O vlivu narkomanie na život Čechů

11. 8. 2012 / Boris Cvek

Nicméně, jak on sám důrazně upozorňuje, nebyla a není to pouze negativní zkušenost. Asi patnáct let se snaží vrátit zpátky do stavu před "bad tripem", ale pochopil, že to se už nikdy úplně nepodaří. Jen s velkými obtížemi nachází základní pocity radosti ze života. Překvapilo mne, jak dlouho svůj stav tajil před svým okolím, jak úporně bojoval o to, aby se zdálo, že se nic nestalo... a že mluvil o tom, že potřebuje dialog, kdy ho lidé nebudou odsuzovat nebo přímo trestat.

Dojalo mne, jakou obrovskou radost má teď z toho, že si prostě něco koupí, že jen tak vyrazí malovat.

Uvědomil jsem si zase jednou velmi hluboce, jak obrovský poklad představují základní, fungující mezilidské vztahy a obyčejné lidské štěstí. Strach, i kdyby neměl reálný základ, může mít zcela zhoubný vliv na člověka a zbavit ho základní radosti ze života, schopnosti cenit si sám sebe a vyjádřit své emoce.

Kromě této zkušenosti s vlivem drog na člověka jsem s překvapením poslouchal jiného mého kamaráda, taky mladého, který mi líčil prudké záchvaty depresí poté, co loni přestal pít alkohol po návratu z dovolené, kde ho deset dní pil od rána do večera. Typické abstinenční příznaky.

Nemohu říci, že by to ve mně vyvolalo nějakou prohibiční náladu, protože prohibice prospívá pouze narkomafii (jako prohibice alkoholu kdysi v USA nahrávala pouze organizovanému zločinu, který z ní získával obrovské peníze).

Nicméně otevřená komunikace ve společnosti o vlivu drog na lidi je i v roce 2012 jaksi tabu. Stát vede svatou válku proti ďáblu drog a slouží tím narkomafii, narkomani jako oběti narkomafie jsou mimo veřejný zájem, alkohol je široce podporován jako nápoj v mnohých rodinách už pro děti před pubertou, oběti různých nešťastných zkušeností -- ať už s vlivem LSD, nebo vymývání mozků (což jsou ovšem dvě velmi rozdílné věci a spíše protikladné) -- zůstávají se svou zkušeností v zásadě samy a tápou ve virtuálních vláknech sítí, které jim neumožňují žít vlastní život v plném rozvoji. Lidé se baví o mnoha věcech, hrají mezi sebou různé hry, ale to podstatné v zásadě vždy tají, bojí se toho, utíkají.

V náručí různých předsudků se stávají loutkami, protože "se to prostě tak dělá". Jako by nevěděli, že předstíráním nelze utéci před realitou a že pro aspoň trochu zodpovědné rozhodování je třeba otevřít oči zkušenostem jiných lidí, kteří prožili těžké životní situace a mohou nám dát svědectví jednak o následcích určitých neopatrných rozhodnutí, jednak o hodnotě lidského života, o který často potom tak usilovně bojují.

Vytisknout