Humanismus, ne kapitalismus - 7 základních alternativ

20. 8. 2012 / Vladimír Nindel

1. Svoboda je první ze všech alternativ. Svoboda myšlení a jeho projevů, bez cenzury, autocenzury, zastrašování, klamání a manipulací. Souvisí velmi úzce se vzděláním, informovaností, občanskou orientovaností. Vzděláním s co největší univerzálností (vědomím souvislostí), hloubkou a dostupností; skutečně nezávislými, občanům sloužícími a otevřenými médii; kultivací reálné odpovědné každodenní demokracie nahrazující demokracii zbavenou živého obsahu, neodpovědnou, zpeněžněnou a formální. Mnoho lidí se zase bojí -- a je člověk, který se bojí, svobodný? Jak to, že třiadvacet let po "sametové revoluci pravdy a lásky" je svět tolika lidem nepřátelský a odcizený? Budeme se celé svoje dějiny bát, nebo s tím můžeme a chceme něco dělat? Svoboda otevírá nové prostory, jenže dnes jsou mnohé prostory spíš omezovány nebo rovnou uzavírány.

Člověk žije společně s jinými lidmi na planetě Zemi a využívá její zdroje. Svou prací a s využitím těchto zdrojů vytvořil během tisíciletí systém hospodaření a uvnitř něho zvláštní produkty, sloužící dalšímu pohybu tohoto systému - od nástrojů a strojů až po realitě vzdálené a málokomu srozumitelné formy finančních aktiv. Vše, co vzniká a pohybuje se uvnitř tohoto systému, v lokálním i globálním měřítku, co můžeme pojmenovat jako kapitál, musí sloužit člověku. Kapitál nesmí vládnout lidem a společnosti. Finance a peníze se musí stát veřejnou službou.

Ekonomický systém je tu proto, aby svými výstupy - výrobky a výkony - umožňoval lidem svobodný, důstojný a smysluplný život. Je prostředkem, nikoli cílem, nesmí být pánem a nesmí devastovat lidi a planetu. To je druhá základní alternativa. Ekonomický systém a v jeho rámci kapitál jsou jen nástroje, prostředky rozvoje lidství. Přesto mnozí lidé - spíš nevědomě než vědomě - přijímají skutečnost převrácení života v téměř úplné a nepřirozené podřízenosti systému kapitalismu málem jako věčnou a nezměnitelnou. Neuvědomují si například, že kapitalismus byl hlavním viníkem vzniku totalitních systémů dvacátého století.

2. Prostředky, umožňující člověku provozovat hospodaření s omezenými zdroji, by mu neměly vládnout. My však žijeme v systému vlády kapitálu nad velkou většinou lidí. Kapitál dal současnému systému jméno, systém se však ke svému jménu příliš nehlásí a často používá eufemismy. To ovšem nebrání položení otázky: bude nám vždy vládnout něco (náš vlastní zpředmětněný vztah) nebo si budeme vládnout sami? Budou formy, které jsme sami vytvořili, navždy našimi božstvy a bůžky, nebo jim nadřadíme svoji svobodu a kritický rozum? Osvobodíme se od mytologie nebo jsme a zůstaneme vyznavači neviditelné ruky a poddanými nedemokratických struktur, které se na ni odvolávají?

Člověk potřebuje "věci" - od potravin a obydlí přes výrobní, dopravní a další prostředky po hudební nástroje a knihy. Využívá bohatství Země, zejména půdu. Mnohé tyto "věci" byly po celé věky pro většinu lidí málo dostupné nebo nedostupné a jejich rozdělení bylo velmi nerovnoměrné. Takový stav trvá dosud a bída je hanbou civilizace, která potřebuje k stále větší produkci stále méně lidské práce. V průběhu dějin se závislost člověka na věcech stala vinou chtivosti na jedné straně a nouze na straně druhé až posedlostí, vlastnění věcí se pro mnohé lidi stalo z prostředku cílem a touha vlastnit převládla nad touhou po přátelství a spravedlnosti, po zdravém společenském a přírodním prostředí. Alternativou tohoto stavu je, aby člověk rozumně vládl sobě i věcem, aby ho věci neovládaly, aby jeho vztahy byly méně zvěcnělé a více lidské.

Potřebujeme věci -- ale lidmi nás činí především svobodné myšlení a tudíž také myšlenka (idea), odpovídající na otázku po smyslu. Zisk a konzum nejsou takto nosné, nemohou plnit úlohu nejvyšších lidských ideálů a společenské vize, respektive plní ji velmi špatně.

3. Nerovnost v rozdělení bohatství se opět (není to v dějinách poprvé) stala nesouměřitelností a ohrožuje lidské životy i demokracii. Mnohé rozdíly v příjmech a majetku nelze morálně ani racionálně obhájit. Produktivita práce nebyla nikdy tak vysoká, přesto dochází ke zhoršení mezilidských vztahů a kvality života mnoha lidí. Místo aby byli ve větší míře osvobozováni od bezprostředních existenčních starostí, stále více lidí je do nich uvrhováno. Přibývá záporných jevů - chamtivosti, omezenosti, sobectví, bezohlednosti, ztráty smyslu života, bídy vnější i vnitřní.

Věcí (res) či spíš zvěcnělým vztahem je i zvláštní zboží, zvané peníze. Kdysi opravdu věci - například kousky cenného kovu, potom kousky papíru, které bylo možné směnit za tento kov, potom už jen kousky papíru a dnes pouhé elektronické záznamy. Peníze vznikly, aby usnadňovaly směnu zboží a služeb, reálných výrobků a výkonů, obsluhovaly potřeby reálné ekonomiky. V současnosti jsou to nesmírně rozmnožené a vlivné peníze neoznačující v reálném světě téměř nic, peníze obchodů s "produkty" odvozenými od jiných odvozených produktů, peníze zbytečných a škodlivých spekulací, bublin na trhu, peníze tvořící virtuální finanční kapitál. Alternativou je co největší omezení moci tohoto kapitálu a jeho působení na reálnou ekonomiku a lidské životy.

4. Peníze prošly proměnou ve finanční kapitál a virtuální finanční kapitál, obsluhují "světové kasino" a "trhy". Trhy vyčkávají... jsou nerozhodné... rozpačité... hodnotí... útočí... diktují... vyžadují... očekávají... Jsou mystickou živou entitou, velice mocnou, vládnou občanům a jejich státům -- komu vlastně patří ty státy? Peníze mají mnoho vrstev, podobně jako měly chrámy starověkých božstev svoje dvorany, předsíně a síně. Kněží a velekněží měli moc nad lidmi, v nejsvětější svatyni však nebylo téměř nic. Podobně peníze nejsou ničím jiným než složitou strukturou mezilidských vztahů. Těm, kdo jsou v této struktuře výhodně umístěni, poskytují obrovskou mimodemokratickou moc nad ostatními.

Půda a další části přírody se rovněž staly "věcmi". Někteří lidé vlastní obrovské rozlohy půdy a ovládají nesmírná přírodní bohatství, jiní nevlastní víc než to, co unesou v potrhané tašce. Začaly se prodávat snad už i pozemky na Měsíci a v důsledku této absurdní logiky by mohl být privatizován vesmír sám. Přesto, že i pro samotnou ekonomii v její dnes už neúnosné sebestřednosti je půda a příroda vnějším vstupem, "faktorem", který není vytvářen ekonomickým systémem, stala se "věcí" a zbožím. Alternativou je vědomí, že Země, příroda a svět nám nepatří, můžeme je však poznávat, moudře užívat a společně obývat.

5. "Je chrámem příroda s živými pilíři, jež slovy zmatenými někdy zahovoří ..." Člověk, obdařený autonomií vyššího řádu, je hodně zmateným pilířem. Ze slabého tvora bezprostředně závislého na svém přírodním okolí se stal vysoce efektivním exploatátorem a ničitelem přírodního prostředí - ale také se začíná stávat jeho ochráncem. Jakkoli se to nyní zdá sotva možné, není vyloučeno, že se příroda člověkem, jenž je její zvláštní součástí, povznese. To opět souvisí s celkovou lidskou alternativou: čím vlastně chceme být?

Možná, že chceme být neomezení v tom smyslu, že nechceme být omezení. Neomezení ne ve smyslu zvůle, ale ve smyslu přející svobody. Různá vnější omezení dokážeme překonávat, ale naše vlastní omezenost by nám mnoho cest uzavřela -- možná všechny.

Vyvrcholením zvěcnění světa jsou sílící tendence ke zvěcnění člověka a všeho lidského člověkem samým. Absurdita zde dosahuje nejvyššího stupně. Ačkoli i ekonomie na chvíli překonává vlastní omezenost a uznává, že lidé a lidská práce nejsou kapitálem, "vstupem" vznikajícím v ekonomickém systému a v něm nacházejícím svůj smysl, člověk se v dnešním světě stále více stává "lidským zdrojem", pracovní silou, prostředkem, ekonomickou jednotkou, prací obchodovanou na trhu čili zbožím, jakýmsi objektem (předmětem) a dokonce "lopatou" a možná i koštětem. Česká republika má ministra, který se rozhodl trestat lidi za to, že se nestačili dostatečně rychle stát zbožím na "trhu práce". Nesmyslnost tržního absolutismu je tu naprosto zřejmá. Trh ovšem umí být jaksi i spravedlivý a za zapojení poskytne odměnu - lidský zdroj smí být občas také "všemocným" pánem. Smí být spotřebitelem, konzumentem - a dlužníkem. Jeho využití jako zdroje se tím zmnohonásobí.

Ekonomismus, tento světový názor, který chce být vyvrcholením historie, svého zekonomizovaného člověka, svého "ekonomunkula" zbožnil. Člověk však není bohem ani objektem či zbožím na nějakém trhu. Je subjektem, klopotně tvořícím svoje dějiny ve světě, který je nesmírný. V tomto úsilí je lidská vznešenost i malost. V největší skromnosti a spolu s jinými člověk smí žádat co nejvíc a pomáhá mu odvaha i pracovitost. Hospodářství (ekonomika) je jen součástí tohoto smysluplného úsilí, této práce, a musí se polidštit, humanizovat. Práce jako něco bytostně lidského, podobně jako vzdělání, zdraví a domov, jsou "věci", které patří člověku jako člověku, které ho činí člověkem, a nesmějí mu tudíž být zcizeny, nesmějí být chápány jako něco primárně zbožního. Ekonomika musí být humánní. Tato alternativa však sama o sobě nestačí.

6. Humánní ekonomika a ekonomie nebude imperialistická. Nebude považovat spousty lidí téměř za nevolníky, zemi a moře za dobytý prostor určený k drancování, společnost za hříčku mýtických ekonomických sil, svět za hernu, sázkovou kancelář. Ekonomické pojmy bude používat pro vymezený obor, bude si vědoma zásadních omezení jejich použitelnosti pro člověka, společenský a přírodní svět. Nebude si nárokovat pozici vědy věd, vnucovat lidem svoje kulty, svoje vidění světa, občanům a demokratickým státům vládu svých institucí. Nebude zajišťovat a odůvodňovat nespravedlivé rozdělení bohatství vytvářeného lidmi a národy, soustřeďování majetku a moci v nemnohých rukou. Pochopí, že smysl existence ekonomiky není v ní samé.

Je nutné, aby se co nejvíc polidšťovaly všechny věci a vztahy v lidském světě, aby převládl humanismus, ne ekonomismus. Skutečná vláda čili moc lidu, lidí, občanů - demokracie, ne vláda některých a nejbohatších. Ne oligarchie a plutokracie, ale humanistická demokracie jako základní uspořádání lidského a vskutku našeho světa.

7. Člověk prospívá ve svobodě a jen ve svobodě je plně odpovědný. Jde tedy o to, aby všichni lidé mohli být co nejvíc lidmi, aby byli svobodní od všemožných forem omezování a útlaku.

Jsme odpovědní či spoluodpovědní nejen za sebe, ale také za svobodu druhého člověka a druhých lidí. Přijímáme-li tuto odpovědnost, jsme spravedliví. Skutečně demokratická společnost nemůže existovat bez spravedlnosti a musí o ni usilovat ve všech oblastech, tedy i v ekonomice.

Svoboda není zvůlí - i někteří římští císařové si uvědomovali, že jsou součástí širšího společenství, nesmírného celku a jeho řádu. V demokracii nemůžeme a nechceme přenechat starost o společenství a o celek žádnému vladaři, jsme odkázáni sami na sebe. V úctě (či neúctě) ke všemu, co nás přesahuje, my - občané, lidé -- určujeme míru vzájemného uznání, míru svobody, spravedlnosti a soudržnosti čili solidarity.

Vytisknout