O svátku věrozvěstů Cyrila a Metoděje

5. 7. 2012 / Boris Cvek

Dnes je svátek slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří přišli z řecké Soluně, aby přinesli křesťanství a východní vzdělanost na Moravu, Slovensko a zprostředkovaně i do Čech. Oba tito světci, kteří dodnes spojují ortodoxní a katolickou větev křesťanství, se narodili v první polovině 9. století v obci Thesaloniki (Soluň), které apoštol Pavel kolem roku 52 po Kristu adresoval svůj zřejmě chronologicky první dopis, obsažený v novozákonním kánonu, První list Tesalonickým (První list Soluňským). Kdysi (asi před 10 lety) jsem k úvodním slovům druhé kapitoly tohoto listu (1Te 2,1-16) napsal dosud nezveřejněný komentář, který se mi zdá

poměrně aktuální i dnes. Třeba bude čtenáře zajímat.

Malá poznámka pro ty, kdo nejsou příliš obeznámeni s dějinami křesťanství. Apoštolů kolem Krista Pána sice bylo 12, ale žádný z nich nerozšířil křesťanství mezi pohany. Původní kruh apoštolů se v zásadě držel velmi konzervativní verze původního "židokřesťanství" (např. povinnost obřízky, omezení ve stravě, uctívání svátků). Teprve svatý Pavel z Tarsu, povolaný podle Nového zákona Bohem na cestě do Damašku, kam jel pronásledovat křesťany, se stal tvůrcem a hlasatelem křesťanství, jak ho známe dnes a jako se rozšířilo mimo Palestinu. Jeho autentické listy jsou nejstaršími texty Nového zákona (byly napsány dříve než evangelia) a jeho pojetí křesťanství se dá shrnout do teze, že Kristus nás osvobodil od litery Zákona k životu z Ducha a z Lásky, ke svobodě dospělých lidí.

Zmíněná pasáž z Prvního listu Tesalonickým se věnuje Pavlovým vzpomínkám na práci v Soluni. Apoštol zdůrazňuje, že příchod jeho a jeho společníků do Soluně nebyl marný. Upomíná adresáty na utrpení, které přestál před svým příchodem do města ve Filipech -- a také mluví o odvaze, kterou jemu a jeho společníkům dal Bůh, aby přesto hlásali evangelium. Když toto všechno apoštol připomenul, obrací se na Soluňské těmito pohnutými slovy:

"Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku -- Bůh je svědek!"

Předně si všimněme toho poselství, které Pavel se společníky přináší celému světu: je to evangelium. Evangelium je určitá zpráva, které se musíme učit (především z Písma a potom z tradice apoštolských otců). Nejde jen o to zprávě rozumět, vyslechnout ji, je třeba mnohem více. Právě proto evangelium není text, nýbrž spíše způsob života, života ve vztahu k Bohu. Na základě této úvahy můžeme lépe porozumět tomu, proč raná církev dovedla schválit jako kanonické čtyři různé texty evangelia. Evangelium v plném slova smyslu je totiž celý Nový zákon, každé ze čtyř evangelií jsou pouze příspěvky k evangeliu, příspěvky podle Marka, podle Matouše atd. Ty texty nemají podávat přesnou zprávu, přesnou informaci o událostech, nýbrž všechny dohromady mají být prostředníkem, skrze nějž se nás dotkne Slovo Boží v Duchu svatém. Že nepochází z nekalých úmyslů, to může apoštol říci celkem s jistotou, protože při jeho poctivosti k sobě samému a inspirovanosti Duchem sv., je se svými úmysly jistě docela dobře seznámen. Na druhé straně vystává otázka, jak může říci, že jeho poselství nevychází z omylu? Copak se cokoli, co je lidské, neukazuje vždy nějak mylným -- a copak apoštol není člověk, nejsou jeho slova slovy lidskými? Jistěže jsou. Avšak o ta slova právě tolik nejde, jde o Ducha, o evangelium. Proto apoštol jinde (2K 3,6) říká, že litera zabíjí, avšak Duch dává život. Proto jakékoli zákonické, paragrafové chápání Nového zákona prostě není evangelium.

Základem hlásání evangelia, jak o tom píše Pavel, je líbit se více Bohu než lidem, dbát na Boha, který zkoumá naše srdce. Proč srdce? Má snad na srdci záležet zvěstování evangelia? V křesťanství se až příliš často myslelo, že srdce je slabá opora. Různým pastýřům tanulo na mysli, jak je člověk křehký, jak potřebuje jasný řád, jak ponechat ho svému srdci mimo závory explicitních pravidel je totéž jako nechat ho úplně zvlčit. A sám apoštol někdy má tyto sklony. Nemohou však být prostě primárním obsahem křesťanství, mohou být nanejvýše určitou praktickou pomůckou, kterou si vynucují okolnosti. První věc, již si v takové diskusi budeme muset asi vždy všimnout, je jakási prazvláštní představa, že položit důraz na srdce tak, jak ho klade sám apoštol Pavel, znamená ponechat člověka jeho svévoli. Jenomže ze čtyř evangelií jasně vidíme, oč Ježíšovi šlo: odmítal dodržování vnějších pravidel tam, kde buď byla v rozporu s láskou, nebo tam, kde sloužila k pouze vnějšímu náboženskému životu bez lásky. Člověk je přirozeně před Bohem odpovědný nikoli jen za to, jaká explicitní pravidla odmítne, nýbrž i za to, jaká poslouchá a proč. Nezbaví se v žádném případě odpovědnosti za svá rozhodnutí, pokud je přenechá na někom jiném. Bůh bude vždy nakonec zkoumat jeho srdce a ptát se ho na to, jaký byl on sám. Že poslouchal to a to, ještě nevypovídá vůbec nic o tom, jaký je sám v sobě.

Když tedy apoštol dbal víc Boha, který zkoumá naše srdce, než lidí (a lidmi jsou jistě míněni i všichni možní kněží a autority), pak tím vůbec nedal přednost vlastní svévoli před poslušností Bohu, nýbrž vlastní odpovědnosti před neodpovědným a mechanickým poslouchání lidí. Hlásání evangelia, čehosi duchovního, co nelze zamknout do mrtvého a dutého hlasu litery, tedy hlásání životní konverze a živého vztahu s Bohem, je dáno jasně do souvislosti s posloucháním Boha, který zkoumá naše srdce. Křesťan se bude ptát: jakého mne shledá Bůh, který přece vskutku vidí do mého srdce? Nebude se před tíhou této otázky schovávat za autority. Co mu pomohou autority před tváří a soudem Božím? Autorita Nového zákona (včetně Pavlových listů) nevytváří nějaký systém, za který bychom se mohli takto schovat se svou odpovědností a s tíhou problému. Apeluje na nás místo toho, abychom žili autenticky a vskutku odpovědně před tím, který zkoumá naše srdce. Hlásat evangelium bez takového postoje vůbec nejde; apoštol to dává poměrně jasně najevo, když staví do souvislosti s hlásáním evangelia právě rozdíl mezi posloucháním lidí a posloucháním Boha. A s tím chtě nechtě dost úzce souvisí ta řeč o lichocení a chtivosti majetku. Do jakéhokoli velkého, mocného a organizovaného náboženství se podíváme, uvidíme, že kněžská kasta, jejíž moc byla opřena právě o poslušnost věřících, měla sklon k různému politickému handlu, k lichocení a ke zločinu. Pavel ovšem nepřišel hlásat evangelium proto, aby jej někdo poslouchal, nýbrž aby lidé poslouchali Boha. Nikdy se nestal ničím, co by připomínalo církevního hodnostáře nebo vladaře. Nevyžadoval od nikoho pro sebe žádnou finanční nebo jinou materiální podporu, živil se prací svých rukou a opíral se o autoritu nevynucenou mocenskými prostředky (neměl vojáky ani justici), konečně také nestanovoval nějaké konkrétní doktríny a paragrafy, nýbrž vedl ke konverzi a na cestě celoživotní konverze k Bohu byl sám příkladem. Zdá se, že apoštol byl zvláště hrdý na to, že pod žádnou záminkou nebyl on ani jeho společníci chtiví majetku, opakuje to totiž na více místech svých dopisů. Konkurenční učitelé různých jiných směrů si asi naopak na získávání peněz od lidí potrpěli -- a Pavel v tomto viděl jeden z nejlepších znaků jejich neopravdovosti a lživosti. Důležitá jsou i další slova apoštolova, která následují hned za těmi, jež jsme citovali, znějí takto:

"Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!"

Těmito slovy končí první odstavec naší pasáže. Vidíme, že pro apoštola a jeho druhy se stali důležitější lidé, kterým hlásali evangelium, a láska k nim, než jejich vlastní důležitost jako poslů Kristových. Dokonce i svůj život by za ně položili! V žádném případě to však pro nás není rámci Nového zákona nějaká novinka, neboť Pán sám říká, že dobrý pastýř položí život za své ovce (J 10,13-15). Z apoštolových úst potom museli adresáti jeho listu mnohem lépe rozumět řeči o matce, která chová svoje děti, než křesťané z pozdějších dob slovům mnohých hierarchů o svaté matce církvi.

Apoštol Pavel, který evangelizoval pohany, stál sám uprostřed obrovského pohanského světa, uprostřed Římského impéria s ideou, která byla naprosto nová, která byla pro pohany vlastně naprosto cizí a nepřijatelná, s ideou, kterou vyznávala hrstka jakýchsi podivínů kdesi v Palestině -- jak se mu vlastně podařilo evangelizovat pohany? Kde je tajemství toho obrovského úspěchu, jehož dosáhl a který mohl sotva někdo očekávat? Podobné otázky jsou palčivé zvláště dnes, kdy během emancipace člověka, během růstu kultury, vzdělanosti a svobody ztrácí křesťanství na všech frontách své pozice a jeho pověst spojená se středověkou církví mocipánů a tmářů není příliš dobrá. Naopak se křesťanství přesouvá do zemí třetího světa, kde mocipáni a různé mafie ovládají lidi v mnohem větší míře než v Evropě. Jak to že se apoštolovi Pavlovi podařilo ve velmi podobné společnosti jako ta dnešní evropská šířit myšlenku, která neměla z hlediska zdravého rozumu žádnou šanci na rozšíření -- a jak to, že nám se to nedaří, že naopak lidé křesťanství opouštějí a vysmívají se mu i ti, kteří ještě nedávno věřili? Zdá se, že v Prvním listu Tesalonickým nacházíme docela tvrdou, ovšem naprosto jasnou odpověď.

Rozdíl mezi způsobem evangelizace apoštola Pavla a praxí církví v posledních staletích je otřesný. Nicméně stejně tak i rozdíl mezi Pavlovým evangeliem a škatulkovacím systémem nauk různých církví, mezi Pavlovou přirozenou autoritou a represivním systémem církví, mezi Pavlovou láskou k těm, které evangelizoval, mezi jeho obětavostí a finanční skromností na jedné straně -- a mezi tím, co známe z církevních praxí na straně druhé, i tento rozdíl je alarmující a zdrcující. Církve sice mohou nejrůznějšími úsměvy maskovat skutečný stav věcí, nicméně jejich ovoce i jejich pověst ve společnosti zůstane vždy neoddiskutovatelným svědectvím. Rehabilitovat křesťanství se dnes díky tomu může ukázat ještě nemožnější než rozšířit ho v Pavlově době. Ale aby nám to bylo ještě jasnější, upřeme svou pozornost na text druhého odstavce naší pasáže.

"Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království."

To je plný text druhého odstavce. Vskutku nemalý je důraz tohoto podivuhodného muže na to, že hlásal evangelium, aniž by po komkoli cokoli chtěl, co se týče materiálního zaopatření -- a nebylo to pro něj vůbec snadné! Ve dne v noci on i jeho společníci pracovali, aby nikomu nebyli na obtíž. S tímto přístupem by měl nesporně apoštol výbornou reputaci i mezi dnešními lidmi, zároveň je patrné, že i pro tehdejší lidi to bylo velmi důležité téma, když ho apoštol tolik zdůrazňuje. A nejen to. Oproti nikoli řídké praxi, kdy se nepravosti nebo dokonce zločiny církevních hodnostářů omlouvají poukazem na křehkost člověka a svatost církve i navzdory všem lidským hříchům, Pavel velmi jasně zdůrazňuje své a jeho přátel zbožné, bezúhonné a spravedlivé chování. Je to logické i díky tomu, na co jsme poukázali již výše -- totiž díky tomu, že evangelium není litera, nýbrž Duch, že není nějakou informací, nýbrž konverzí a způsobem života. Pavel každého ze soluňských křesťanů (aspoň to tak říká) jako otec napomínal, povzbuzoval a zapřísahal, tedy nikoli ho jen učil doktríně, nýbrž šlo o cosi mnohem více než o doktrínu -- o cosi, co se v žádném případě nemohlo obejít bez poctivé snahy o spravedlnost, zbožnost a bezúhonnost. Závažný rozdíl oproti dnešku, jak už jsme naznačili kurzívou, je i v tom, že apoštol se staral o každého křesťana, že ho znal osobně, že se o něj zajímal, když byl v tom kterém městě. Tento zájem o osobu druhého člověka má velký psychologický efekt a nemůže ho nahradit žádný oficiální, úřední aparát, který eviduje a sekýruje věřící. Cílem, o němž mluví apoštol, není žádný život podle předpisů, nýbrž život podle Boha, život vztahující se k živému Bohu místo mrtvých, neosobních předpisů, život individuálně autentický, nikoli život masově uniformní.

Apoštolova pozornost je upnuta k přicházejícímu království Boha, v jehož brzký příchod v době psaní Prvního listu Tesalonickým asi nesmírně mnoho věřil. Závěrečný odstavec pasáže je věnován Pavlovým díkům, že Soluňští přijali od něj i jeho společníků slovo Boží zvěsti nikoli jako slovo lidské, nýbrž jako slovo Boží, kterým skutečně je. Toto slovo Boží, jak říká apoštol, projevuje svou sílu v těch, kdo uvěřili -- přitom poukazuje na pronásledování, kterého se Soluňským dostává od jejich vlastních krajanů stejně, jako se ho dostává církvím, které jsou v Judsku, od jejich krajanů. A o těchto lidech, kteří v Palestině umučili Krista a pronásledovali křesťany (přičemž se pochopitelně jedná především o zákoníky, farizeje a vysoký klérus, tyto typy lidí zažehnou později ohně inkvizice a teroru také jakožto křesťané uprostřed církví, které se budou hlásit k Ježíši Kristu dávno po Ježíšově ukřižování), říká apoštol toto:

"Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží." Apoštol Pavel ve své době představoval alternativu k pevně organizované a etablované církvi, jejíž vůdcové si pro svůj zisk a pro své politikaření upravili Boží slovo tak, aby nechali umučit nevinného člověka, který byl Božím Synem, na kříži.

Cyril a Metoděj byli v situaci, když už církev představovala několik staletí mocenskou instituci, účastnící se politických zájmů své doby. Církevní hodnostáři představovali mocné muže, nicméně oba věrozvěstové přinášeli evangelium do nových zemí stejně jako apoštol Pavel, kde museli přesvědčit svým osobním příkladem a opravdovostí víry. Myslím, že list apoštola Pavla, adresovaný jejich soluňským předkům, vysvětluje výborně étos, který oba do našich zemí přinesli a který byl potom mnohokrát zrazen a pošlapán těmi, kdo se k nim z výše svých hierarchických postů hlásili a hlásí.

First Epistle to the Thessalonians ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 4.7. 2012