Ach, ta (ne)spravedlnost!

13. 8. 2012 / Jiří Baťa

Asi se budete podivovat nad tím, co to má znamenat. Na první pohled snad samozřejmost, jenže na druhé straně je to složitější, než by se zdálo. Výše uvedené konstatování má svoje opodstatnění a sice, že do schránky těchto lidí (dlouhodobě upoutaných na nemocničním lůžku, tedy na LDN, zemřelých) mohou být doručeny složenky, faktury a jiné peněžní listiny s povinností adresáta je uhradit.

Protože ovšem adresáti nemusí být na uvedené adrese z výše uvedených důvodů, tyto listiny nemohou být včas akceptovány, tedy proplaceny. I z relativně malých nezaplacených složenek, které jdou za nemohoucími či zemřelými lidmi, se totiž později stávají obří dluhy, které čím dál tím tíživěji, bohužel, dohánějí jejich příbuzné či pozůstalé.

Vcelku pochopitelné neuskutečněné platby, případně podání odporu, mohou být důvodem k jedinému řešení a sice k exekuci. Jak z dosavadní praxe víme, z malého "dloužku" se rázem stanou tisíce nebo desetitisíce. Že o tom nebyli příbuzní či pozůstalí informování, nikoho nezajímá. Ani tyto okolnosti nejsou důvodem, pro který by v těchto citlivých případech advokáti, vymáhací agentury nebo exekutoři, zastupující věřitele, slevili ze svých nároků a chtěli od pozůstalých "jen" úhradu samotného dluhu, plus drobné provozní vydání. Jenže je tu jiný problém.

Z lidského pohledu navýšení dluhu vzhledem k okolnostem a skutečnostem zcela jistě adekvátní není. Z pohledu zákona však ano. Dnes se totiž ohledy, porozumění, natož slevy či nedej bože prominutí dluhu nenosí. Peníze vládnou vždy a všude. Lidskost je v těchto případech nedůležitá, nepodstatná. Odměny advokátů, exekutorů a vymahačů dluhů jsou totiž jasně určeny vyhláškou. A v tom je ten problém.

Na druhé straně máme situaci sice značně posunutou do jiné oblasti, ale podstata zůstává stejná. Jak známo, řada politiků, dokonce ve funkcích nejvyšších, napáchala mnoho škod v řádu miliard korun. Ví se kdo, ví se i jak, ale světe div se, kromě ojedinělých případů šetření Policií ČR, které nakonec stejně skončí pod tím nejtěžším kobercem, nikdo jiný jim nešlape na paty, jako těm nešťastným příbuzným či pozůstalým, kterým jsou z pouhé nevědomosti, bez přímé závislosti a účasti na dluzích hnáni až do krajností, třeba k zabavení majetku, střechy nad hlavou, ožebračení, k naprosté životní dysfunkci. A to mnohdy jen kvůli nějakým pár stovkám korun.

Jak v prvním tak i v druhém případě obě strany, tedy věřitelé či politici, mají oporu v zákoně. Jeden se odvolává na to, že tak činí v souladu se zákonem, druhý zase na kolektivní odpovědnost, ale také na imunitu, politický vliv a postavení, za kterého pak lobují ponejvíce ti, kteří se na jejich trestné činnosti "vývarem" (ziskem) podíleli. V obou případech lze spatřovat do nebes volající nespravedlnost, ale zákon je zákon.

Otázka však stojí jinak a sice, kdo a proč takové (ne)spravedlivé zákony, vyhlášky nebo nařízení stvořil, předložil a nechal schválit. Derou se mi na mysl jména, o kterých jsem přesvědčen (jsou o tom i důkazy), že to jsou či mohou být jejich díla.

Jakkoliv to nejsou lidé hloupí, jsou však velmi sobečtí, nepřejícní, lakotní a bezohlední a v neposlední řadě i značně arogantní. Na kritiku neslyší, nereagují a pokud ano, odvolávají se na populismus nebo na výroky, které by zasloužily pár přes hu...! Viz např. prohlášení poslance Marka Bendy o tom, že Velká francouzská revoluce 1789 byl velký omyl, že chce vrátit církvi postavení před první republikou apod. Uf!

Zákony, které mají řešit dluhy, mají sice své opodstatnění, avšak v praxi se jakoby minuly účinkem tam, kam byly celkem logicky, směrovány. Vymáhat dluhy u podnikatelů, "taky podnikatelů", podvodníků, korupčníků, hazardních hráčů a jiných individuí, kde šly dluhy do stamilionů, bylo potřebné, o tom až potom.

Tyto miliony, někdy i miliardy podle těchto zákonů se však z výše uvedených důvodů nevymáhají, za to se bez lítosti, bezohledně a nelidsky vymáhají na mnohdy zcela nevinných lidech, případně na lidech v těžkých životních situacích a to až tak, že za pár stovek dluhu to v exekuci vyroste až do desítek tisíc. Jinými slovy, exekutiva si udělala zákony, vyhlášky a nařízení s vědomím naprosté loajality a jistoty, že jich se to týkat nebude, ale na ubožáky (lůzu) to bude pořádný bič. Celkem logické, to co nevytáhnou z těch "chudých" boháčů, to si exekutiva díky těmto "demokratickým" zákonům nevybíravými způsoby vynutí na "bohatých" chudácích.

Dva rozdílné případy, přesto mají společného jmenovatele -- peníze. Říká se, že nevědomost hříchy nečiní, stejně tak ovšem platí, že neznalost zákona neomlouvá. OK, proč ne, ale mělo by jak jedno tak i druhé přísloví také platit pro všechny, bez výjimky. Spravedlnost však, jak víme, má zavázané oči a její váhy převažují peníze. Takový je obraz naší české, demokratické (ne)spravedlnosti.

Vytisknout