Právo urážet?

20. 9. 2012 / Karel Dolejší

1,7 miliardy muslimů po celém světě patři k různým rasám a národnostem, několik málo rysů však mají společných. Kromě úcty k jedinému "svatému" své víry, proroku Muhammadovi, je to například také kulturní základna muslimských společností vyrůstající z dědictví beduínské kultury. Ta mimořádně oceňovala individualismus (ve smyslu snahy o osobní vyniknutí, nikoliv ve smyslu západního konzumního sobectví), sebeúctu hraničící až s nedůtklivostí, odvahu, statečnost, vytrvalost, štědrost a pohostinnost. Na kolektivní úrovni zdůrazňovala loajalitu ke skupině zahrnující v případě potřeby i sebeobětování, obranu cti skupiny, konzervatismus. Všechny tyto rysy nelze nikterak odvodit z islámské teologie, za to však je snadno možné vypátrat jejich původ v kultuře nezávislých nomádů přizpůsobených mimořádně tvrdému životnímu prostředí.

Islám je dále co do výrazu mimořádně strohý. Sakrální výtvarné umění zahrnuje pouze ornamentální prvky, zobrazovat cokoliv živého není povoleno. Sakrální hudba neexistuje. Rituály jsou velmi prosté. Jediným možným symbolem a emocionálním jádrem víry, která sjednocuje společenství, proto zůstává prorok. A právě ten se stal terčem filmu "Nevinnost muslimů". Je to velmi zhruba něco podobného, jako kdyby byl Žid ze strany gojim konfrontován s popíráním holocaustu nebo Čech s nějakou německou dehonestující interpretací bitvy na Bílé hoře. A k tomu dostali kázání, že svou kulturní vyspělost musejí teprve prokázat tím, že se nad smrtelnou urážku povznesou a nechají si ji líbit, protože právě tak to vyžaduje kulturní kód těch, kdo urážejí. Jistě, tvrzení že se někoho to či ono smrtelně dotklo lze také velice snadno účelově zneužít - jenomže to rozhodně není případ naprosto cílené urážky proroka Muhammada.

Nemá jistě žádný smysl zmítat se mezi antiislamismem a romantickým horováním pro muslimskou tradici. Muslimy je třeba především chápat takové jací jsou - a pokud to půjde, jednat a domluvit se s nimi po dobrém. Žádné jednání však nemůže začínat urážkami, tolik by snad mělo být jasné. Svoboda slova je naše hodnota, nikoliv jejich. Ani na Západě dlouho nebyla žádnou samozřejmostí; ještě v 19. století existovala v některých západoevropských zemích cenzura - a na východě dokonce i o století později. Dnes si zjevně Západ může zvolit nikoliv mezi svobodou slova a smírem s muslimy, jak někteří dramaticky přehánějí, ale mezi svobodou urážet jiné a šancí na pokojné soužití. Nikdo z muslimů přece nežádá, aby západní novináři přestali kriticky psát o svých vládách a zákonodárcích či o církevních skandálech. Na takové cenzorské choutky máme jinší sekáče, počítají se sami k naší kultuře a nějaké urážky islámu jsou jim přinejmenším lhostejné...

Vytisknout