SVĚDECTVÍ PAMĚTNÍKA:

Divím se, proč se lidé diví

23. 12. 2011

Stránky Britských listů se plní články, které vyslovují údiv nad tím, čeho jsou lidé v souvislosti s pohřbem Václava Havla svědky, píše Václav Vokoun. My staří, kteří pamatujeme smrt už devátého prezidenta, se nedivíme naproti tomu ničemu, protože všechno už tady totiž bylo, a jenom výstražně říkáme: ......a jak to dopadlo? Na pohřeb prezidenta Masaryka mám osobní vzpomínku spojenou se školní tryznou, na kterou jsme nastoupili na školní hřiště. Protože jsme tam stáli dost dlouho, chlapec stojící přede mnou omdlel a padl na mne. Z tohoto pádu jsem měl takový šok, že nás odnesli oba. Pohřby dalších presidentů, Benešem počínaje, jsem pak už viděl buď osobně, nebo v televizi.

Současný festival licoměrnosti a pokrytectví nepovažuji za výslednici lidového hnutí, nýbrž to je centrálně organizovaná akce, jakou pamatuji pouze z pohřbu prezidenta Gottwalda. Přemýšlivý člověk si jistě položí otázku, kdo za tím stojí a jak je to v demokratické společnosti vůbec možné. Odpověď je jednoduchá, prakticky veškeré tištěné i elektronické sdělovací prostředky jsou v rukou úzké skupiny lidí, ať už je to Ringier, či Murdoch, nebo jak se všichni ti "Majitelé pravdy" jmenují. Majitelé pravdy jsou schopni na zmáčknutí jediného tlačítka vygenerovat jakoukoliv celosvětovou akci, ať už se jedná o ideologické zastřešení útoku na Irák, nebo vytvoření kumulonimbu slávy kolem hlavy kteréhokoliv nebožtíka, který patří do skupiny "chlapců, kteří spolu mluví". Havel nesporně patřil do skupiny "zasvěcených", svou roli sehrál dobře a proto si jejich vděčnosti zaslouží.

Ve zpětném pohledu na morální vývoj naší společnosti musíme bohužel konstatovat, že Havel je sice označován za tzv. morální autoritu, ale ke zlepšení morálky vůbec nepřispěl. Pod jeho filosofickými úvahami bujel zločin a nemorálnosti a on sám neudělal k nápravě hroutících se ideálů vůbec nic. Na začátku vyčerpal svůj kredit restitucí majetku svého strýce Miloše Havla a pak už nezbývalo nic jiného, než mlčet, a nechat "kamarády revolucionáře" dělat, co si zamanou. V meditujícího člověka se změnil teprve svou operací plic, neboť od té doby byl neustále v kontaktu se smrtí. Byl to pomalu umírající člověk, obklopený týmy lékařů, kteří ho po řadu let ošetřovali a udržovali naživu, a právě v této době začaly jeho úvahy o životě, poslání člověka a smyslu života. Protože Václavu Havlovi nestačil v těchto, pro něj těžkých chvílích, k duchovní útěše pražský primas ani biskup Václav Malý, zval si do Prahy duchovního vůdce až z Tibetu, z jehož rukou přijal před několika týdny i "poslední pomazání". Po těchto zkušenostech se člověk musí divit, proč se k závěrečnému pietnímu ceremoniálu hlásí církev římskokatolická.

Proto říkám, nechte jim to divadlo dohrát a jen co projde dým z těla oslavovaného komínem Strašnického krematoria, začnou se organizátoři opět hádat a pomlouvat, dokončí rozdělané rozkrádačky a začnou přemýšlet o nových. Život půjde svou cestou, přibude nám několik tisíc přejmenovaných ulic, náměstí, budov a institucí a jen ti mladí mají naději se dovědět, jak to dopadne. S ohledem na jeho duchovní sílu bych předpokládal, že existuje jeho závěť, ve které si odchod ze života naplánoval. Určitě tam nebylo nic z toho, čeho jsme v těchto dnech svědky.

Václav Havel určitě nebyl zlý člověk, byl jedním z nás, kteří si přáli odchod bolševismu na smetiště dějin, kteří jsme v mrazech cinkali klíči a volali jeho jméno. Jde jen o to, zda si byl plně vědom, k čemu posloužil.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.12. 2011