PŘÍPAD JOHN BOK:

Ochránce nespravedlivě stíhaných před soudem VI

18. 9. 2011 / Zdeněk Jemelík

Navázal jsem 23.května 2011 zprávou o průběhu hlavního líčení, které se konalo 26. dubna 2011 a vyústilo v odročení na 26. května 2011. O tom jsem pak referoval 4.července 2011. Hlavní líčení bylo opět odročeno na 7. července 2011. Jeho průběh jsem komentoval na Britských listech 12.srpna 2011 Následovalo jednání dne 17. srpna 2011, zmíněné na Britských listech 12.září 2011

Až 15. září 2011 dospěl soud k uzavření události, která se stala 28. května 2010. Na tomto posledním líčení byli vyslechnuti jako svědci dva zbývající členové osádky auta, které se zastal John Bok proti strážníkům způsobem, jenž ho přivedl před soud. Kromě toho, že potvrdili spáchání dopravního přestupku, škrcení obžalovaného poškozeným, přítomnost psů na vodítku a perlustraci všech členů osádky bez udání důvodů (pozn.: porušení zákona o obecní policii), žena uvedla, že jeden ze strážníků ji vyzval k odstěhování do Anglie. Z její strany padl výrok, že se strážníci chovají rasisticky. Muž zaznamenal, že řidič sanitky, která přijela pro poškozeného, si se strážníkem tykal a řekl mu "budeš marod".

Žalobkyni se velmi nelíbila jeho odpověď na otázku, co si myslí o důvodech, proč dostal jen stokorunovou pokutu za dopravní přestupek. Vysvětlil, že to vnímal jako pokus o korupci a odvolal se na sdělení dalšího svědka, kterému strážníci měli naznačit souvislost mezi výší pokuty a jejich zájmem o svědectví v jejich prospěch.

Perličkou bylo zjištění, že snad kromě čtyř dospělých byl v autě ještě dvanáctiletý syn svědků, o němž není žádná zmínka v protokolech z přípravného řízení, ani ve výpovědích před soudem. Z hlediska objasňování skutkové podstaty to ale není důležité. Také mě pobavilo přesvědčení svědků, že obžalovaného doprovázela holčička, když jeho vnuk Šimon je ve skutečnosti ďáblík s tvářičkou anděla, dlouhými kudrnatými vlásky a temperamentem svého dědečka.

Pro úplnost je na místě seznámit čtenáře se skutečností, že trestní oznámení podal jako první John Bok kvůli násilí, kterého se na něm dopustil strážník. V rukou policie se tak střetla dvě protisměrná obvinění. Jako ve většině podobných situací policejní orgán se přiklonil k vině civilní osoby a oznámení na strážníka pojal jako součást obhajoby. A stejně odpovídá zvyklostem skutečnost, že žalobkyně jeho přístup převzala. S trochou přehánění lze říci, že na odsouzení Johna Boka "bylo zaděláno" dříve, než po prvé vstoupil do soudní síně.

Klíčový význam pro zvolený směr přípravného řízení mělo vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, zjednaného policií, nepochybně jednoho z příslušníků "starých struktur". Ten sice při výslechu před soudem přiznal, že nerozumí moderním diagnostickým technikám, jako je CT a magnetická resonance, a neumí je používat, poškozeného sám nevyšetřil a s jeho ošetřující lékařkou mluvil jen telefonicky, nicméně si troufl potvrdit, že Bokův políček mohl přivodit tak dlouhou pracovní neschopnost. Byl si při tom vědom, že obvyklá délka pracovní neschopnosti v takových případech bývá 1-2 týdny. Znalec, zjednaný obhajobou, sice jeho závěry vyvracel, ale to nehrálo roli: bývá zvykem, že znalec obhajoby se nebere vážně.

Z dokazování vyplývá, že souzený skutkový děj se odehrál přibližně tak, jak je uvedeno v obžalobě s tím, že některé skutečnosti jsou popsány neurčitě, takže soud měl velký prostor pro uplatnění zásady "in dubio pro reo". Ukazatelem kvality přípravného řízení je skutečnost, že děj se neodehrál přesně na místě, uvedeném v obžalobě.

Je jisté, že řidič kontrolovaného auta zaparkoval v ulici se zákazem vjezdu a přilákal tak pozornost motorizované hlídky městské policie. Při kontrole dokladů a vozidla došlo k výměně nevhodných výroků mezi osádkou vozidla a strážníky. Zatímco výkřik jedné z žen o rasistech lze hodnotit jako neslušnost, strážníkova výzva k odstěhovaní do Anglie, následná perlustrace celé osádky bez udání důvodů a vyhrožování předvedením na služebnu mají povahu kázeňských přestupků.

Do výměny názorů mezi osádkou vozidla a strážníky se vmísil John Bok, který procházel s dvěma psy na vodítku, doprovázen pětiletým vnukem na koloběžce. Zaslechl výrok o předvedení na služebnu, což jej rozčililo a na strážníky se rozkřikl, aniž by se jim představil či dokonce prokázal. Častoval je hrubými výrazy, z nichž je prokázáno slovo "idiot". Odmítl se prokázat občanským průkazem. Až potud by jeho chování mohlo být pouze předmětem přestupkového řízení.

Záležitostí pro orgány činné v trestním řízení se děj stal teprve od okamžiku, kdy došlo k fyzickému kontaktu mezi poškozeným a obžalovaným. Teprve zde vznikla možnost naplnění skutkové podstaty žalovaného zločinu násilí proti úřední osobě.

Tato kritická část děje se odehrála pouze mezi Johnem Bokem a poškozeným, zatímco dva zbývající členové hlídky dílem trpně přihlíželi, dílem se dále zabývali řešením přestupku řidiče a "utkání" kolegy s nevítaným narušitelem příliš nesledovali.

Při popisu děje stojí dokazování z větší části na tvrzení proti tvrzení. John Bok nepochybně udeřil poškozeného po ruce, ale každý z účastníků střetnutí to vysvětluje jinak: strážník jako bezdůvodné napadení, obžalovaný, který je kardiak, jako obranu proti opakovanému nepříjemnému bodání prstem do krajiny srdeční, strážníkem samozřejmě popíranému. Pak měl následovat políček poškozenému, který mu měl navodit zdravotní potíže, vedoucí k 42denní pracovní neschopnosti. Je prokázán pouze tvrzením poškozeného a záznamem o hematomu na strážníkově tváři při ošetření v nemocniční ambulanci. Obžalovaný jej popírá. Dlužno dodat, že k činu došlo v pátek odpoledne, ale v pondělí ošetřující lékařka již hematom nezjistila.

Následoval neúspěšný pokus strážníka povalit obžalovaného na zem, po nezdaru úder pěstí do hrudi, natlačení Johna Boka na vrata domu a škrcení. Strážník násilného počínání zanechal až pod vlivem pláče Bokova vnoučka.

Skutečnost, že téměř dvoumetrový třicátník v uniformě městské policie, vážící 110 kg, zřejmě udržující cvičením svou fyzickou kondici, se při výkonu služby dopustil brutálního násilí na 65letém muži, o hlavu menším a o 30 kg lehčím, který ho nemohl ohrozit, vede k pochybnosti, zda žalobkyně obžalovala toho pravého.

Stojí za zmínku, že strážníci nezaznamenali přítomnost štěkajících psů, které John Bok držel na vodítku. Ostatní svědci o psech věděli, i když někdo uvedl, že pes byl jen jeden a někdo si nebyl jist, zda byli na vodítku.

Bezprostředně po skončení fyzického napadení Johna Boka se na místo dostavila hlídka PČR. Plačící Bokův vnouček oslovil policistku a postěžoval si jí, že strážník škrtil dědečka a vyhrožoval zastřelením psů. Hlídka zjistila, že konflikt skončil, sepsala zápis, vyzvala Johna Boka, aby se dostavil na služebnu podat vysvětlení, a po ujištění, že nikdo není raněn a není nutná pomoc lékaře, opustila místo činu.

Také John Bok opustil "bojiště". Až po jeho odchodu přijel na místo sanitní vůz, který přivolali strážníci, a odvezl poškozeného do nemocnice na Bulovce. Pozoruhodné !

Z tohoto skutkového základu pak vycházeli účastníci při závěrečných řečech. Žalobkyně se držela obžaloby. Svědky obhajoby vyhodnotila jako nevěrohodné, naopak rozporným výpovědím strážníků dala punc spolehlivých důkazů. Zejména "si smlsla" na "záhadné svědkyni" M.P., která se stala podezřelou tím, že se přihlásila se svědectvím až za nějaký čas po události. Důvodem podezření bylo zjištění, že se někdy dříve dvakrát nebo třikrát příležitostně setkala s Johnem Bokem a editor zařadil její krátký článek do sborníku "Léčba Bokem". O délce pracovní neschopnosti poškozeného neměla žalobkyně pochyb. Trvala na právní kvalifikaci dle obžaloby, která umožňovala uložit obžalovanému trest v rozpětí šesti měsíců až šesti let. Vzhledem k polehčujícím okolnostem navrhla trest kolem poloviny trestní sazby s přiměřeným podmíněným odkladem.

Obhájce argumentoval věcně a samozřejmě navrhl zproštění obžaloby. Projevil zajímavý a sporný názor, že úřední osoby, vykonávající svou pravomoc nezákonným způsobem, nepožívají ochrany trestního zákona.

Obžalovaný pronesl dlouhou vzrušenou řeč, v závěru až plamennou, v které kromě věcných námitek proti vyhodnocení důkazů žalobkyní se kriticky vyjádřil k jejímu způsobu postupu v řízení a nenechal nikoho na pochybách, že v případě zproštění se bude dožadovat potrestání poškozeného, a i na žalobkyni se dostane. Pokud by snad byla žalobkyně nakloněna myšlence, že se v případě nevyhovění žalobnímu návrhu vzdá odvolání, po vyslechnutí Bokovy řeči by ji chuť určitě přešla.

Po více než hodinové přestávce na poradu senátu byl vynesen rozsudek. John Bok byl shledán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok. Obžalovaný i žalobkyně se na místě odvolali. Poškozený nebyl přítomen. Má možnost odvolat se po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí do výroku o náhradě škody.

Hodnocení rozsudku může být v této chvíli jen předběžné, protože není k disposici jeho písemné vyhotovení. Nemá ostatně smysl se kvůli němu rozvášňovat, protože nepravomocný rozsudek má do nabytí právní moci rozhodnutím odvolacího soudu hodnotu cáru papíru.

Východiskem hodnotících úvah soudu bylo přesvědčení, že John Bok skutečně strážníka uhodil. Důkazem měla být shoda jeho ustáleného tvrzení se záznamem o hematomu, vše ostatní zůstalo stranou. Předseda senátu nicméně při odůvodnění rozsudku připustil, že úder mohl být nevědomý. Závazným znakem trestného činu je ale úmyslnost jednání, kterou takto zpochybnil. Zásada "in dubio pro reo" -- jak jinak!- mu ale nepřišla na mysl.

Ve spojitosti s ústním odůvodněním lze říci, že soud vydal kompromisní rozsudek, hodný chytré horákyně: každému z účastníků prokázal určitou vstřícnost, a současně každého trochu pohněval. Z hlediska soudu je ocenění závažnosti Bokova zločinu laskavé: rozsudkem zmírnil právní kvalifikaci proti obžalobě a uložil mírný podmíněný trest. Nicméně Johna Boka pohněval, protože trvá na tom, že strážníka neudeřil a nárokuje si zproštění. Proto se odvolal.

Žalobkyni soud rovněž částečně vyhověl, a to tím, že uznal Johna Boka vinným a potrestal jej. Ale pohněval ji odmítnutím její přísné právní kvalifikace a nízkým trestem. Proto se odvolala. Poškozený může být spokojen pouze proto, že jeho protivník byl nepravomocně odsouzen. Ale soud jej odkázal s nárokem na náhradu škody do civilního řízení, připustil, že se strážníci při jednání s osádkou auta nechovali zcela v souladu s předpisy a zejména se vyjádřil, že uštědřený políček nemohl být příčinou tak dlouhé pracovní neschopnosti.

Předseda senátu přímo uvedl, že strážník si neschopnost "natáhl", když zjistil, kdo vlastně je muž, s nímž se utkal. Na druhé straně se soud snažil "zaretušovat" škrcení Johna Boka výkladem, že vlastně o škrcení nešlo a zpochybnil i bezprostřední žalobu Bokova vnoučka policistce.

Poměrně nejspokojenější může být obhájce, protože v závěrečné řeči žalobkyně i v odůvodnění rozsudku je dosti citlivých míst, na která je možné zaútočit odvoláním. Tím netvrdím, že odvolání bude určitě úspěšné, protože je málo pravděpodobné, že by o něm rozhodovali soudci, kteří nemají ustálený názor na Johna Boka a spolek Šalamoun.

Předseda senátu věnoval jinak neobvyklou pozornost výkladu o nepodjatosti své i senátu. Nebylo to ale nutné, protože na straně obhajoby si nikdo na podjatost soudu nestěžoval a způsob, jímž řízení vedl, byl hodnocen jako kultivovaný a korektní. Až ze závěrečného líčení jsme odcházeli s názorem, že si pan soudce dovolil "podpásovku", když zašel dále než žalobkyně v úsudku o nevěrohodnosti "záhadné svědkyně" M.P.

Na základě zhlédnutí televizního záběru Johna Boka, rozmlouvajícího se svědkyní, který údajně dokumentoval založením fotografií do spisu, usoudil, že jejich vztah musí být bližší, než odsouzený tvrdí. Tento důkaz ale nebyl před soudem proveden. Jeho použití tak odporuje zásadám trestního řízení.

Obžalovaný netuší, o jaký záběr by se mohlo jednat. Pokud byl pořízen při křtu knihy "Léčba Bokem", tam hovořil John Bok s mnoha lidmi, s nimiž se neznal, například s Janem Kubicem, nynějším ministrem vnitra.

Okolnost, že tam hovořil s pozdější svědkyní, kterou tam viděl podruhé v životě, nic neznamená. Dále předseda senátu poukázal na zařazení článku svědkyně do sborníku "Léčba Bokem". S jeho zařazením do knihy neměl obžalovaný nic společného a není jisté, zda jej svědkyně v době napsání článku již znala.

Nakonec předseda senátu prohlásil, že její přítomnost poblíž místa činu právě ve chvíli, kdy došlo k incidentu, je méně pravděpodobná než výhra ve sportce. Jenže celý život se skládá z nepředvídatelných náhod: o nic vyšší než výhra ve sportce byla také pravděpodobnost, že se její přítelkyně v určité situaci setká s členem spolku Šalamoun, kterého nikdy před tím neviděla, a že pak vezme svědkyni jako kamarádku na schůzku s ním.

A přece se to stalo a od setkání se začaly odvíjet děje, které měly pro účastníky značný význam. Ostatně z  detailů výpovědi svědkyně je zřejmé, že popisuje to, co skutečně viděla, protože z jejího pozorovacího stanoviště se některé věci jevily jinak než z míst, v kterých se pohybovali ostatní svědci a její výpověď se od jejich přiměřeně lišila.

Stíhání Johna Boka vstoupilo do poločasu. Za několik měsíců se ozvu ze soudní síně odvolacího soudu.

Autor zprávy je členem spolku Šalamoun, jehož je obžalovaný John Bok předsedou.

Vytisknout