Sýrie v globálním a regionálním zápasu o moc a jako předpolí k útoku na Írán

17. 2. 2012 / Daniel Veselý

Podle Seala se aktuální situace v Sýrii dá trefně nazvat slovy "zabij, nebo budeš zabit". Uvnitř Sýrie probíhají tvrdé boje a chmurná realita se den za dnem čím dál tím víc zhoršuje. "Na vyšší úrovni máme co do činění s bitvou mezi Spojenými státy a jejich spojenci na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé. S tímto faktem je úzce spojený boj o regionální dominanci -- tedy o to, kdo se stane zdejším alfa samcem. A nakonec jsou tu v sázce obavy států jako Saúdské Arábie nebo Katar, jež jsou posedlé Íránem, z něhož mají velký strach. Předáci těchto států se domnívají, že by Írán mohl využít svého vlivu v šíitských společenstvích (členové syrské vládní elity jsou na rozdíl od většinové sunnitské populace šíitští Alávité -- pozn. aut.) napříč regionem -- ve východní části Saúdské Arábie, v Jemenu nebo Bahrajnu, aby těmito diktaturami otřásl," říká v pořadu Democracy Now! Seale, který rovněž komentoval ruské a čínské veto rezoluce Rady bezpečnosti OSN, vyzývající Asadův režim v Damašku k ukončení násilí a k přechodu k demokratickému systému: "Rusko ze strategických důvodů (přístav Tartus ve Středozemním moři, kde kotví lodě ruského vojenského námořnictva -- pozn. aut.) udržuje dlouhodobé styky se Sýrií sahající do dob studené války a zásobuje brutální režim zbraněmi za miliony dolarů (ačkoliv je tento obchod se zbraněmi nicotný v porovnání s vojenskými zásilkami, které Spojené státy poskytují spřáteleným diktaturám v regionu a Izraeli -- pozn. aut.). Čína je naproti tomu hlavním odběratelem íránské ropy, a proto vystupuje proti americkým a evropským sankcím uvaleným na íránský ropný export. Peking také s nelibostí hledí na snahy Spojených států potlačit jeho vliv v asijsko-pacifickém regionu. (...). Z tohoto hlediska lze ruské a čínské veto považovat za vyjádření odporu vůči americko-izraelské hegemonii na Středním východě." Seale americko-izraelskou dominanci v regionu považuje za "společný útok" namířený na osu Teherán-Damašek-Hizballáh, která je hlavní překážkou této dominanci.

Nyní dozrál čas tyto "heretiky" pořádně potrestat. Jenže nová "osa zla" má na své straně mocné spojence -- Čínu a Rusko. Sýrie se může stát možným předpolím v útoku na Írán a simultánně na Hizballáh. Obě země a šíitská guerilla dlouhodobě představují pálící sůl v očích Spojených států. Převážně šíitský Írán a alávitská (šíitská) vládnoucí klika v Sýrii navíc čelí sunnitským teokraciím a diktaturám v regionu v čele se Saúdskou Arábií. Izraeli syrský režim sám o sobě zásadně nevadí (nevadí mu kupříkladu zvěrstva syrského režimu páchaná na vlastním obyvatelstvu), jelikož ten v otázce Izraelem okupovaných syrských Golanských výšin hrál dlouhodobě roli spíše pasivního pozorovatele a Tel-Aviv má nyní obavy, že by v případě jeho pádu mohl Damašek ovládnout vyloženě nepřátelský režim, vedený třeba syrskou odnoží Muslimské bratrstva. Izrael je na druhou stranu nejhlasitějším válečným bubnem, co se úderu na Írán týče (včetně rozdrcení Hizballáhu). V globální aréně, nehledě na partikulární zájmy menších států v regionu, je možné považovat Sýrii, Írán a libanonský Hizballáh za trojvaječná trojčata a narušitele expanzivních plánů USA a Izraele na širším Středním východě, proti nimž se staví Rusko s Čínou, které tak vnímají ohrožení svého vlivu v blízkém zahraničí a dále.

Je třeba zdůraznit, že syrský režim nelze vnímat jako mírovou hráz statečně odolávající západnímu imperialismu, za níž opatrovnicky a z dobrého srdce stojí Rusko a Čína. Podle údajů OSN přišlo v průběhu 11 měsíců trvajícího konfliktu v Sýrii o život více než 5 000 osob (některé údaje hovoří až o 6 000 mrtvých -- pozn. aut.) včetně 400 dětí ( jen pro zajímavost -- během třítýdenního izraelského útoku na Gazu na přelomu let 2008/09 bylo usmrceno téměř tolik dětí, aniž by to v západních zemích vzbudilo takový poplach jako v případě násilností v Sýrii nebo volání po uvalení sankcí na Izrael -- pozn. aut). Syrské vládní síly pomocí těžké vojenské techniky brutálními způsoby útočí na opozici a civilní infrastrukturu -- dle svědectví reportéra Nira Rosena, jenž v násilím zmítané Sýrii strávil dva měsíce. Rosen tvrdí, že většinu osob, jež syrská vládní vojska usmrtí, rebelové (především členové Syrské osvobozenecké armády (FSA)) "odškrtávají" jako civilisty, i když jde o opoziční bojovníky. Nicméně terčem vládních jednotek jsou samozřejmě i civilisté, dodává Rosen.

Otázka otevřené zahraniční intervence do Sýrie si sice našla své příznivce, ale i syrská opozice je hluboce rozdělena ohledně toho, zda akceptovat intervenci pod záštitou OSN, či nikoliv. Podle pěti specialistů na Střední východ, jež oslovil list Guardian, by vojenská intervence stávající situaci spíše zhoršila. Výzkumník zabývající se mezinárodními vztahy se specializací na Střední východ Stephen Zunes, který podporoval západní zásah v Libyi, aby ho následně podrobil zevrubné kritice, nepovažuje zahraniční intervenci do Sýrie za optimální a efektivní řešení konfliktu. Zunes v jasné narážce na válku v Libyi tvrdí, že místo ozbrojeného odporu je v boji proti diktaturám daleko účinnější "neozbrojený odpor". Proti režimu sídlícímu v Damašku proto obhajuje "neozbrojený odpor" formou pokračujících protestů a stávek v kombinaci s cílenými mezinárodními sankcemi. Britský historik a autor s pákistánskými kořeny Tárik Alí, který se dlouhá léta věnuje dění v tomto klíčovém regionu, uvedl, že je nutné, aby Rusko a Čína s pomocí Hizballáhu využily svého vlivu a přinutily syrského prezidenta Bašára Asada, aby se vzdal moci, jinak ho čeká osud Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího: "Stupňuje se tlak ze strany Turecka a dalších států NATO, aby se uskutečnila zahraniční intervence do Sýrie, a to by vyústilo v naprostou pohromu a krveprolití, jako tomu bylo v případě Libye". Alí je toho názoru, že samotné ekonomické sankce uvalené USA a EU na Sýrii žádanou změnu nepřinesou, a věří, že jakmile Asad padne, může být vytvořena nesektářská národní vláda, aniž by se islamisté z Muslimského bratrstva sami chopili moci.

"Úspěšnost" zahraničních intervencí jsme mohli pozorovat při invazi do Iráku nebo minulý rok do Libye, přestože má každá země svá specifika. Půl roku trvající občanský konflikt v Libyi se díky letecké kampani NATO a západní podpoře islamistických rebelů stal suverénně nejkrvavější scénou v průběhu Arabského jara s 30 000 mrtvými (polovinu z nich tvoří Kaddáfího vojáci usmrcení rebely nebo silami NATO) a 50 000 zraněnými. Válka v Libyi a ozbrojený konflikt v Pobřeží Slonoviny vyhnaly 200 000 lidí hlouběji do nitra Afriky. Na základě informací uvedených v analýze publikované na webových stránkách agentury Reuters posílil konflikt v Libyi činnost al-Kajdy a mezinárodních zločinců a způsobil "příval zbraní a bojovníků z libyjského konfliktu do zemí, jako jsou Mali, Niger a Mauretánie". Mezinárodní lidskoprávní organizace včetně Amnesty International upozorňují na skutečnost, že v nové Libyi dochází k "úmrtí zatčených osob a je zde široce rozšířeno mučení". Podle textu uveřejněného v listu New York Times jen v libyjském městě Misuráta operuje 250 různých militantních skupin, vůči nimž cítí místní obyvatelstvo silnou nenávist. Pokud se v nové Libyi dostanete do vězení, můžete tam snadno zemřít. Pocházíte-li náhodou ze subsaharské Afriky, návdavkem vás budou mučit předtím, než vás zabijí. První výročí libyjské revoluce symbolicky podtrhuje výzkum veřejného mínění provedený výzkumníky na univerzitách v Benghází a Oxfordu, podle něhož si jen 15% z 2 000 oslovených Libyjců přeje nastolení demokracie, zatímco více než 40% dotázaných by uvítalo vládu tvrdé ruky. Je tedy zjevné, že mnozí Libyjci po západními státy "importované" demokracii netouží a teskní tak trochu po "starých časech".

Ale zpět k aktuálním událostem v Sýrii. Jak uvádí řada zdrojů, v samotné Sýrii již působí Západem podporované proxy síly. Konzervativní izraelský zpravodajský server DEBKAfile na svých webových stránkách 8. února jako vůbec první zpravodajský zdroj uveřejnil informaci, že v okolí města Homs, jen 162 kilometrů od Damašku, v utajení operují speciální britské a katarské jednotky. Ačkoliv se tyto jednotky podle serveru neúčastní přímých bojů se syrskými vládními jednotkami, působí zde jako zahraniční poradci protivládních rebelů, pomáhají jim k zajišťování komunikací a tlumočí jejich požadavky týkající se zásilek zbraní, munice a logistické pomoci zahraničním dodavatelům především v Turecku na základě plánu tureckého premiéra Recepa Tajipa Erdogana. Server dále uvádí, že tato forma pomoci syrským rebelům je "první cizí botou v syrských dveřích".

Mezitím na světlo vyplula zpráva pozorovací mise Ligy arabských států (LAS) o tom, jak protivládní militantní síly ostřelují pozice syrského vojska, vyhazují do povětří vládní a civilní infrastrukturu, čímž potvrzují Asadovo prohlášení o bojích jeho armády s "militantními islamisty, kteří chtějí svrhnout jeho vládu". Netřeba dodávat, že tato a další zprávy vkládají Asadovi a jeho klice pořádný ideologický klandr do ruky, jakožto i záminku k eskalaci teroru proti jeho odpůrcům. V Sýrii se podle tvrzení pozorovatelů soustřeďují a bojují příslušníci irácké al-Kajdy, libyjští "bojovníci za svobodu" a jiní džihádisté ze Středního východu. První muž al-Kajdy Zaváhirí v osmiminutové videonahrávce apeluje na muslimy v Iráku, Jordánsku, Libanonu a Turecku, aby pomohli svrhnout "zhoubný a rakovinný" Asadův režim. Přestože má současná syrská vláda na rukou mnoho prolité krve, představuje jeden z posledních sekulárních režimů v nejvíce etnicky rozmanitém národě na Středním východě. Ač se to může zdát nemožné, prezident Asad se ve své vlasti u řady obyvatel těší velké oblibě. Mnoho Syřanů chápe jím vedený sekulární režim coby hráz vůči expanzivním islámským fundamentalistům, kteří se loni prosadili v Libyi.

Tvrzení dalších specialistů na dění v regionu, včetně bývalé tlumočnice u FBI Sibel Edmondsové, bývalého důstojníka CIA Philipa Giraldiho nebo britského autora a zahraničního korespondenta Johna R. Bradleyho se opírají o důkazy o podpoře syrských rebelů ze strany Spojených států, Turecka a dalších států NATO ve spolupráci s Jordánskem, Saúdskou Arábií a Katarem -- formou výcviku, zásilek zbraní a financí, včetně vytváření tajných výcvikových táborů a zařízení u hranic se Sýrií v režii NATO. Na území Sýrie tedy probíhá jakási skrytá válka, jež má eliminovat tamní režim, aby se zejména Spojeným státům a Izraeli uvolnily ruce na zničení hlavního nepřítele -- Íránu.

V sázce je mnoho. Sýrie a Írán coby dvě země vytrvale odolávající hegemonistické a expanzivní politice Spojených států a Izraele na širším Středním východě čelí utajeným subverzním akcím a potenciálně i otevřené agresi ze strany USA a jejich spojenců. Jak ovšem ukázaly názory pěti odborníků na Střední východ publikované na stránkách listu Guardian (viz výše) i stanoviska dalších osobností, fatálnímu úderu může být v případě Sýrie předejito kombinací nenásilného odporu, stávek, mezinárodních sankcí, tlaku na Damašek ze strany Ruska, Číny i jiných zemí (například Brazílie) atd. Tato politika ale nevyhovuje dvěma zásadním hráčům na geopolitické šachovnici.

Vytisknout