OHLÉDNUTÍ DO HISTORIE:

Svatý Václav

21. 12. 2011 / Andrew Stroehlein

Jeden přítomný se zeptal, jakou roli hrál v válce v Čečensku islám a do jaké míry si režisér myslí, že je islám pro Čečence významný. Filmař odpověděl, že význam islámu v Čečensku je asi takový, jako je význam křesťanství pro Českou republiku. Všichni přítomní se tomu zasmáli a věc pochopili.

Česká republika není ve formálním smyslu příliš křesťanskou zemí. Do kostela Češi skoro vůbec nechodí . Koncert skupiny Rolling Stones naplní Strahov, ale papež ne. Jak mi jednou řekl jeden český kamarád: "Ježíši! My tady nežehnáme automobily, jako to dělají Poláci!"

Pro nás ateisty je to všechno velmi útěšné, avšak nesmíme zapomínat, že hlubinné proudy křesťanské filozofie plynou českou historií dvacátého století a velmi silně ovlivňují nynější českou společnost. Snad každý ví, že humanita Tomáše Garrigua Masaryka byla založena na křesťanské tradici. Avšak zde se chci zabývat novějším jevem české skutečnosti.

Jsem přesvědčen, že v české mentalitě devadesátých let jsou podvědomě velmi živé křesťanské pojmy hříchu a odpuštění. Začíná to původním hříchem, který nesou všichni Češi, a pokračuje to rozhřešením, dosažitelným skrze utrpení zjevně morální osobnosti. Osoba, která trpěla, se obrací s výzvou k těm, kteří zhřešili, odpouští jim jejich vinu a povzbuzuje morální obnovu. Tím, že jim morální osoba odpustí, jsou Češi zbaveni hříchů a mohou dál šťastně vést svůj život, osvobozeni od duchovního břemena viny, spáchané v předchozí době. Kromě toho, jakmile Čechům ona velká morální osobnost odpustí jejich hříchy, oni sami pak mohou odpustit vinu těm, kdo se provinili na nich samotných.

Hřích je v tomto případě kolaborace s režimem za Husákovy éry. Češi pociťují soukromě obrovskou osobní vinu za spolupráci s režimem v období mlčení v sedmdesátých a v osmdesátých letech.

Svou vinu Češi také pociťují na národní úrovni. Češi obecně považují svůj národ za osvícený, vzdělaný, kulturní, morální a spravedlivý, takže musejí považovat své chování za Husákovy éry za ostudné. Břemeno této hanby vážně zatěžuje každého člověka.

A tak mají Češi vlastní verzi prvotního hříchu: "Jinými slovy: všichni jsme - byť pochopitelně každý v jiné míře - za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci."

Život ale jde dál, i když se člověk stydí za to, jak se choval v minulosti. Proto potřebujeme najít způsob, jak utišit své svědomí, abychom se ráno mohli na sebe podívat do zrcadla. V křesťanském náboženství odpouští Kristus věřícím jejich hříchy a žádá je, aby i oni odpouštěli svým bližním. V kultuře, která je založena na křesťanské tradici, vyhledává člověk ty, jimž ublížil, a usiluje o jejich odpuštění. Když jejich odpuštění dostane, je pro něho lehčí odpouštět i jiným a žít dál svůj život.

V české společnosti, která je silně ovlivněna křesťanskou filozofickou tradicí, je mučedníkem Václav Havel. Havel je onou osobností, která pro Čechy zastupuje Krista a snímá jejich hříchy. (Právě Václava Havla jsem citoval, když jsem uvedl výše v uvozovkách větu, jíž je definován český "prvotní hřích".) V Havlově utrpení, jímž jsou vinni všichni, vidí Češi zdroj morálního světla. Havel apeloval na národ, aby nedošlo k postkomunistickému honu na čarodějnice. Tím učinil odpuštění národní morální prioritou a zvýšil jeho symbolický význam v křes'tanském smyslu. Když dokáže Václav Havel po takovém utrpení nastavit druhou tvář, i obyčejní Češi si přece mohou na osobní rovině navzájem odpustit. S Havlovým morálním příkladem mohou Češi dále udržovat důležité národní mýty o kulturnosti a ctnosti českého národa. Je tím zachráněna národní hrdost, stejně jako jsou tím zachráněni jednotlivci. Osobní spása a národní spása obě vyplývají z toho typicky křesťankého pojmu duchovní očisty prostřednictvím odpuštění od mučedníka, který zároveň poskytuje morální příklad.

Uvědomují si Češi, že je pro jejich národ i pro ně jako pro jednotlivce Václav Havel kristovskou osobností? Myslím, že ne. Funguje to všechno na podvědomé úrovni. Využívá to národní tradice křesťanského humanismu, kterou lidé pociťují hlubinně a nejsou si jí aktivně vědomi.

Ví Havel sám, že hraje tuto roli? Opět o tom pochybuji, a to z téhož důvodu. Jeho filozofie byla vždy hluboce ovlivněna křesťanskou tradicí, a jeho role mu připadá bezpochyby příliš přirozená na to, aby ji otevřeně pojmenoval jako "mučednickou" roli. A kromě toho, i kdyby si byl Václav Havel tohoto všeho vědom, nemohl by to říct otevřeně. Role beránka, který snímá od Čechů hříchy, i role Čechů, kteří si svou vinu mučedníkem nechají odejmout, fungují jen, pokud nejsou veřejně pojmenovány.

Vysvětluje to obrovskou popularitu Václava Havla. Češi totiž Havla potřebují, jako jednotlivci i pro uchování své národní hrdosti, aby jim sejmul jejich vinu a hanbu, která se k tomu váže. Kdo jiný by mohl hrát tuto roli?

V brněnském divadle jsme si všichni uvědomili, že Češi nejsou formálně křesťané. V důsledku historického vývoje se v tomto ohledu Česká republika výrazně liší od svých sousedů. České tradice ale jsou v širším smyslu založeny na obecném křesťanském dědictví. Jasně to dokazuje vztah mezi odpouštějícím "prezidentem-filozofem" a jeho národem.

Vytisknout