Dva dokumenty o mizejících vzpomínkách

2. 7. 2012 / Ema Čulík

Žijeme prý v komunikačním věku. Internet je natolik propleten s našimi životy, že se dovídáme doslova za pár minut o tom, co se děje na druhé straně světa. Zjevně tomu tak vždycky nebylo, děly se záhadné věci, docházelo k bizarním shodám okolností, lidé byli izolováni vzdáleností a odděleni oceány a kontinenty.

Právě jsem zhlédla dva dokumentárni filmy, jejichž příběh by se nemohl odehrát dneska. Máme přece facebook, twitter, myspace a googlemaps, takže můžeme lehce zjistit, kde jsou naši přátelé a známí, naši kolegové a kde je teď naše práce, kde tohle všechni a všichni bylo a kde to bude.

Prvním filmem byl The Impostor (Podvodník) od Barta Laytona. Tento film se promítal minulý měsíc na edinburském filmovém festivalu. Vypráví příběh třináctiletého chlapce, který se v Texasu roku 1994 ztratil své rodině a pak se objevil o tři roky později ve Španělsku. Přešťastná rodina ho přivítala doma, ale jaksi nezpochybňovala to, že měl jiné vlasy a jinou barvu očí a francouzský přízvuk.

Druhým filmem byl úspěch z festivalu v Sundance režiséra Malika Bendjelloula Searching for Sugar Man (Hledání cukrového muže), který se tu v Karlových Varech promítal v sobotu večer. Film sleduje honbu na detroitského zpěváka Rodrigueze, který začátkem sedmdesátých let natočil s úspěšnými a respektovanými producenty dvě alba a byl ve Spojených státech neobyčejně úspěšný. Pak se stal taky neobyčejně úspěšným v Jihoafrické republice, inspiroval tam mladé lidi v boji proti apartheidu a natočil hudbu pro několik generací fanoušků. Film sleduje kroky jednoho místního novináře specializujícího se na hudbu a snaží se osvětlit neznámou historii Rodrigueze i osud člověka, kterého měli tak rádi v neznámé zemi za oceánem od jeho rodiště.

Dnešek je zřejmě právě dobou pro takovéto filmy. Máme totiž schopnost odhalovat svou vlastní minulost, vytvářet zábavné vazby mezi svými známými a objevovat všechny ty náhodné křižovatky ve své minulosti. Právě proto, že jsou nám informace nyní přístupné, zajímají výše zmíněné filmy dnešní publikum. Oba filmy vlastně spoléhají na NEDOSTATEK informací a jsou senzačním způsobem provokativní. Copak se asi dělo v mysli příslušníků oné texaské rodiny, když cestovali do Španělska vyzvednout tam neznámého mladíka a odvézt si ho domů? Jak je možné, že FBI toho mladíka nepodezřívala a neprověřila jeho případ bedlivěji? Kdo je vlastně tenhle člověk Rodriguez? Jak je možné, že nevěděl, že je v Jihoafrické republice absolutní celebritou? Jak je možné, aby jeho hudba přešla na jiný kontinent a on o tom vůbec nevěděl?

Oba filmy používají pro líčení svého příběhu podobné metody. Oba filmy nám zadržují informace. Vyžívají se ve vyprávění příběhu, v případě Cukrového muže používají animaci a imaginativně inscenované rekonstrukce (i když to vlastně rekonstrukce nejsou, jsou to pokusy představit si zpětně, co se vlastně stalo, nepředpokládá se, že ty scény budou představovat skutečnost) ve filmu The Impostor. Oba filmy používají velkého množství interviewů se sedícími lidmi. Svědectví lidí, kteří na příběh vzpomínají, je samo o sobě zajímavé. Než vytvořil facebook kontakty mezi přáteli, jediné místo, kde byla minulost uložena, bylo v mysli lidí.

Takže se jděte na oba tyto napínavé dokumentární filmy podívat. Užijte si je, protože třeba je to už naposledy, kdy je to možné. Je pravděpodobné, že brzo už nebudou existovat žádná tajemství.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 2.7. 2012