném, než jak byl církvím bez náhrady zabaven. V původním rozsahu nelze obnovit patronáty zaniklé znárodněním majetku patronů.  Legitimnost navrácení církevního majetku se opírá rovněž o rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Je zřejmé, že minulé majetkové a hospodářské poměry nelze obnovit v původní podobě. Proto návrh zákona řeší především budoucí vztahy sekulárního demokratického státu a církví. Státu odpadne povinnost financovat duchovenské aktivity církví ze státního rozpočtu. Z daní nevěřících nebudou hrazeny mzdy duchovních, jejich pojištění jako státních zaměstnanců, platy církevních zaměstnanců a další náklady na provoz církví. Rozpočtové prostředky bude možno použít k účelu, s nímž se bude ztotožňovat větší část společnosti. Náklady na duchovenské aktivity budou církve hradit z vlastních zdrojů. Stále kladená otázka "Kdo na koho doplácí?", ztratí v souvislosti s církvemi smysl. Zatímco nekonečné diskuse o církevním majetku naši společnost dlouhá léta rozdělovaly, tak je značně pravděpodobné, že "vyrovnání" spojené s dobrým hospodařením s církevním majetkem nesoucím výnosy, z nichž se budou státu platit daně, umožní církvím zvýšit rozsah a kvalitu poskytované sociální péče, zdravotnictví, vzdělání, kultury a charity. Prospěch z toho budou mít věřící i nevěřící, což nepochybně přispěje k větší společenské harmonii v naší zemi."

Bod číslo deset je v rozporu s bodem tři, který srovnává církevní restituce s ostatními restituenty, tedy slovo restituce používá.

Nejde ani tak o to, co je spravedlivé či nikoli, ale co je v souladu s právním státem, a co s ním v souladu není. Pokud stávající podoba církevních restitucí ohrožuje platnost Benešových dekretů, výrazně tím narušuje právní stát v České republice.

Proti církvím rozhodně nic nemám a jako křtěnému katolíkovi mi na jejich osudu záleží. Spolu se svou soukromou vírou (jde o niternou záležitost) jsem přesvědčeným zastáncem demokracie -- a z pozic zastánce demokracie musím proti současné podobě církevních restitucí vystupovat kriticky.

Panu Potměšilovi a jemu podobným potom chci vzkázat, že nenávistí vůči svým odpůrcům (Pavlíčkovi, Kubovi) toho příliš neobhájí.

"Za manipulativní považuji autorovo tvrzení, že názor o tom, že církev nikdy nic nevlastnila, zastávají přední ústavní právníci, např. prof. Pavlíček. Pokud by byl autor přesný, musel by uvést, že je to jen a pouze jmenovaný dr. Pavlíček. Ve svém názoru je však osamocen, většina ústavních právníků zastává názor odlišný. K osobě prof. Pavlíčka je třeba dále podotknout, že se ani v nejmenším nejedná o předního ústavního právníka. Odbornou veřejností je spíše ignorován a jeho komentáře a publikace čtou poprvé a naposled jen ti nejpilnější ze studentů před zkouškou z ústavního práva na pražské právnické fakultě, a to nikoliv pro jejich kvalitu, srozumitelnost, přesvědčivost a informační hodnotu, ale proto, že jde o vynucovanou odbornou literaturu."

Píše-li pan Potměšil, že je pan Pavlíček se svým názorem osamocen, proč potom píše, že opačný názor zastává "většina ústavních právníků"? Neměl by spíše použít slovo "všichni"?

Snaha o degradaci odborníka přes ústavní právo pak z nenávistných potměšilých vět páně Potměšilových ční jako sláma z bot. To nejsou argumenty, zda pan Pavlíček pravdu má, či nikoli, to je snaha o jeho diskreditaci u laické veřejnosti.

Toto již možná s pomluvou hraničí: "Nepůjde o pomluvu, pokud i na základě své zkušenosti upozorním, že jmenovaný je proslulý svou neschopností dokončit jedinou srozumitelnou větu, podobně nepoživatelné jsou i jeho produkty písemné a věhlas získal pouze nekritickou adorací prezidenta Beneše a tzv. Benešových dekretů, pročež je vítán zejména na Hradě. Nikoliv ale v odborných kruzích ústavních právníků, kteří na něj pohlížejí spíše s despektem. Což ovšem - jako zde - nebrání odpůrcům církevních restitucí zaštítit se jeho tituly a tvrdit, že jde o respektovaného ústavního právníka. Opravdu nejde."

Že jmenovaný Pavlíček dokáže dokončit poměrně hodně srozumitelných vět se každý může přesvědčit ZDE.

Stejně, jako se na základě nenávistného a na argumenty plytkého textu pana Potměšila může přesvědčit, nakolik neoddiskutovatelným vládní návrh církevních restitucí je.

Na závěr si dovolím jenom malou poznámku pro všechny ty, kdo vidí černobíle a v panu Pavlíčkovi spatřují "zapšklého komunistu", který "přece nemá co do navracení ukradeného majetku mluvit". Václav Pavlíček byl v KSČ od doby svých studií (r. 1954) do r. 1971, kdy byl nucen z politických důvodů nucen z právnické fakulty odejít a ze Strany byl vyloučen. Važme si lidí, kteří v době normalizace nedělali karieru za každou cenu a ze strany vystupovali či byli vylučování místo toho, aby do ní pro budování své kariéry vstupovali. Budeme-li se pouze snažit o diskreditaci nepohodlných osob, jen abychom zdiskreditovali i jejich kritiku, vracíme se někam, kam bychom se vracet neměli.

Britským listům potom patří poděkování, že jako jedno z mála médií přinášejí k problematice tzv. církevních restitucí celou škálu pohledů a možných problémů.