Tvoje krása nemá cenu: Vynikající rakouský film na nejaktuálnější témata dne

1. 7. 2012 / Jan Čulík

Toto je film o "otherness" - o "jinakosti", která má právo na existenci, stejně jako většinová kultura, jíž jsme nepřemýšlivě součástí. Je to film nesmírně aktuální především tím, že v dnešním globalizačním světě se kultury střetávají daleko častěji než jindy a musíme se naučit je navzájem sdílet a mezi sebou komunikovat. Ne vytvářet strašáky "nelidských monster" z jiné kultury.

Film Tvoje krása nemá cenu tematizuje také závažný problém vlastní kulturní totožnosti, která je často v dnešní době narušována a to lidem vytváří obrovské stresy. Příběh rodiny, která je v ohnisku zájmu tohoto filmu, je paradoxní: Otcem rodiny byl v Turecku kurdský tesař, který opustil svou profesi, i manželku s dvěma malými dětmi a odešel do tureckých hor bojovat s kurdskými partyzány za svou samostatnost. Důsledkem bylo to, že byl zatčen, brutálně vězněn, turecká policie rodinu bila a nakonec rodina skončila v Rakousku jako přistěhovalci.

Má ovšem problém: Dvanáctiletý Veysel je v rakouské škole jen pár měsíců a nerozumí německy ani slovo. I když je to inteligentní a jemný mladík, učitelka, naprosto zaseknutá ve své rakouské kultuře, ho má v důsledku jeho jazykových neznalostí za blbečka. Škola nemá nemá vůbec žádné struktury na to, aby s většinou rodičů svých žáků - přistěhovalců - mluvila jejich jazykem. Ředitel si pošle pro Veyselovy rodiče a stěžuje si, že se Veysel ve škole pral - ve skutečnosti proto, že zaútočil na spolužáka kvůli tomu, že ve třídě turecky dělal sexuální posměšky o jeho mamince, kterou Veysel miluje, tomu ovšem učitelka ani ředitel školy nerozumějí, takže za násilníka je označen dvanáctiletý Veysel. Ředitel vykládá rodičům, jak si Veysel vede ve škole špatně a že bude muset jít do zvláštní školy - nepřipomíná vám to osud Romů v Česku? Veyselův otec odpovídá: "Nerozumím". Je v Turecku teprve půl roku. Učitelka mu svou stížnost napíše a Veyselův otec horko těžko shání někoho v přistěhovalecké komunitě, kdo by mu dopis přeložil. Že Rakousko nemá vůbec struktury na pomoc těmto uprchlíkům, je skandální.

Jenže problém je ještě složitější. Starší, asi dvacetiletý Veyselův bratr se proti rodině vzbouří, opustí ji a přidá se ke gangů místních tureckých mladíků. Nesdíli otcův kurdský nacionalismus. Zazlívá mu, že rodinu nechal na holičkách a věnoval se místo tomu nacionálnímu odboji.

Zde rakouský film tematizuje zajímavou paralelou motiv, který se poslední dobou stále častěji vyskytuje v českém filmu: Kdo není spokojen se svým údělem a vzbouří se proti konvencím a proti stádovité kolektivní mentalitě, je právem potrestán, argumentuje český film. Disidenti jsou v českém filmu v poslední době stále častěji považováni za neodpovědné sobce, kteří se věnovali politickým kauzám pro svou osobní ješitnost a ohrožovali tím neodpovědně svou rodinu a své blízké (Viz film Pouta, Zemský ráj to na pohled, ale konec konců i Tmavomodrý svět, atd.). Něco podobného ukazuje i tento nový rakouský film. Kurdský tesař tím, že se dal na boj ve věci kurdské nezávislosti, ohrozil existenci své rodiny, která musela trpět v Turecku policejním útlakem, byla nucena emigrovat a v novém, rakouském prostředí, se kulturní a národnostní identita, za niž otec tesař bojoval, stejně ocitá pod obrovským tlakem. Dvacetiletý syn proti otcovu kulturnímu a národnímu dědictví rebeluje prodejem drog a tím, že se proto dostane do vězení. Pod obrovským kulturním tlakem je kurdská totožnost i dvanáctiletého Veysela. Jako by film argumentoval, podobně jako nedávné české filmy: Nemá vlastně cenu snažit se politicky či vojensky bojovat za nic, povede to jen k zhoršení vaší vlastní osobní situace a situace vašich blízkých.

Absolutní moc má sobecký stát. Když se starší Veyselův bratr dostane do vězení, je Veyselova rodina pozvána na pohovor do centra pro uprchlíky a tam je jí sděleno, že podle tureckých úřadů byl otec rodiny terorista, a proto ztrácí nárok na politický azyl v Rakousku. Turecká vláda tvrdí, že rodinu nepronásleduje a pro rakouské úřady neexistují důkazy, že by rodina byla vystavena násilí. V podstatě rakouské úřady vyžadují potvrzení od turecké tajné policie, že proti Veyselově rodina páchala nezákonné násilnosti. Existence už tak vystresované Veyselovy rodiny v Rakousku je ohrožena a zřejmě dojde k její deportaci.

Uprostřed tohoto všeho se dvanáctiletý Veysel uchyluje do snů. Zamiloval se do dvanáctileté spolužačky a sní, jak jsou spolu. Dívka pochází z bývalé Jugoslávie. Ve škole mají děti úkol naučit se a oddeklamovat báseň v němčině. Veysel toho samozřejmě není schopen, protože ve škole nerozumí ani slovo. Stížnost učitelky a ředitele vede k tomu, že si Veysel opíše text milostné písně jednoho tureckého šansoniéra, nechá si ho přeložit přátelským tureckým sousedem a naučí se ho nazpaměť - chce dokázat učitelce, že není idiot, a deklamací básně vyznat jugoslávské dívce lásku. S dívkou se skutečně sblíží a připravuje se na to, že jí před celou třídou druhý den svou trhavou němčinou báseň přednese.

K tomu nedojde. Rodina je vzbuzena uprostřed noci, protože přijedou imigrační úředníci a brutálním způsobem, přes protesty jejich právní zástupkyně, rodinu Jugoslávců zatknou a deportují. Udělají to stejně agresivně, jak to činí například britské úřady proti mnoha nešťastným lidem, kteří nemají nikde žádné zastání.

Evropské úřady se chovají vůči lidem, kteří v nich nemají volební právo, opravdu hnusně. Nikoho kromě pár lidí, kteří jsou tím dotčeni, to ovšem nezajímá.

Jak už to tematizovala v sedmdesátých a v osmdesátých letech česká emigrantská literatura (viz například knížka Vlastimila Třešňáka Bermudský trojúhelník), emigrace do jiné země je absolutně traumatizujícím kulturním a politickým zážitkem. Ten, kdo to nezažil, se neuvědomí, v jak obrovském stresu jsou příchozí z jiných zemí. Ten stres pak ještě mnohokrát násobí nelidskost úřadů, které nás, občany zastupují.

Přitom téma kulturní odlišnosti a tolerance a potřeby lidskosti je naprosto zásadní. Neřešené problémy se budou jen prohlubovat a přispívat k chaosu, do něhož, jak se zdá, začíná upadat dnešní Evropa. Na to právě poukazuje velmi záslužně i tento film.

Vytisknout