Církevní restituce, ano či ne?!

10. 8. 2012 / Michal Horák

Samozřejmě je tu potom i kulturní oblast, protože církev vlastní a bude vlastnit obrovské množství kulturních památek, jejichž zachování a restaurace má zásadní význam pro naší společnost. Na rozdíl od řady spoluobčanů, kteří církev, respektive církve hystericky odmítají bych rád připomenul, že i v Rusku a v řadě jiných bývalých východních zemích, které byly doslova "prolezlé" bolševismem je nyní úloha církve (pravoslavné, ale i jiných církví) chápána v podstatě velkorysejším způsobem než u nás.

Církev vlastně podle shora uvedených faktů získá majetek ve velmi špatném stavu a stát se až na drobné výjimky zbaví povinnosti o tento majetek se starat. Jak známo, tyto církevní nemovitosti mohly v minulosti fungovat a existovat jenom proto, že k ním byl připojen rozsáhlý produktivní majetek a zejména tento majetek byl zdrojem prostředků pro údržbu staveb a nutných zásahů pro restauraci uměleckých děl. Vždyť i barokní kazatelna bezpochyby uměleckým dílem je.

Velmi silně pochybuji, že církev dokáže veškeré tyto památky udržovat a že její hospodářský výkon na to bude stačit. V takovém případě potom budeme svědky toho, jak rozhodnutím církve jsou různé památky kaple, kostely, fary a další nemovitý majetek s vysokou kulturní hodnotou ponechány svému osudu a nakonec budou likvidovány, protože pro výkon církve ( církví) nebudou mít smysl. A stát až na zcela nepatrné vyjǐmky nebude mít možnost a troufám si říci ani zájem jejich úlohu suplovat.

Je tedy nanejvýš jasné, že církve nejen že samy o sobě budou vrácený majetek a zejména lesy a pole prodávat, včetně nesmírně výhodných pozemků v centrálních částech měst, aby získaly tolik potřebné peníze na údržbu a záchranu památek, ale mnohdy tomu budou i společenským tlakem nuceny.

Jaké východisko budou nacházet? I ony se budou muset řídit tržními pravidly a pokud uznají, že něco nemá pro ně smysl zachraňovat, pak to činit nebudou a naše vesnice a městečka se budou "pyšnit" stále přibývajícími chátrající církevním stavbami, podobně jak chátrající z dob komunismu nyní již nevyužívané stavby typu kulturních domů či místních kin, které jsou s nulovou snahou o základní údržbu využívány různými cizími komunitami a tak podobně.

Chování státu je tedy více než jidášské. Církvím, které na to nejsou vůbec připravené, vrátí fyzický majetek a zbaví se povinnosti o jeho obnovu a údržbu (vždyť je to nesporné a zcela zásadní kulturní dědictvi), čili jako Pilát Pontský si nad tím umyje ruce a současně vytvoří podmínky pro nakládání s církevním majetkem konkrétním majitelem (majiteli), čili pro jeho prodej, který až dosud díky blokačnímu zákonu nebyl až na vyjímky možný. Naopak, stát který v minulosti a i nyní připustil a připouští devastaci těchto památek by měl ze svých zdrojů toto kulturní dědictví zachraňovat. Místo toho však od roku 1990 až dosud umožnil do značné míry rozkrádání hodnot z produktivního majetku církví - Lesy ČR a pod.

Osobně se domnívám že způsob jak napravit určité křivdy jak na církvích, tak předevšǐm na devastaci církevních kulturně důležitých hodnot by měl mít jinou podobu než stávající předkládaný zákon, který s ohledem na současnou vládu a víceméně její problematickou morální hodnotu vzbuzuje mimořádné podezření, že se jedná o určitou formu přípravy toho aby nejvyšší ekonomicky a politicky angažovaná vrstva měla možnost se o tento majetk za výhodných okolností ucházet.

Vytisknout