Anketa Romano hangos:

Co si myslí kandidáti na prezidenta?

21. 9. 2012 / Pavel Pečínka

Všichni kandidáti obdrželi otázky:

• 1) proč se rozhodli ucházet o post hlavy státu.
• 2) kde všude vidí příčiny problematického postavení většiny Romů a co by s tím chtěli, nejen v symbolické a deklaratorní rovině, dělat.

U Jiřího Dienstbiera mě navíc zajímalo, zdali si na funkci nepřipadá příliš mladý a jestli by šel do konfliktu i s některými lokálními politiky ČSSD, kteří se snaží zabránit odlivu dělnických voličů k pravicovým extremistům tak, že někdy částečně přebírají jejich pravicově populistickou rétoriku.

U Jana Fischera, v čem spatřuje příčiny tak protikladného vztahu ke vzdělání u velké části Židů a velké části Romů, a jak to změnit (u řady Romů) a zdali se někteří Izraelci nechovají k Palestincům tak jako někteří Češi k Romům.

U Miloše Zemana, jak by se mělo účinně zasahovat např. proti některým olašským mafiím, které využívají neproniknutelné rodinné struktury, a přitom policejní represí neuškodit těm nezúčastněným rodinným příslušníkům.

U Kláry Samkové, zdali si o svém veřejném působení myslí, že spíš spojuje nebo rozděluje společnost.

U Jiřího Karase, co si myslí o romské magii, kouzlech, rituálech a zaříkávání a jak by se k tomu měli stavět křesťanští kněží, kteří s Romy pracují. A dále, co soudí o vyhánění homosexuálů z některých romských velkorodin.

U Táni Fischerové, jaký recept má antroposofie a podobné duchovní nauky na praktickou politiku v sociálně vyčleněných lokalitách a ghetech.

U Jany Bobošíkové a Ladislava Jakla, jaké praktické postupy by poradili romským národovcům a nacionalistům, kteří chtějí z rozmanitých odnoží a velkorodin Romů vybudovat jednotný romský národ. A dál, co soudí o výsledcích aktivit Evropské unie jako byl např. projekt Evropského fóra Romů a travelerů.

U Přemysla Sobotky, Karla Schwarzenberga, Zuzany Roithové a Vladimíra Dlouhého, proč podle nich zůstávají Romové na okraji společnosti jak v diktaturách, tak demokraciích, v zemích komunistických i kapitalistických, muslimských i křesťanských, ať už kočují nebo jsou usazení, ať mluví některou variantou romštiny nebo se přizpůsobili domácímu jazyku (když přitom všichni shodně odmítáme rasisticko-biologické "vysvětlení", že "to přece mají v genech").

U Petra Cibulky, zdali když dokáže odhalit siderickým kyvadélkem půjčeným od Slávka Popelky agenta StB, zdali siderickým kyvadélkem odhalí i skrytého neonacistu či homosexuála.

U Tomáše Vandase, zdali je neonacista a homosexuál. (Na homosexualitu, která mi u několika mých známých nevadí, se ptám Tomáše Vandase proto, že ho skoro nikdo nikdy neviděl s žádnou ženou a údajně bydlí pořád u maminky).

Předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti reagoval jako první, a to asi za patnáct minut po odeslání otázek telefonicky z pevné linky 222 938 631, tedy z pražského bytu své matky: "Vy ste Pečínka? Ty máš tu drzost se mě ptát, jestli jsem homosexuál? To ti garantuju, že se my dva osobně potkáme, ty dobytku. Ty budeš ještě kvičet jinak, na to se spolehni. To vyřídíme ještě jinak, ty hovado."

Rozhodl jsem se proto, že pro lidi blízké mému uvažování tam až do té doby nikdo volitelný nebyl.

Co se týká problematického postavení většiny Romů? To je na knihu. Příčin je mnoho, jsou historické a hluboké. Ze všeho nejdřív je třeba přestat věřit na to, že toto problematické postavení lze změnit několika geniálními opatřeními. Je to problém, se kterým se budou potýkat ještě celé generace. Nápadů na jednotlivá zlepšení lze mít celou řadu, ale určitě mezi ně nepatří líbivé výzvy krasoduchů. Jejich žvanění se nikdo nenají.

Naopak by se podle mne měla zásadně zjednodušit pracovní legislativa, to ale asi odbory budou vyskakovat. Je třeba umožnit práci i jednorázovou, na pár hodin, prostě takovou, jakou lidé odvyklí pravidelnému režimu zvládnou.

Nenutit podnikatele do byrokracie kolem úvazků, nezatěžovat je tak vysokou cenou práce, nevnucovat jim tisíce předpisů, kvůli nimž si raději najmou agenturu s Ukrajinci než partu místních Cikánů, kteří se pak musejí dívat, jak chodník kope cizinec, když přitom oni by to zvládli také. Za velké zlo považuji mnohaletou praxi zvláštních škol. V tom je už malý pokrok, ale to se nikdy nemělo stát.

Co se týká otázky, jaké praktické postupy bych poradili romským národovcům a nacionalistům, kteří chtějí z rozmanitých odnoží a velkorodin Romů vybudovat jednotný romský národ, a co soudím o výsledcích aktivit Evropské unie jako byl např. projekt Evropského fóra Romů a travelerů, tak úplně přesně nevím, proč zrovna já takovou otázku dostávám.

Umělých sjednotitelů na náboženském, národním či jiném principu je dost v každé společnosti a žádný jiný recept proti nim není, než důraz na individuální svobody. Citovaný projekt EU neznám, ale nevěřím, že může znamenat něco jiného, než peníze vyhozené za to, že si někdo odfajfkuje bohulibou aktivitu.

Dodal bych, že jsem adoptoval cikánské mimino a dvacet let ho vychovával, že jsem hrál s Cikány v kapele, že jsem dělal vedoucího na táboře cikánských teenagerů a že mě máte asi zařazeného ve špatné škatulce.

Kandidaturu na prezidenta jsem přijal, protože se domnívám, že je na čase, aby konečně došlo k zásadní proměně české politiky a k prosazení spravedlivějších poměrů ve společnosti. Současný prezident Klaus si z prezidentského úřadu udělal vlastní pódium a zneužívá ho čistě k propagaci vlastních, často extrémních názorů. Překračuje svoje ústavou dané pravomoci a zneužívá výsadní postavení, jež mu tato funkce dává. V zahraniční politice se chová jako nezávislý solitér a obecně konflikty na politické scéně spíše vyvolává, než aby se je snažil zažehnávat. Prezidentský úřad má být podle mne chápán naopak jako služba, měl by být vykonáván neokázale a otevřeně. Prezident je povinen hájit zájmy všech občanů republiky, má být ve svých krocích nadstranický, uměřený, moderovat diskusi o zásadních společenských otázkách, uhlazovat konflikty. A hlavně -- nesmí podlehnout pocitu vlastní nadřazenosti.

Co se týče problematického postavení Romů v české společnosti, mám za to, že prezident musí především aktivně vystupovat a moderovat otevřenou, korektní debatu, která se bude snažit pojmenovávat problémy a hledat jejich řešení. Vzhledem k tomu, že zastupuje všechny občany země bez výjimky, není možné, aby se vyhýbal tématům nepříjemným a obtížným. A tak například ve chvíli, kdy se rozhoří podobný problém, jakého jsme byli loni svědky ve Šluknovském výběžku, hrozí nepokoje a ve společnosti se zvedá extrémní nálada, je na čelných představitelích státu, aby za pomoci své autority iniciovali uklidnění situace. To se vloni nestalo -- a to byl jasný signál společnosti, že tyto extrémní postoje jsou akceptovatelné. V první řadě mě potřeba říct, že problémy Romů v České republice jsou spíše otázkou sociální než etnickou. Vytváření tzv. vyloučených lokalit, kde dochází ke koncentraci sociálně znevýhodněných, nejen Romů, je selhání státu. Je chyba, že stát dovolil městům takto se zbavit problému a odsunout ho na okraj a že nepomohl obcím vytvořit podmínky pro dlouhodobé řešení situace. Dochází tím ke koncentraci problémů, které se stávají neřešitelnými -- chronická nezaměstnanost, předluženost, lichva, nedostupnost kvalitního vzdělání pro děti apod.

K postupnému řešení vedoucímu ke změně nepříznivého stavu musí patřit decentralizování postižených lokalit a systematický program, který si bude klást za cíl zajištění terénní sociální práce, vzdělávání dětí, pomoc s uplatněním v práci, opatření proti lichvě. Nezbytným předpokladem řešení je i právní úprava a zajištění sociálního bydlení. Je potřeba Romy mnohem více zapojovat do řešení problémů, pomocí "pozitivní diskriminace" zvyšovat např. počty romských asistentů, policistů a učitelů. Nejedná se o žádnou podporu"méně schopných", právě naopak, je to prospěšné pro celou společnost. Ukázání co největšího počtu pozitivních případů Romů, kteří se dokázali společensky prosadit je zásadní z pohledu poskytnutí naděje a motivace ostatním.

K mému mladému věku: Naopak, můj věk je podle mne mojí velkou výhodou. Na rozdíl od některých jiných kandidátů jsem si nijak nezadal s minulým režimem, nýbrž jsem proti němu aktivně bojoval a pomáhal jsem obnově svobodného a demokratického státu. Mám i dost politických zkušeností -- před listopadem 1989 jsem byl činný v nezávislém studentském hnutí, v době těsně po listopadu 1989 jsem se stal poslancem Federálního shromáždění a pak jsem se snažil sbírat zkušenosti i mimo politiku jako advokát. Jako kandidát na primátora jsem, doufám, ukázal, že ctím sliby voličům a neuhnu, ani když to pro mě může mít nepříznivé důsledky. Momentálně se pak naplno věnuji své funkci senátora a místopředsedy ČSSD. Za léta strávená v advokacii jsem vděčný, díky své profesi nejsem svou existencí závislý na politice a mohu si dovolit prosazovat své názory zcela otevřeně a naplno, na rozdíl od jiných politiků, kteří vše podřizují přežití v politické funkci.

Myslím, že jsem dokázal již několikrát, že se v zásadních věcech nebojím jít do sporu s nikým, ani se svými vlastními spolustraníky. Za všechno bych zmínil situaci, která vznikla po komunálních volbách v Praze před dvěma lety. Tehdy jsem šel jako volební lídr a kandidát na primátora do konfliktu s lidmi z pražské ČSSD, neboť jsem nesouhlasil s jimi prosazovanou společnou vládou s ODS a s pokračováním korupčního vládnutí v Praze. Přestože mi v danou chvíli hrozilo ukončení mé politické kariéry, odmítl jsem tuto variantu, neboť jsem považoval za nepřijatelné jednat v rozporu se slibem, který jsem dal před volbami našim voličům, a umožnit pokračování zlodějny, kterou byla Praha promořená. A stejně bych postupoval i kdykoli v budoucnosti -- vždy bych hájil zájmy všech slušných občanů a nikdy bych se nezpronevěřil svým vlastním ideálům a zásadám. Patří k nim i neústupnost vůči extremismu a porušování lidských práv.

Byl jsem osloven členy Hnutí pro život, kteří usoudili, že disponuji určitými životními zkušenostmi, které bych mohl ve funkci prezidenta nabídnout. Mám za sebou nelehký život. Rodiče a bratr byli z politických důvodů vězněni. Já byl dvakrát vyloučen ze škol. Pracoval jsem jako pomocný dělník, truhlář, byl jsem 19 let členem JZD a poté 16 let poslancem Parlamentu. Nyní jsem velvyslancem v Bělorusku. Jako poslanec jsem se do hloubky seznámil s vnitrostátní politikou. A jako diplomat reprezentuji ČR ve světě. Vím, co je to lidská bolest i radost. Nebojím se zaujmout jasné stanovisko a dovedu poradit. Toto vše považuji za důležité předpoklady k vykonávání funkce prezidenta ČR.

A co problematické postavení většiny Romů a co s tím? Není třeba být mnohoslovný. Romové sami musí chtít své postavení změnit. Bez jejich vlastní vůle a snahy se nic změnit nedá. Teď k té magii a pověrám a k homosexuálům: Toto není typické pouze pro romské komunity. Všude, kde lidé odkládají víru v Boha jako nepotřebnou veteš, nastupuje to, co bych obecně nazval pověrou. Nikdy bych si netroufnul radit kněžím, jak v tomto směru postupovat. Oni sami nejlépe vědí, jak se k problému postavit.

O tom, že Romové vyhánějí homosexuály ze svých komunit, jsem nikdy neslyšel. Asi pro tento postup mají více důvodů než pouhé zjištění homosexuality. Z křesťanského pohledu "honitba" na homosexuály není dobrá. Obecně jsem ale proti zvýhodňování a zviditelňování této skupiny.

Nejméně rok mě oslovovali různí lidé s otázkou, zda bych nebyla ochotna zařadit se mezi kandidáty na místo hlavy státu. Odmítala jsem s tím, že si myslím, že by občanská společnost v diskusi měla vygenerovat nějakého svého kandidáta. K tomu nedošlo, a tak jsem nakonec přijala tento úkol s tím, že nebudu dělat běžnou kampaň, protože se mi nelíbí způsob, jakým jsou v ní voliči vlastně manipulováni. Jsem přesvědčena, že pokud se sami pro někoho rozhodnou, stačí, když si stáhnou petici a podepsanou pošlou na kontaktní místo. Tím se zásadně omezí moc peněz a podpoří osobní aktivita lidí. Jsem přesvědčena, že prezidentem by měla být známá osobnost z občanské společnosti, která už projevila svoje postoje v nějakých zápasech. Strany mají působit v Parlamentu a nerozšiřovat svoje působení na všechna další místa, jak je tomu v současné praxi. Ta také ukázala, že straník, který se vzdá pozice ve straně a vyhlásí se nadstranickým prezidentem, se nikdy nemůže zbavit svých vazeb a postojů, a tak nemůže být nadstranický.

Romové jsou podle mne záměrně určeni jako cíl pro frustrovanou společnost. Jsou slabým článkem, protože za nimi nikdo nestojí a mocným v každém režimu se vždy hodilo vytvořit obraz někoho, kdo odvede pozornost od hlavních problémů ve společnosti, zvláště když v ní vzrůstá sociální napětí. Proto je jejich situace dlouhodobě neřešená a každý, kdo si chce připsat nějaké body, zaměří se na boj se sociálně slabými. Prezident nemůže konkrétně dělat nic, protože nemá žádné pravomoci. Může ale veřejně vyjadřovat svoje postoje a poukazovat na nespravedlnost, ať se děje komukoli.

Antroposofie je soukromou duchovní cestou každého. To, co je součástí našeho programu Klíčového hnutí, na něž patrně narážíte, je princip rozdělení společnosti podle sociální trojčlennosti Rudolfa Steinera, zakladatele antroposofie. Pokud by se tento princip zavedl, Romové by měli své životy ve svých rukou a záleželo by jenom na nich, jak s nimi naloží. Děti by chodily do běžných škol, Romové by se mohli zapojit do pracovního procesu a vytvářet komunity vzájemné pomoci.

O post hlavy státu se ucházím proto, že jsme přesvědčena, že prezident republiky má jednoznačně hájit zájmy našeho státu, pečovat o zachování jeho suverenity a suverenity jeho občanů, přispívat vahou svého úřadu k ekonomické prosperitě a vysoké míře konkurenceschopnosti České republiky.

Prezident nesmí připustit zpochybňování vlastnických vztahů a majetkových práv v uspořádání vzniklém po druhé světové válce, tedy chovat se přibližně takovým způsobem jako současný prezident Václav Klaus. Kandiduji také proto, že mezi relevantními kandidáty nevidím nikoho, komu by mohli občané věřit, že tyto základní předpoklady výkonu prezidentského mandátu bude naplňovat.

Příčiny problematického postavení Romů v české společnosti jsou dány mnoha faktory, jako historická zkušenost ze vzájemného soužití, menší schopnost části romské populace akceptovat základní civilizační návyky středoevropského prostoru, nízká úroveň tolerance majority k odlišnostem života některých minorit, která má svůj základ v desítkách let uzavřených hranic. Dále nekoncepční politika totalitního režimu, který na jedné straně zaháněl Romy do uzavřených enkláv, na druhou stranu je podplácel nepřiměřenými sociálními dávkami, čímž je odrazoval od vzdělávání a získávání pracovních návyků.

Chci ale zdůraznit, že jsem přesvědčena, že větší část romské populace dnes žije spořádaně, snaží se uplatnit na trhu práce, sama si zajistit slušnou životní úroveň a vzdělání svých dětí. Bohužel navenek bývá romská populace poměřována podle těch, kteří jsou tzv. nepřizpůsobiví, tedy soustavně páchají trestnou činnost, porušují veřejný pořádek, odmítají pracovat a chtějí žít ze sociálních dávek. Těch je bohužel v romské populaci větší procento než v majoritě, a vytvářejí tak zkreslený obraz o Romech obecně.

Nemám žádný speciální program pro Romy. Pro mě jsou to obyvatelé České republiky jako všichni ostatní a chci jim zajistit stejná práva a uložit stejné povinnosti jako všem jejich spoluobčanům. Na straně práv tvrdě postihovat jakékoli projevy rasové diskriminace nebo národnostní nesnášenlivosti, na straně povinnosti v případě jejich porušení stejné sankce bez ohledu na to, k jaké národnosti se hlásí.

K další otázce uvádím, že nejsem národovec ani nacionalistka, takže moc nechápu, proč je taková otázka na mě cílena. To, že mým programem je na prvním místě ochrana zájmů našich občanů a suverenity českého státu, nemá s národovectvím ani s nacionalismem co dělat. Myslím, že správný pojem je vlastenectví. Snahy o umělé vytvoření jednotného romského národa považuji za zcela kontraproduktivní už jen proto, že většina romské populace u nás se hlásí k české národnosti, čímž jasně vyjadřuje, kým se opravdu cítí a v jakém společenství chce žít.

Pokud jde o aktivity Evropské unie, které zmiňujete, mnoho o nich nevím, ale osobně mám k podobným akcím EU velmi rezervovaný postoj. Většinou jde o vynaložení obrovské sumy peněz z kapes daňových poplatníků členských států EU s nulovým zpětným efektem pro občany a s velmi pozitivním efektem pro bruselské úředníky.

Děkuji za váš zájem a otázky. Musím nicméně konstatovat, že některé vaše otázky určené kandidátům jsou za hranicí korektnosti a nevycházejí z reality české společnosti. Romská otázka je složitá, má historické pozadí a nevyřeší se samozřejmě hned. Prezident sám nemůže exekutivně dělat nic, jeho pravomoci ohraničuje ústava. Co bych ale jako prezident určitě dělal - snažil bych se vahou prezidentského úřadu, aby se o romské otázce nejen mluvilo, ale také něco dělalo. Byť jsem přesvědčen, že se nemálo věcí děje. Můj apel by směřoval také k Romům, neboť oni sami mají, tak jako všichni občané této země, svůj osud ve svých rukou.

A k vaší otázce, proč Romové zůstávají na okraji společnosti v mnoha zemích, je nutné podotknout, že jde o jejich svobodné rozhodnutí, tradiční styl života. Nacházet se v tomto smyslu na okraji společnosti nepovažuji za pejorativní pojem.

Jsem si ovšem jist, že většina má v demokratické společnosti zodpovědnost vůči menšinám a etnikům jako jsou Romové.

Vyšlo v Romano hangos 12-13, 14 a 15 / 2012 ZDE a ZDE

Vytisknout