Státní moc se v ČR zásadně neomlouvá

5. 10. 2011 / Aleš Uhlíř

Článek v Britských listech o tom, jak se anglická policie zachovala k osobě, která si nenechala od policie vše při svém zadržení líbit a rozhodla se bojovat za svá práva, není zajímavý jen tím, že za poměrně "malý" incident, který se dotkl důstojnosti poškozené, bylo po podání civilní žaloby dosaženo finanční náhrady, nýbrž především tím, že se policie slušně omluvila. Omluva orgánu státní moci je v Česku něco nepředstavitelného.

Nedávno v jednom televizním pořadu vystupovaly osoby, které zažily policejní vyšetřování, vazbu, rozvrátily se jim rodinné a pracovní vztahy a citelně utrpělo jejich zdraví. Poté, co byly zproštěny všech obvinění, dostalo se jim sice finanční náhrady za dny neoprávněné vazby (nízké či spíše nepatrné v porovnání s odškodněním čtenářky Britských listů), avšak žádné omluvy.

O nárocích za neoprávněnou vazbu nebo neoprávněný trest se u nás rozhoduje podle zákona č. 82/1998 Sb., který upravuje poměrně složitý postup pro ty, kteří uplatňují své nároky z odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Náhrada škody za nezákonnou vazbu nebo trest odnětí svobody se tak musí uplatnit u ministerstva spravedlnosti. Teprve když ministerstvo spravedlnosti nárok neuspokojí do šesti měsíců od jeho uplatnění, vzniká poškozenému právo obrátit se na soud. Náhrady za neoprávněnou vazbu nebo trest odnětí svobody jsou u nás víc než žalostné. Aby někdo dosáhl za neoprávněnou vazbu či trest odnětí svobody v České republice té výše odškodnění, jakou dostala čtenářka BL v Anglii za incident omezený na jeden den, na to by u nás musel být asi tak rok v kriminálu. Nechci se zde ale pro poměrnou složitost zabývat finančními náhradami. V zásadě je možné vedle škody (např. ztráty na výdělku) požadovat i zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Zde se však u nás vychází z toho, že samotné konstatování v rozhodnutí, že vazba či trest odnětí svobody byly porušením práva, je dostačující a dalšího zadostiučinění netřeba. Na závěr výše zmíněného televizního pořadu ostatně promluvil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Nad výtkami napadajícími nízké odškodnění za neoprávněnou vazbu a trest odnětí svobody se moudře pousmál a prohlásil, že i zde je nutno šetrně nakládat s penězi daňových poplatníků...

Prvotní uplatnění nároku na náhradu škody u ministerstva spravedlnosti je obligatorní. Teprve nebude-li nároku ministerstvem vyhověno, lze se obrátit na soud, jak výše uvedeno.

Samozřejmě také v České republice je teoreticky možné postupovat proti neoprávněným zásahům do práva na ochranu osobnosti civilní žalobou podanou u příslušného krajského soudu podle ustanovení § 13 občanského zákoníku, tedy zvolit stejný postup, jak je popisováno v článku o případu v Anglii. Tedy i vůči chybujícímu státnímu orgánu by bylo možno uplatňovat přiměřené zadostiučinění v souvislosti s neoprávněnými zásahy do osobnostních práv. Takovým zadostiučiněním může být omluva a pokud by byla s ohledem k citelnosti zásahu omluva nepostačující, byla by na místě náhrada nemajetkové újmy v penězích. Tedy teoreticky.

Slova šéfa místního oddělení policie v Anglii, omluva a její formulace jsou něčím, co je v České republice zcela nepředstavitelné. Nedokáži si představit, že by policejní šéf někde na českém okrese nebo kraji vyjádřil "své upřímné politování" a přiznal by, že jeho policisté někomu svým ne zcela profesionálním chováním způsobili ponižující zážitek a zbytečné problémy nebo dokonce napsal "hluboce se vám omlouvám". Nejspíše by se takovou "lapálií" vůbec nezabýval a nechal to hnát "nahoru". V České republice se státní moc zásadně neomlouvá.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 5.10. 2011