Se "spontánním lidovým zájmem" o pohřeb Václava Havla to nebude tak žhavé

23. 12. 2011 / Milan Purnoch

K určitému údivu nad tím, že až tolik lidí manifestačně smutnilo chci jenom dodat, že to snad není tak horké. Myslím, že policií odhadnutých 10 tisíc lidí ve smutečním průvodu na Hrad je sice dost, ale vzhledem k obrovské mediální masáži zase až tak moc ne. Novináři psali, že Praha něco takového dosud neviděla, to je jenom novinářský kec. Praha to viděla a zažila v nesrovnatelně větším měřítku, pokud jde o účast lidí (nejenom fyzickou), např. na pohřbu prezidenta dr. Beneše. Na ten jsem se díval jako kluk se střechy jednoho domu na Václaváku. Možná, že byla větší účast lidí i na pohřbech dalších našich bývalých prezidentů, ale nechme toho.

Nezávisle na mediálně navozované davové psychóze, které zákonitě podléhají citově přeexponovaní lidé s omezeným kritickým myšlením, je kromě toho zvláště v Praze také určitě velká koncentrace oddaných, až fanatických stoupenců zesnulého exprezidenta. Někteří z nich jsou samozřejmě na klíčových místech, ať je to na vládní úrovni nebo přímo ovládají rozhodující média, zejména televizi. Určitě se dobře znají a mohou se v tomto případě snadno a rychle dohodnout. Takže, výsledek... je to síla, národ musí a bude truchlit.

V posledních několika letech u nás postupně logicky docházelo ke kritickému hodnocení počínání VH jako prezidenta, které vedlo ke ztrátě kytiček přízně i jeho politické váhy. Tato kritika ostatně byla, díky strašlivým rozporům mezi proklamovanými idejemi pana VH a jeho skutky naprosto na místě. Jeho oddaní stoupenci a obdivovatelé byli přitom dost zticha, co s tím mohli dělat. Až teprve teď nastala ta správná a jedinečná příležitost pokusit se opět vzkřísit za každou cenu exprezidentovu zanikající slávu, reputaci a úctu a vtlouci ji lidem znovu do hlav. A politicky se posílit. Vyhlášení třídenního státního smutku organizovaně a důsledně prosazovaného ve všech hlavních médiích považuji za určitý druh stanného práva zajišťujícího bezprecedentní ideologický nátlak "strany a vlády" na veřejnost tohoto státu a současně dávající do zahraničí signál a dojem, že VH neochvějně zůstává v Česku modlou a legendou, i když to už dávno není pravda. Přesně tak to také dělala KSČ, když umřel prezident Gottwald nebo generální tajemník Brežněv.

Ještě jedna věc, která mě na celé té obrovské kampani za každou cenu znovu pozdvihnout pana VH na piedestal dějin tohoto státu velmi vadí a která nenápadně vychází jako její vedlejší, ale užitečný politický produkt pro její organizátory. Je to záměr v médiích dehonestovat současného prezidenta Václava Klause - příznivci bývalého prezidenta ho vůbec nemají rádi. Nechci se Václava Klause zde zastávat, ale je to už nějakou dobu náš a také můj, zatím velmi živý prezident. A zesnulý pan Václav Havel je, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, je už jenom bývalý neboli exprezident. V záplavě současných televizních komentářů a vzpomínek týkajících se života a zásluh pana VH se totiž o něm úplně běžně hovoří jako o panu prezidentovi. Takže už jako nemáme prezidenta. A také jsou pokusy srovnávat je. Asi tak, jako že lepšího prezidenta než byl Václav Havel už nebudeme nikdy mít. To si samozřejmě nemyslím.

Vytisknout