Proč si Václav Klaus zaslouží tykadla

17. 2. 2012 / Michal Pavlásek

Už zase ty milosti...

Milosti prezidenta ČR vždy, když k nim přikročil, přišly na přetřes médií. Nejinak tomu je i nyní. Jistě se dočkáme mnohých diskuzí na téma, zda by nebylo lepší udělování milostí prezidentem zrušit, abychom se dalším tahanicím o to, komu byla udělena "právem" a kdo si ji nezaslouží, obloukem vyhnuli. To by ale byla upřímně škoda. Vyhnuli bychom se totiž úvahám nad současným stavem konceptu spravedlnosti a etiky.

Najmě bychom ovšem přišli o další kousek střípků skládanky tvořící obraz Václava Klause, který ze své pozice a práv z ní vyplynuvších vesele boří a ničí alespoň občasné výsledky české policie, zastupitelství a soudů, svádějící obtížný boj s korupční hydrou. Korupci si za rámeček hlavních politických priorit dává každá politická strana. Láká je jako dítě lízátko. Obvykle to dopadne tak, že čím větší je důraz ve volebním programu na ni kladený, tím tristnější jsou samotné výsledky. Tato skutečnost již v české kotlině nabrala podobu jistého opakujícího se mechanismu. Příkladem par excellence je strana Věci Veřejné, která své údajné vlajkové lodi dodala pachuť groteskní parodie, které se snad nemůže smát ani milovník humoru z řady nejčernějšího. O to důležitější je seznamovat veřejnost s úspěchy, které jsou na protikorupčním bojišti svedeny. Jeden z nich vyšel v širší známost až s další várkou udělených milostí.

Václav Klaus totiž posledním udělením 14 milostí (v jednom případě rozhodl o odkladu výkonu trestu) notně rozbouřil vody pražského státního zastupitelství a je s podivem, že zatím pouze tyto. Případněji řečeno, nesouhlasnou reakci vyvolalo udělení milosti Anně Benešové, která stála v čele Metropolitní univerzity v Praze. Ponechme stranou zjištění Lidových novin ze 17. 2. 2012, která zřejmě povedou k dalším zajímavým interpretacím udělení milosti Benešové, po kterých budeme jen nevěřícně kývat hlavou.

Ve své pozici se rozhodně nechovala upejpavě. Uplácela, zpronevěřovala (nechala si na náklady školy opravit dům) a některým význačným studentům odpouštěla školné, čímž okrádala školu o miliony. Za porušování povinností při správě cizího majetku, podplácení a zpronevěru dostala dvouletý trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na dobu čtyř let a zákaz činnosti na školách.

Proti udělení milosti prezidentem v pořadu  ČT Události, komentáře odvysílané 16. 2. 2012 vystoupil pražský státní zástupce Marek Bodlák, jenž ze své pozice udělení této konkrétní milosti kritizuje pro zmaření čtyřleté práce policie, státního zastupitelství a soudu. V debatě s ním jeden z poradců prezidenta Jiří Pazdera v ČT řekl: "Právní reflexe nikdy není spravedlivá, nikdy neodpovídá skutečnosti, vždycky tam dochází k rozporům. A institut milosti je vlastně možnost, podívat se na to úplně jinýma očima. To znamená, ta milost vůbec nesouvisí s tím, co se stalo, vůbec. Tam prostě není vůbec žádná souvislost."

Klausova podoba konceptu spravedlnosti a etiky

Nejde nesouhlasit. Pojetí spravedlnosti jsou různá. Rozhodnutí Václava Klause jde proti právní reflexi, ale bohužel také proti "lidové" představě, jak by měla justice fungovat. To, že každý člověk (ano, i Václav Klaus je jenom člověk, byť by ho o tom poradci měli informovat častěji) jednotlivé spory a události interpretuje jinak, je zcela běžné, a též v linii občanského práva. Ale ze své pozice není možné, aby nevěděl, co toto rozhodnutí vyvolá a k jakým důsledkům jeho jednání povede. Co legitimizuje vlastní vidění prezidenta a jeho rozhodnutí udělit milost? Právo. Ano, má na to právo. Ale právo je vždy jen jedním ze segmentů rozhodování, navíc právo na vynesení rozsudku již využily orgány k tomu určené. Etika vedle toho bledne závistí. Zase zůstala bez povšimnutí ležet v obláčcích pouhých slovních proklamací Jiřího Pazdery.

Prezident má jistě právo argumentovat tím, že poukazuje na dosavadní bezúhonnosti a osobní poměry odsouzené. Jenže prezidentovi zcela ušlo, že tyto okolnosti již byly zohledněny a zhodnoceny v navrhnutém nízkém podmínečném trestu, který osobním poměrům odsouzené vycházel vstříc tím, že jakákoliv péče o manžela nemohla být pro pouhou podmínečnost trestu omezena. Soud tak dal jasnou zelenou trestu, ve kterém citlivě zohlednil okolnosti, které VK interpretoval jako dostatečné na to, aby rozsudek z odsouzené sňal. Tím je legitimita dosavadního rozhodovacího procesu a práce několika složek státních orgánů mávnutím kouzelného proutku pera prezidenta vyhozena z okna.

Druhým důsledkem, který řadového občana napadne je: pokud dostane milost člověk, který je obžalován snad ze všech myslitelných finančních přečinů, které člověku s bujnou fantazií vůbec připadnou na mysl, jenž by za normálních okolností měl být studentům morálním vzorem, je to opět zpráva o tom, jaké "hodnoty" a činy jsou za morální shledávány Hradem. Proč bych si i já nemohl něco podobného dovolit? Asi proto, že nemám potřebné konexe.

Jiří Payne by rád formuloval nový koncept spravedlnosti. Koncept spravedlnosti se svými etickými hodnotami, tak jak jej prezentoval VK, ale daleko spíše vede k úvahám nad tím, jakéže to hodnoty prezident reprezentuje. Není pochyb o tom, že s etikou spravedlnosti toho v některých případech nemají pranic společného.

Co lze vyčíst za kouřovými signály? Studenti VŠ: kupujte si tituly

Prezident nám se svými rádci poslal zprávu. Připodobníme-li ji ke kouřovému signálu, v obláčcích dýmu lze vyčíst hned dvě zkazky. Zaprvé jde další jasný signál, jak to s korupcí u nás myslíme, i když roční suma peněz vyhozených za investice do předražených zakázek podle Transparency International pohybuje kolem 100 miliard Kč. O to víc je křiklavá reakce, kterou prezidentova milost v tomto případě vyvolala.

Spěchejme ale dodat, že jde též o zajímavý vzkaz studentům (soukromých) vysokých škol, který nesmíme přehlédnout. Benešová krom jiného byla odsouzena za prokázané kupčení se školným. Odtud k "shopování" titulů je asi tak daleko, jako k současné inflaci vysokoškolského vzdělání, na níž se podílejí právě lidé jako Benešová.

Veškeré snahy jdoucí proti těmto trendům jsou tak Klausem vysmívány. Studentské a akademické iniciativy nyní spojené vůči neoliberálním reformám vysokoškolského vzdělávání by tak analogicky reakci pražského státního zastupitelství neměly tuto skutečnost nechat stranou s tím, že jde jen o další výstřel z Hradu. Mluvíme totiž o plivnutí do tváře jak protikorupčním snahám, ale najmě o příkladnou ukázku toho, jak je pro něj důležitá jedna z páteří fungování každého státu -- kvalitní vzdělávání.

Tykadla pro prezidenta

Není možné kauzu prezidentské milosti Benešové nevztáhnout směrem k rozsudku vynesenému nad Romanem Smetanou, který dostal sto dní natvrdo za čmárání fixkou po předvolebních plakátech ODS, ČSSD, KDU-ČSL v olomouckých autobusech MHD, a ještě byl odsouzený ženou politika, jehož takto také zkrášlil. Tady jde o odvrácenou tvář naší justice. Roman Smetana reprezentuje občana ČR, který má názor a postoj. Situaci pro přesvědčení o své nevině dohnal do krajnosti a pomalu se z něj stává zlidovělá postava, která mezi masou obyvatelstva vzbuzuje sympatie. Občanská letargie se opouští jen na sociálních sítích, kdy se proti rozsudku protestuje zatím jen pěkně z tepla domova formou hrátek ve photoshopu, kdo vtipněji ztvární politika s tykadly, ale jistě nejvýznačnější místo v tomto otykadlovaném panteonu by mělo patřit tomu, kdo si spravedlnost vykládá po svém.

Vytisknout