Bědování nad českým filmem

6. 7. 2012 / Jan Čulík

Film má vážnou sociální tematiku, zároveň je plný humoru. Funguje to bezvadně.

Jazyková poznámka na okraj: Loachův film jde do české distribuce a má už české titulky. Bohužel, je pozoruhodné, v dnešním globalizovaném světě, že překladatel angličtinu úplně nezvládl. Na začátku filmu hovoří postava o svém "claim". Překladatel to interpretoval jako "tvrzení" - přitom jde o žádost o sociální podporu! Překladatel nezvládl ani jiný naprosto běžný výraz: "He has done well" proboha neznamená "Udělal dobře", ale "Zaznamenal velký (zejména kariérní) úspěch!" Jak může Česko vstupovat do interakce se světem, když překladatelé ani neumějí pořádně anglicky?

Zejména po zhlédnutí pasivního a nudného Michálkova filmu Posel, nebo Najbrtovy sofistikované onanie o hercích Polski film má člověk ohledně českého filmu skutečně pocit kocoviny a uvažuje nad tím, proč nikdo nedokáže nyní napsat v Čechách tak dobrý scénář jako Ken Loach či István Szabó. Ve čtvrtek jsem byl na jakési diskusi o financování českého filmu a když cokoliv takového navrhnete českým filmařům, dostane se vám typické odpovědi "proč to nejde". Zmínil jsem se o tom, že Szabó natočil film Za zavřenými dveřmi v angličtině, a neměly české filmy větší přístup na světové fórum, kdyby se pokusily o něco takového také; shodou okolností se začíná natáčet Čapkova Válka s mloky a ta by určitě měla mít podle mne anglické dialogy, anebo by měla existovat ve dvou paralelních jazykových verzích. Dostalo se mi odpovědi od producentů, že Szabó je "světový režisér" a čeští autoři se mu nemohou rovnat. Proč ne?

Karlovarský festival je pozoruhodnou příležitostí ke srovnávání světové a české produkce. Jako každý rok, i letos se tu promítalo množství opravdu pozoruhodných, průrazných zahraničních filmů.

Filmy, které jsem zde letos zhlédl, měly v podstatě dvě témata.

Prvním z nich je boj, často velmi urputný, jednotlivce proti nepřátelské společnosti (tam patří i Loachův film Andělský podíl) a zločinným či zkorumpovaným státním strukturám. Je velmi povzbuzující, že se dnes natáčí na světě tolik filmů, které vyzývají obyvatelstvo ke vzpouře a zdůrazňují, že pouze individuální průrazností, vzdorem, vlastní soukromou etikou a integritou jedinec v dnešním světě přežije.

Druhým velmi silným tématem, problémem, který postihuje v současnosti stále větší počet lidí, je problém stárnutí lidí a upadání do nevyléčitelných chorob, ochromení duševního i tělesného a cesty k smrti. Je pozoruhodné, do jaké míry se lidé nyní bouří proti ideálu mládí a krásy a poukazují ve filmech na to, že v našich životech je přítomná smrt a velmi brzo a velmi rychle se s ní budeme muset vyrovnat. Obě témata, téma individuálního vzdoru a vyrovnání se jednotlivce s blížící se smrtí, jsou v dnešní společnosti zcela klíčová.

Česká společnost je nespokojená. Má špatnou vládu; ideály a naděje, které lidé měli před třiadvaceti lety, když padal komunismus, se nesplnily. Česká společnost žije obrovským množstvím nejrůznějších problémů a existuje v ní množství námětů na dobré filmy.

Je mi naprostou záhadou, proč čeští filmoví tvůrci nejsou schopni pozvednout nějaké takové aktuální velké téma a zpracovat ho odvážně, razantně a přímo, tak, jak jsme to tu i letos v Karlových Varech viděli v nesčetných filmech ruských, korejských, ve filmu rakouském...

Že by chabost české kinematografie měla něco společného s českou postkomunistickou mentalitou? Kdy si lidé v ČR navykli v normalizaci nic neřešit přímo, chodit oklikami, plížit se podél zdí a toho, co potřebují, dosáhnout nepřímým kuloárovým vyjednáváním?

Neplatí ani výmluva, že jsou Češi "malý národ". Dánů je o polovinu méně, jen 5 milionů, a přesto si Dánsko dokázalo vytvořit vynikající televizní a filmovou kulturu. Dánské thrillery a televizní seriály ovládly za poslední dva tři roky Evropu a svět. (Jiná věc je ta, že do Česka je nikdo nekoupil, takže, jako obvykle, ve světě všichni mluví o vynikajících dílech dánské televize, v Čechách to nikdo nezná.)

Jak je možné, že má pět milionů Dánů vynikající scénáristy, režiséry a herce a ve více než desetimilionovém Česku se nedaří skoro nic?

Vytisknout