O životě před rokem 1989 a dnes

13. 8. 2012

Můj otec byl zaměstnancem ministerstva vnitra.

Měl hodnost podplukovníka, a pokud mohu věřit informacím, které jsem získal od jeho bývalých kolegů a od něj samotného, tak byl vedoucím či ředitelem informačního střediska MV (tedy výpočetního a informačního oddělení).

Moje zkušenosti s ním byly rozporuplné. Od mojí maminky odešel, když mi byly tři roky.

Na jedné straně jsem jej měl rád jako otce. Na straně druhé jej moje část rodiny (matka, dědeček a babička) upřímně nenáviděla. U otce to bylo podobné.

Já jsem se v tom plácal.

Nikdy jsem nebyl vzorný student, a tak nebyl problém, abych byl vyhozen z vysoké školy.

Na studijním oddělení mé vysoké školy mi řekli, že tam byl můj otec a přesvědčoval je, aby mne vyhodili.

Nakonec prý našel profesorku, která měla bratra ve Švýcarsku a chtěla ho tam navštívit.

Tato dáma mne vyhodila od zkoušky, i když jsem podle mého názoru uměl na dva až tři.

Otci šlo o alimenty, které nechtěl platit.

Šel jsem tedy na matfyz UK. Tam mi po dvou měsících sdělili, že mne přijali omylem, a vyhodili mne.

To samé jako na elektro fakultě ČVUT se mi stalo i na Vysoké škole ekonomické.

Mezitím to mělo ještě jednu zajímavou mezihru, kdy jsem měl epileptický záchvat a po něm mne hospitalizovali na neurologii.

Když jsem tam ležel, tak jsem zavolal otci, jestli by za mnou přišel, abychom ukončili nenávist a zakopali válečnou sekeru.

Při mém mládí to dopadlo špatně.

Obvinil jsem otce ze všeho možného. I z toho, že podporuje tento (socialistický) režim.

Druhý den mne převezli na psychiatrii, na uzavřené oddělení.

Tam jsem prožil dva měsíce bez možnosti se kamkoli odvolat.

Pak mne pustili s tím, že moje epilepsie je vyléčena.

Když jsem po "revoluci" pátral po dokladech o mojí hospitalizaci na psychiatrii, tak tam nebyl jediný doklad.

Ani na neurologii.

S mojí první ženou jsme tenkrát podlehli iluzi revoluce a šli jsme neohlášeni na Pražský hrad.

Stěžovat si Václavu Havlovi.

Domnívali jsme se, že nás pohladí po hlavě a vše mávnutím kouzelného proutku napraví.

Přijal nás, i když jsme přišli neohlášeni.

Po vylíčení mých problémů si pan Havel zavolal svého vojenského poradce.

Jakéhosi šedivého, vousatého generála.

Ten šel, vyhledal údaje o mém otci a po chvilce nám sdělil, že máme jít domů a zapomenout na to.

Prý otce potřebují a já bych mohl mít potíže, pokud bych do toho šťoural.

Tak toto byla moje porevoluční zkušenost se spravedlností.

Můj otec pracoval na MV ještě do roku 1994.

Nedivte se tedy, že jsem slovům revoluce či sametová revoluce nevěřil.

Pak jsem se s ním sešel.

Ne jednou, ale mnohokrát.

Nemohu říci, že bychom se usmířili. I když to tak vypadalo.

On ale nemohl zapomenout na nenávist vůči mé části rodiny a já zase na to, co mi provedl.

Z mého pohledu nebyl tehdejší režim úžasný, ale ani ten nový režim mi nepomohl.

Nepomohl mi v podstatě nikdy. Naopak.

Při mých podnikatelských pokusech mne převálcoval tak, že mi zbyly oči pro pláč.

V prvních případech se jednalo "jen" o ukradení záměru samotnou bankou, res. jejími zaměstnanci.

Když jsem na to podal žalobu, tak jsem prohrál. Prý je to neprůkazné.

Pak přišla metoda sofistikovanější.

Ukradli mi dvě firmy. Tyto firmy mi vydělávaly cca milion čistého měsíčně. Plus minus podle ročního období.

Podstatou bylo, to, že mne dostali do vazby, kde jsem strávil jeden a půl roku.

Během té doby mi vykradli vše. Moje žena neměla šanci to ubránit.

Po roce a půl jsem byl osvobozen a propuštěn.

Z firem nezůstalo nic.

Soudy mi odmítly dát jakoukoliv náhradu škody za vazbu.

Nedivte se, že s láskou vzpomínám na minulou dobu, kdy jsem podnikal na černo (kupoval jsem od lidí drobné starožitnosti a prodával je lidem, kteří je vyváželi ven do Německa a Rakouska).

Dnes podniká na černo polovina národa.

Je k tomu nucena tím, že po správném zaplacení daní by nikomu nic nezbylo.

Pokud dostanete zakázku od větší stavební firmy, tak už dopředu víte, že jako subdodavatel budete bit.

Budete muset podepsat převzetí více peněz, než je pravda, nebo dát úplatek přímo řediteli či účetní, abyste vůbec dostal platbu.

Kolikrát ani nezaplatí se slovy, zkuste se s námi soudit, máme více právníků a více peněz než vy.

To nemluvím o podvodech s DPH, které tento stát ničí a jsou zde provozovány ve velkém již od počátku platnosti zákona o DPH.

Moc jsem se rozepsal. Omlouvám se a přeji hezký den.

Vytisknout