Otázky před výročím

2. 7. 2012 / Marek Řezanka

Jak si můžeme dnes jeho odkaz připomenout? Má nám ještě co říci? Paradoxně je blížící se výročí podbarveno vládním úsilím o tzv. církevní restituce. Co by asi Mistr Jan říkal k zákonu o církevních restitucích, když by nikde nedohledal podklady k soupisu majetku, na nějž má mít katolická církev právo? A jak by reflektoval další dění na české politické scéně?

Přitom se toho v posledních týdnech událo poměrně hodně. Od zaregistrování nikým nevolené strany LIDEM přes ozbrojence ve Sněmovně při slyšení D. Ratha, přes "bandu plukovníků" z úst P. Nečase, po Kalouskovo závažné obvinění, že žijeme v policejním státě a jeho telefonát vyšetřovateli v kauze letounů CASA. Kalouskův argument, že vyšetřovatel sám ho toužebně žádal, ať mu zavolá, když bude mít něco nového, jaksi naráží na skutečnost, že tento vyšetřovatel dal nad Kalouskovým počínáním najevo svou nelibost.

Další rozpor je v hodnocení letounů CASA náčelníkem generálního štábu, Vlastimilem Pickem. Ač veřejně uváděl vážné výhrady k jejich kvalitě vzhledem k potřebám armády, pan Kalousek vnímá pouze jeho vstřícný postoj a podpis schvalující jejich nákup.

Ministr Kalousek (od něj převzala argumentaci i Vlasta Parkanová) je přesvědčen, že policie postupuje nesprávně, policii kritizuje, a to soustavně.

On ví, jak má vyšetřování vypadat. Že by se takto chovali i další svědci a možní podezřelí? Stane se normou, že parta hochů v hospodě řekne policistům: "Tak moment, kamaráda nám tu necháte. To že byste měli Venci zhaftnout jen kvůli plkům staré Pláničkové je drzost. My to nedovolíme a my Vám ho po dobrém nedáme. Takto policie postupovat nesmí"? Dochází vůbec panu Kalouskovi, co je na jeho krocích závadného?

Na můj minulý článek v Britských listech "Komu (ne)věřit" přišla mj. reakce, že by se nemělo stávat, aby něčí výrok byl špatně ocitován. A že "banda plukovníků" je o trochu něčem jiném než "parta plukovníků". Jedná se o následující výrok premiéra Nečase v českých médiích:

"Dovolte mi říci poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků, to by asi nebyl ten správný krok" (14. 6. 2012, Týden.cz, 15. 6. 2012, Lidovky.cz, 15. 6. 2012, Novinky .cz).

Je fakt, že výrok má být ocitován doslovně. Ale mnohem horší, než zda padl výraz "banda" namísto "party" je skutečnost, že premiér veřejně připustil existenci netolerovatelných zásahů ze strany blíže nespecifikovaných "plukovníků".

Zatím veřejnosti jediným známým plukovníkem je pan Kubice, který rozhodně nemůže být hrdý na postup policie v případě V. Jourové a kterého naposledy podrobil kritice D. Rath.

Pokud premiér před pár měsíci vyjmenovává, co může udělat pro vyšetření podezřelých privatizací: "Především vytvářet prostor pro orgány činné v trestním řízení, aby konaly tak, jak konat mají. Nemůžeme zasahovat do jejich práce, ale otevření prostoru čelnými členy exekutivy je správný krok" - a následně předvede pravý opak v praxi, není něco úplně v pořádku.

Odvolání J. Pospíšila ve chvíli, kdy by se občané, kteří si pamatují Rathova slova o korupci mocí a jedné ambiciózní mladé ženě, mohli bouřit proti nástupu L. Bradáčové na nejvyšší státní zastupitelství v Praze, může zavánět podezřením, že cílem bylo "spravedlivé pobouření" týchž občanů proti evidentně zástupnému důvodu odvolání ministra spravedlnosti. Teď lze čekat, že i ti, kdo by před nedávnem Bradáčovou kritizovali, budou volat po jejím jmenování. A nový ministr bude pod tlakem vybrat právě ji.

Co zbývá občanům jiného, než rezignovaně sledovat, co vše je na politické půdě možné? Mohou aktivně protestovat, mohou se například zúčastnit diskuse na téma Mistr Jan Hus a současnost, kterou 6. 7. 2012 od 10:00 na Václavském náměstí pořádá Hnutí za přímou demokracii. Limity toho, co si političtí představitelé (ne)mohou dovolit, z velké části (ne)nastavují sami občané.

Pokud určité chování a jednání akceptují jako normu, třebaže bylo v počátku se stávajícími normami v příkrém rozporu, bude nadále za normu platit.

Vyvstávají zde různé otázky: Jedná se v otázce tzv. církevních restitucí o vydání oprávněně nárokovaného majetku? Je přípustné, aby se vláda opírala o stranu, která na svůj program nezískala v demokratických volbách ani hlas? Je tolerovatelné, aby ozbrojenci mohli poklidně na půdu Sněmovny ČR?

Smí premiér či ministr beztrestně napadat právní stát a bez důkazů ho zpochybňovat? Smí ministr svévolně mařit a ovlivňovat vyšetřování, kde je podezření na spáchání trestného činu? Lze věřit premiérovi, který se nevymezuje vůči miliardám uniklým v kauze IZIP, ale ministra spravedlnosti odvolává oficiálně kvůli špatnému hospodaření a jeho neschopnosti šetřit?

Je na každém z nás, jak si na ně odpovíme.

Vytisknout