VÁNOČNÍ ČTENÍ

List Diognetovi

24. 12. 2011

LIST DIOGNETOVI

Velmi šlechetný Diognete, vidím, že se upřímně snažíš poznat víru křesťanů. Velmi důkladně a podrobně se vyptáváš, jakému Bohu uvěřili, jak jej uctívají, proč je svět pro ně něčím cizím, proč pohrdají smrtí, proč nezachovávají židovské obřady, proč jsou vůči sobě tak laskaví, proč toto nové pokolení a nový způsob života přišly teprve nyní a ne dříve.

Zbav se předsudků, jež mají v moci tvou mysl, zřekni se falešné zvykovosti a začneš být jakýmsi zárodkem nového člověka i posluchačem nového učení, jak jsi slíbil. Nuže, nejen očima, ale i rozumem se snaž poznat, z čeho a jací jsou ti, které nazýváte a pokládáte za bohy. Není to kámen, podobný tomu, po kterém šlapeme? Není to snad jen lepší kov, než z jakého jsou užitkové nádoby? Není ten bůh již jen shnilé dřevo? Není to stříbro, které musí člověk hlídat, aby je někdo neukradl? Není to železo rozežrané rzí? Není to jen hliněná nádoba, snad lépe vypracovaná než ta, která byla zhotovená ke každodenní potřebě? Zdaž toto všechno není z pomíjející hmoty? Nejsou bozi uděláni z roztaveného kovu? Nevytvořil je kameník, kovář, zlatník či hrnčíř? Dříve než dostala hmota uměním těchto řemeslníků podobu bohů, nezpracovávali jednotliví řemeslníci tutéž hmotu, která je i nyní? Zdaž i dnes by nevytvořili titíž umělci, kdyby tu byli, podobnou sochu z téže hmoty, z které jsou nádoby? A naopak zase nemohli by lidé udělat z toho, čemu se klaníte, zcela obyčejné nádoby? Není to vše bez moci, slepé, bez ducha, bez citu, bez pohybu? Neshnije to, nepodléhá to všechno zkáze? To nazýváte bohy, toho jste otroky, tomu se klaníte. Ano, i vy se tomu podobáte. Nenávidíte křesťany proto, že něco takového nepovažují za bohy. A nepohrdáte těmi svými bohy? Nevysmíváte se jim? Neopovrhujete jimi? Nekřivdíte jim, když kamenné a hliněné necháváte bez strážců, zatím co stříbrné a zlaté na noc uzavíráte a ve dne dáváte strážit, aby je někdo neukradl? Jakou myslíte, že jim prokazujete čest? Chápou-li to, trestáte je. Nevnímají-li, proč se snažíte uctívat je krví a dýmem? Zkus to někdo z vás, zda to vydrží. Ani jeden člověk se nedá dobrovolně takto trestat. Kámen to vydrží. On to necítí. Nedokážete, že má cit. O tom, proč křesťané neslouží takovým bohům, mohl bych velmi dlouho mluvit. Pokládám za zbytečné více o tom mluvit, i kdyby někomu to bylo málo.

Potom si myslím, že bys velmi rád slyšel o tom, proč křesťané nemají tytéž obřady jako Židé. Židé nechtějí uctívat modly, o nichž jsem mluvil. Právem považují za důstojné uctívat jen jednoho Boha, Pána všech. Jestliže však jej uctívají svým způsobem, nejednají správně. Jestliže Řekové obětují mrtvým a němým bohům, ukazuje to na jejich pošetilost. Jestliže Židé obětují Bohu, jako by toho potřeboval, mělo by se to pokládat spíše za pošetilost než za bohoslužbu. Ten, jenž učinil nebe, zemi a vše, co je na nebi i na zemi, a jenž dává vše, co potřebujeme, nepotřebuje totiž nic z toho, co sám dává těm, kteří domněle mu něco dávají. Domnívají se, že oběť splnili krví, dýmem, celopalem a že Boha tím uctili. Nijak se mi nezdá, že se liší od těch, kteří obětují stejným způsobem mrtvým bohům. Pohané totiž obětují těm, kteří tu oběť nemohou přijmout. Židé zase tomu, který nic nepotřebuje.

O zakázaných pokrmech, o strachu před pracemi o sabbatu, o vychloubání se obřízkou, o předstírání postu, o slavení novoluní, o takových směšnostech, nezasluhujících si zmínky, se domnívám, že se nepotřebuješ ode mne dozvědět. Což není nespravedlivé z toho, co Bůh stvořil k potřebě lidí, jedno považovat za dobré a druhým jako naprosto neužitečným opovrhovat? Což není bezbožné nalhávat si, že Bůh zakazuje v sobotu konat něco dobrého? Což není směšné vychloubat se, že zákaz požívání masa je důkazem vyvolení, jako by byli ve zvláštní milosti u Boha? Kdo by pokládal za uctívání Boha, když podle hvězd a měsíce stanoví, kdy nastává den, kdy měsíc, co chce Bůh, a když podle ročních dob podle své libosti určují dny radosti a dny smutku? Nepokládal bys to spíše za důkaz pošetilosti? Domnívám se, že ses dostatečně poučil, proč křesťané se právem zdržují každé pošetilosti i toho, čím se Židé ze zvědavosti zabývají. Nedoufej však, že tě člověk může poučit o tajemství jim vlastní bohoslužby.

Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem ani řečí ani způsobem života. Nemají vlastní města, nemluví zvláštní řečí, nežijí odlišným způsobem. Jejich učení není výsledkem přemýšlení zvídavých lidí, ani nehájí lidskou nauku, jako je tomu u některých. Bydlí, jak každému bylo souzeno, v městech helénských i barbarských. V odívání a jídle se přizpůsobují domácím zvykům. Co se týče života, dávají neuvěřitelný příklad vzorného života. Mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou. Žení se jako ostatní, rodí děti, avšak narozené děti neodhazují. Mají společný stůl, ne však lůžko. Mají tělo, nežijí však podle přání těla. Žijí na zemi, bydlí však v nebi. Poslouchají daných zákonů, způsobem svého života však vítězí nad zákony. Všechny milují a ode všech jsou pronásledováni. Neznají je a přece je odsuzují. Jsou zabíjeni a dostávají život. Žebrají a přece mnohé obohacují. Všeho jsou zbavováni a vším oplývají. Jsou zbavováni cti a tato bezectnost je jejich oslavou. Pomlouvají je a oni podávají důkaz své spravedlnosti. Zlořečí jim, a oni žehnají. Ubližují jim a oni to považují za čest. Když prokazují dobrodiní, trestají je jako zločince. Když jsou trestáni, radují se, jako by znovu dostávali život. Židé proti nim bojují jako proti cizincům. Řekové je pronásledují. A ti, kdo je nenávidí, nemají žádný důvod k nepřátelství.

Prostě řečeno: Jako je duše v těle, tak jsou křesťané ve světě. Duše je rozptýlena ve všech údech těla a křesťané ve všech městech světa. Duše dlí v těle, avšak není z těla. Křesťané bydlí ve světě a nejsou ze světa. Neviditelná duše je chráněna ve viditelném těle. I křesťany možno ve světě poznat, avšak jejich zbožnost zůstává neviditelná. Tělo nenávidí a bojuje proti duši, poněvadž ona mu brání, aby se oddávalo rozkoším, a přece jí nemůže uškodit. I křesťany, protože se stavějí proti rozkoším, svět nenávidí a přece jim nemůže uškodit. Duše miluje nenávidějící tělo i jeho údy. I křesťané milují ty, kdo je nenávidí. Duše je sevřena tělem, avšak sama tělo udržuje. I křesťany drží jako ve vězení svět, oni však udržují svět. Nesmrtelná duše přebývá ve smrtelné schránce. I křesťané žijí v pomíjejícím světě, avšak očekávají v nebesích nesmrtelnost. Duše se stává lepší a sílí hladem a žízní. I křesťané den ze dne víc rostou, když je stíhají tresty. Bůh jim určil takové místo, které nesmí opustit.

Jak jsem řekl, jejich učení, které tak pečlivě střeží, není ze světa ani není pomíjející, ani jim nebyla svěřena lidská tajemství. Sám vládce a stvořitel všeho Bůh seslal z nebes mezi lidi pravdu a svaté nepostižitelné slovo a vložil do jejich srdcí. Neposlal lidem, jak by se někdo domníval, nějakého služebníka či anděla, knížete nebo někoho z těch, kteří řídí zemi, nebo někoho z těch, jimž je svěřena péče o nebeské věci. Poslal samého Tvůrce a Stvořitele všeho, skrze nějž stvořil nebesa, mořím vymezil hranice. Jeho tajemství věrně střeží všechny hvězdy, od něho přijalo slunce moc střežit běh dnů, jeho poslouchá měsíc, aby v noci svítil, na jeho rozkaz doprovázejí hvězdy měsíc na jeho dráze. On všechno řídí, vymezuje hranice. Jemu je všechno podřízeno: nebe i co je na nebi, země i co je na zemi, moře i co je v moři, oheň, vzduch, hlubiny, co je ve výšinách a v hlubinách i co je mezi nimi. Toho k nim poslal. Nuže, kdo z lidí by se domníval, že tak učinil z mocichtivosti či aby naháněl strach? Nikoli. Z dobrotivosti a lásky jako Král poslal Syna Krále, poslal jej jako Boha, poslal jej k lidem jako člověka. Poslal jej, poněvadž chtěl zachránit, přesvědčovat, ne nutit násilím. Bůh totiž neužívá násilí. Poslal jej, poněvadž volá a nepronásleduje. Poslal, poněvadž miluje, nesoudí. Jako soudce jej pošle. Kdopak unikne jeho příchodu? Nevidíš, jak jsou křesťané předhazováni zvěři, aby zapřeli Pána, a nejsou přemoženi? To není z lidské moci, to je síla Boží. To je důvod jeho příchodu.

Kdo z lidí vůbec věděl, kdo je Bůh, dokud nepřišel? Zda schvaluješ prázdná a žvanivá slova těch hodnověrných filozofů? Někteří z nich hlásali, že oheň je bohem a k němu že přijdou. Jiní pokládají za boha vodu, jiní něco z toho, co Bůh stvořil. Věru, kdybychom něco z těchto názorů schvalovali, bylo by pak možno nazvat bohem všechno tvorstvo. Jsou to však bajky a šalba kejklířů. Nikdo z lidí Boha ani neviděl ani nepoznal, avšak On sám se zjevil. Zjevil se skrze víru, již jediné je dovoleno Boha spatřit. Bůh, vládce a stvořitel všeho, jenž vše učinil a uspořádal, nebyl k lidem jen laskavý, nýbrž i shovívavý. On byl, jest a bude vždy týž. On je upřímný, dobrý, nehněvá se, je pravdivý. Jedině On je dobrý. Svou velkou a nepochopitelnou myšlenku sdělil pouze Synu. Když svůj moudrý úmysl choval a střežil v tajnosti, zdálo se, že se o nás nestará. Když pak skrze milovaného Syna zjevil a ohlásil, co připravil již na počátku, dal nám tím všechno. My máme účast na jeho dobrodiní, my jej vidíme a poznáváme. Kdo z nás by se toho nadál?

Všechno tedy se Synem u sebe zařídil. Dokud nenadešel čas, nechal nás podle naší libosti unášet nezřízenými pudy, rozkošemi a vášněmi. Nikterak neměl radost, že hřešíme. Jen to trpěl. Neschvaloval dobu nepravosti, tvořil však nynější čas spravedlnosti, abychom v tomto světě a s tímto světem byli usvědčeni, že nejsme hodni vlastní silou zasloužit si život, a abychom uvěřili Boží lásce. My sami jsme měli podat důkaz, že sami vlastními silami nemůžeme vejít do Božího království, Boží mocí však že tam vejít můžeme. Když se navršila naše nepravost a když se naprosto jasně ukázalo, že odměnou za to nám hrozí trest a smrt, tehdy přišel čas, kdy se Bůh rozhodl zjevit svou lásku i moc. Jaká to nezměrná dobrota a láska Boha k lidem! Nechoval vůči nám nenávist, nezavrhl nás, ani nevzpomenul naší nepravosti. Byl shovívavý. Trpělivě snášel naší špatnost. Sám vzal na sebe naše hříchy, jako výkupné dal za nás svého Syna. Svatého za hříšné, dobrého za špatné, spravedlivého za nespravedlivé, nepomíjejícího za pomíjející, nesmrtelného za smrtelné. Co jiného totiž mohlo zakrýt naše hříchy než jeho spravedlnost? Čím jsme mohli být my nespravedliví a hříšní ospravedlněni, ne-li jedině Božím Synem? Jak sladká to výměna! Jak nepochopitelné ustanovení! Jak nečekaná dobrodiní! Nepravost mnohých se skryla v jednom spravedlivém a spravedlnost jednoho napravila mnohé nepravosti. Napřed ukázal, že naše přirozenost nemůže dosáhnout života. Teď nám ukázal Spasitele, který může zachránit i to, co nemohlo být zachráněno. Z obojího chtěl, abychom uvěřili jeho lásce, abychom jej pokládali za živitele, otce, učitele, rádce, lékaře, za rozum, světlo, sílu, život, abychom nepečovali úzkostlivě o oděv a jídlo.

Kdybys zatoužil po takové víře, dospěl bys k poznání Otce. Bůh totiž měl lidi rád. Pro ně stvořil svět. Jim podřídil všechno na zemi. Jim dal řeč, rozum. Jedině jim dovolil hledět k němu nahoru. Stvořil je ke své podobě. K nim poslal svého jednorozeného Syna. Jim přislíbil nebeské království a dá je těm, kteří jej milovali. Až to poznáš, nemyslíš, že tě to naplní radostí? Nebudeš milovat Toho, který tebe miloval dříve než ty jej? Až si jej zamiluješ, budeš se snažit napodobit jeho lásku. A nedivil by ses, že člověk může napodobit Boha. Může, chce-li. Utiskování bližních, snaha potlačit slabší, obohacování ani násilí vůči slabším nečiní člověka šťastným. V tom nikdo nemůže Boha napodobovat. To nepatří k jeho vznešenosti. Kdo však pomáhá bližnímu, kdo chce prokazovat dobré slabšímu, kdo od Boha přijaté dary postupuje potřebným, ten se stává pro podarované bohem, ten napodobuje Boha. Tehdy uvidíš ještě na zemi, že Bůh v nebesích řídí svět jako nějakou obec. Tehdy začneš mluvit o Božích tajemstvích. Tehdy budeš milovat a obdivovat ty, kteří jsou trestáni za to, že nechtějí zapřít Boha. Až poznáš opravdový nebeský život, až pohrdneš tím, čemu se říká smrt, až se začneš bát skutečné smrti, připravené odsouzeným do věčného ohně, tehdy budeš odsuzovat klam a podvod světa. Tento oheň bude věčně trestat odsouzené. Tehdy budeš obdivovat ty, kdo pro spravedlnost podstoupili pomíjející oheň, a budeš je velebit, až poznáš onen věčný oheň.

Nemluvím o ničem cizím, ani se nesnažím slepě přemlouvat. Jako žák apoštolů jsem učitelem pohanů. To, co mi bylo svěřeno, to odevzdávám těm, kteří chtějí být učedníky pravdy. Kdo totiž, když byl správně poučen a stal se přítelem Slova, se nesnaží bezpečně se naučit tomu, co jasně zjevilo Slovo učedníkům? Zjevilo jim to Slovo, které se zjevilo, které mluvilo pravdu, které nepoznali nevěřící, které však mluvilo k učedníkům. A ti byli uznáni hodnými poznat tajemství Otce. Proto poslal Slovo, aby to zjevilo světu. Lidmi bylo zneuctěno, apoštolové je hlásali, pohané v ně uvěřili. Slovo bylo na počátku. Ač staré, zjevilo se jako nové a v srdcích svatých je stále novým. Slovo bylo vždy. Dnes jako Syn, skrze něhož je obohacována církev, ve svatých rozmnožována milost. Tato milost skýtá moudrost, zjevuje tajemství, raduje se z věrných, dává, kdo ji hledá, kdo neporušuje přísahu, kdo neopouští cesty otců. Důsledkem toho je, že velebíme úctu k zákonu, že poznáváme milost proroků, že je utvrzována víra evangelií, že se chrání apoštolská tradice a že plesá milost církve. Kdybys tuto milost nezarmucoval, poznal bys, o čem mluví Slovo prostřednictvím těch, skrze něž kdy chce mluví. Co jsme byli povinni na příkaz Slova říci, to vám z lásky k tomu, co nám bylo zjeveno, sdělujeme.

Když to pozorně přečtete, poznáte, co dává Bůh těm, kteří jej správně milují. Stali se radostným rájem, krásným zeleným stromem plným rozličných plodů. Tady byl zasazen strom poznání a strom života. Nehyne strom poznání, hyne však neposlušnost. Co bylo napsáno, není nejasné. Bůh doprostřed ráje zasadil strom poznání a strom života. Poznání představuje život. Poněvadž první lidé nesprávně užili poznání, lest hada je prozradila. Není život bez poznání, ani poznání bez opravdového života. Obojí je zasazeno blízko sebe. Když apoštol uvažoval o tomto vzájemném vlivu a o poznání nesprávně ovlivňující život, v rozhořčení praví: "Poznání nadýmá, láska vzdělává." Kdo se domnívá, že něco ví bez pravého a životem potvrzeného poznání, nic neví. Had jej svede, poněvadž nemiloval život. Kdo v bázni poznává a hledá život, ten seje v naději, že bude sklízet. Poznání budiž ti srdcem, životem pak pravé, upřímně přijaté slovo. Když budeš úrodným slovem, budeš neustále sklízet, co na Bohu budeš žádat. Na to had nesahá, toho se lest nedotýká; Eva nepřichází o život, považuje se za pannu; zjevuje se spása, apoštolové dostávají moudrost, přicházejí velikonoce Pána, shromažďují se zástupy a poslušně se řadí, Slovo, které učí svaté, se raduje. A skrze Slovo je oslavován Otec. Jemu sláva na věky. Amen.

Vytisknout