Syrská slepá ulička

16. 2. 2012 / Immanuel Wallerstein

Jak to tedy, že ignoruje všechna tato doporučení a nadále používá maximální sílu, aby si udržel politickou kontrolu na Sýrií? Proč nedochází k žádné intervenci zvenčí, která by si vynutila jeho odchod z úřadu? Abychom zodpověděli tyto otázky, začněme s posouzením jeho silných stránek. Zaprvé má docela silnou armádu a ta až dosud, stejně jako jiné mocenské struktury země, zůstává loajální k režimu. Za druhé má v situaci, která se stále častěji označuje za občanskou válku, podle všeho nadále podporu přinejmenším poloviny obyvatelstva.

Rozhodující vládní posty a důstojnický sbor jsou v rukou alávitů, což je větev šiítského islámu. Alávité představují v obyvatelstvu menšinu a určitě se obávají, co by se s nimi stalo, kdyby k moci přišly opoziční síly, které jsou převážně sunnitské. S podobnou nedůvěrou se na vládu sunnitů dívají ostatní významné menšiny -- křesťané, drúzové a Kurdové. A konečně, proti Asádovi a baasistickému režimu se zatím nestaví početná obchodní buržoasie.

Stačí to ale? Kdyby tohle bylo doopravdy všechno, pochybuji, že by se Asád mohl delší dobu udržet. Režim je v ekonomických kleštích. Opoziční Svobodnou syrskou armádu zásobují zbraněmi iráčtí sunnité a pravděpodobně také Katar. A chór obvinění ve světových médiích a z úst politiků všech barev je den ze dne hlasitější.

Přesto si nemyslím, že za rok nebo dva bude Asád pryč, nebo že se režim zásadně změní. Důvodem je, že ti, kdo ho nejhlasitěji obviňují, si nepřejí, aby skutečně odešel. Vezměme je jednoho po druhém.

Saudská Arábie: její ministr zahraničí řekl deníku New York Times, že "násilí musí skončit a syrská vláda nesmí dostat žádnou další šanci". Zní to opravdu silně, dokud si nevšimnete ministrova dovětku, že "mezinárodní intervence musí být vyloučena". Faktem je, že si Saudská Arábie chce připsat na svůj účet odpor vůči Asádovi, ale má velký strach z následnické vlády. Ví, že v post-asádovské Sýrii (pravděpodobně hodně anarchické) by se uchytila al-Kajdá. A Saúdové vědí, že prvním cílem al-Kajdy je svržení saudského režimu. Tudíž "žádná mezinárodní intervence".

Izrael: ano, Izraelci jsou pořád posedlí Íránem. A je pravda, že baasistická Sýrie je nadále vůči Íránu přátelská. Když se ale všechno vezme kolem a kolem, Sýrie byla dosud relativně pokojný arabský soused, pro Izraelce ostrov stability. Ano, Syřané podporují Hizballáh, ale ten je dosud také poměrně pokojný. Proč by měli Izraelci doopravdy chtít riskovat nepokojnou post-baasistickou Sýrii? Kdo v ní bude u moci? A nebude si třeba chtít vylepšit pozici rozšířením džihádu proti Izraeli? A nepovede pád Asáda k narušení relativního klidu a stability, kterým se nyní zřejmě těší Libanon, a nemůže to všechno skončit dalším posílením Hizballáhu a obnovením jeho radikalismu? Izrael může Asádovým pádem mnohé ztratit a získat jen málo.

Spojené státy: vláda USA mluví jako kniha. Všimli jste si ale, jak je ostražitá v praxi? Deník Washington Post nadepsal 11. února svůj článek titulkem "Krveprolití se stupňuje, USA přitom nevidí pro Sýrii ,žádnou dobrou variantu`". Článek zdůrazňuje, že vláda USA "nemá žádnou chuť do vojenské intervence". Nemá chuť přes nátlak neokonzervativních intelektuálů jako Charles Krauthammer, který je natolik poctivý, že přiznává: "nejde jen o svobodu". Ve skutečnosti  jde podle jeho slov o svržení režimu v Íránu.

Není ale právě to důvodem, proč Obama a jeho poradci nevidí žádnou dobrou variantu? Byli dotlačeni do libyjské operace. Spojené státy v ní neztratily mnoho životů, získaly v ní ale skutečně něco geopoliticky? Je nový libyjský režim, pokud se vůbec dá mluvit o nějakém novém libyjském režimu, lepší než starý? Nebo je to začátek dlouhé vnitřní nestability, jaká vznikla v Iráku?

Takže když Rusko vetovalo rezoluci OSN o Sýrii, dovedu si představit, jak si ve Washingtonu úlevně oddechli. Tlak na zvyšování sázky a zahájení intervence v libyjském stylu přestal. Ruské veto ochránilo Obamu před republikánským harašením v syrské záležitosti. A velvyslankyně USA v OSN Susan Riceová mohla svést všechnu vinu na Rusy. Jsou podle jejích slov "nechutní" -- jak diplomaticky řečeno.

Francie: ministr zahraničí Alain Juppé křičí a odsuzuje, pořád ještě v nostalgické vzpomínce na kdysi dominantní roli své země v Sýrii. Ale vojska? To si děláte legraci. Za chvíli tu máme volby a vyslání vojsk by vůbec nebylo populární, zvlášť protože by to nebyla žádná hračka jako v Libyi.

Turecko: za posledních deset let neuvěřitelně zlepšilo své vztahy s arabskými zeměmi. Určitě nemá žádnou radost z občanské války u svých hranic. Velmi rádo by vidělo nějaký politický kompromis. Cituje se ale výrok ministra zahraničí Ahmeta Davutoglu, který prý zaručil, že "Turecko neposkytuje zbraně ani podporu zběhům z armády". Turecko chce být v podstatě zadobře se všemi stranami. A mimoto má svou vlastní kurdskou otázku a Sýrie by mohla nabídnout Kurdům aktivní podporu, čehož se zatím vystříhala.

Takže kdo chce intervenovat v Sýrii? Možná Katar. Ale ať je Katar jakkoli bohatý, sotva je významnou vojenskou mocností. Ať je rétorika jak chce hlasitá a občanská válka sebeotřesnější, rozhodující je, že si ve skutečnosti nikdo doopravdy nepřeje, aby Asád odešel. A tak se vší pravděpodobností zůstane.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

 

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

 

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout