Jak zastavit syrský chaos?

7. 7. 2012

Nakonec, spíše než o odstranění jednoho muže hovoříme o konci dvaačtyřicetileté dynastie. Prezidentův otec, Háfiz al-Asad, se dostal k moci v roce 1970 po jednadvaceti změnách vlády - většinou cestou puče - během prvních čtyřiadvaceti let syrské nezávislosti. A co více, nový syrský stát provedl svobodné a férové volby v letech 1947, 1949 a 1954, a ty se všechny roztříštily podél kmenových, regionálních a sektářských zájmů. Háfiz konečně chaos zastavil tím, že se stal Leonidem Brežněvem arabského světa: Zažehnal budoucnost institucionalizací strachu, ačkoliv to z hlediska odstranění rozdělení občanské společnosti podle neodmyslitelných dělících linií nic nepřineslo. Nicméně kolaps takového státu je špinavá záležitost. V Sýrii může být sektářské povědomí vryto méně hluboko než v Iráku, ale jakmile začne zabíjení, lidé mají sklon vracet se k těmto předem daným identitám.

Chaos v Sýrii neprospívá nikomu. Turci si nepřejí dlouhotrvající problém s uprchlíky na hranicích. Libanonci se obávají, že se jejich vlastní stát stane bojovou frontou v zintenzívňující se syrské občanské válce. Jordánský režim, který už je doma nepopulární, se také obává regionálních otřesů. Saúdové se ještě více než Jordánci děsí strašidla rozpadu významného arabského státu - něčeho, o čem vědí, že to není mimo hru ani pro jejich dynastii osmdesátníků ve znavené brežněvovské fázi. To že si Rijád přeje svrhnout proíránského al-Asada prostě neznamená, že by byl nadšen dlouhotrvajícím bezvládím v Damašku. Izraelská perspektiva je podobná. Šíitská vláda v Iráku se obává, že sunnitským teroristům bude v syrské pohraniční oblasti dána volná ruka. Stejně jako Íránci udělají vše co zmohou, aby nynější syrský režim udrželi, dokonce i když mohou soukromě projevovat odpor vůči al-Asadově neefektivní brutalitě. (Íránci v roce 2009 účinně potlačili Zelené hnutí zabitím stovek, nikoliv tisíců lidí.) Rusové požadují stabilitu v Damašku pouze zčásti pro svá práva na námořní základnu v Tarsu. Sýrie a Írán jsou dvě zbývající páky, které Kreml na Středním východě má. Navíc kolaps promoskevské diktatury na Středním východě má v sobě potenciál vyslat vlnu otřesů do autoritářských států ve Střední Asii. A pokud jde o Američany, nepřejí si situaci jugoslávského stylu, kde budou pod tlakem, aby vojensky intervenovaly.

Lze také argumentovat z lidskoprávní perspektivy, chaos může být horší než autoritářství. Pro důvtipného člověka je reputace odstraňování hlav nelítostných autoritářských režimů v islámském světě strašná. Libye upadla do chaotického násilí nízké intenzity, v němž nařízení centrální vlády nemají v rozlehlých oblastech země žádnou váhu. Sousední Mali propadla anarchii - což je situace vyvolaná změnou režimu v Libyi. Administrativa George W. Bushe odstranila hlavu saddámovského režimu v Iráku, což byl čin, který si během několika krátkých let vyžádal možná 200 000 iráckých životů, přestože Saddám přímo zabil možná až čtyřikrát více lidí - během předchozích tří dekád.

Pak jsou tu příklady Sovětského svazu a Jugoslávie. Když zkolaboval sovětský stát, vedlo to k vlně etnických a regionálních válek po celém Kavkazu a Střední Asii - pouze v samotném Tádžikistánu byly zabity desetitisíce lidí - zatímco v Jugoslávii vyústily etnické války ve 140 000 ztracených životů.

Podrobnosti v angličtině ZDE