Právě jsem se vrátil z Řecka

14. 9. 2011 / Michael Kroh

Řekové to se zadlužováním notně přepískli, ale připadá mi nechutné a pokrytecké, jak se dnes vyjadřují představitelé Německa, Nizozemí a některých dalších zemí. Ten, jehož procento zadlužení se blíží magické stovce procent HDP, mistruje toho, kdo ji již překročil a sama sebe vydává za oázu rozpočtové stability a odpovědnosti. Přitom k té stovce směřuje velká část eurozóny i EU. Jen mají ještě dostatečný manévrovací prostor, aby přesvědčili věřitele o nutnosti dalších půjček.

Ty tam jsou vznešené fráze o solidaritě a jednotě, loď evropské integrace se mírně zakymácela a už se vykřikuje "Zachraň se, kdo můžeš". Každý myslí jen na sebe a snaží se maximálně vyhovět "trhům" (rozuměj burzovním spekulantům a velkým bankám) i na úkor těch druhých. Příčiny rostoucího zadlužování byly různé, ale v žádném případě za to nemůže sociální stát. Kdyby tomu tak skutečně bylo, byl by v Řecku ráj na zemi. A zatím je tam nízká úroveň zdravotnictví i sociálních služeb. Zato však větší průměrnou část státního rozpočtu než v Evropě spolyká početná armáda, která je tam ještě z dob vlády fašistických plukovníků a nikdo ji neměl odvahu zredukovat, i když už turecká invaze dávno nehrozí. Navíc v době, kdy byla u moci pravice, realizovala razantně doporučení odborníků z OECD a podobných institucí a snižovala výrazně daně podle oblíbené mantry neoliberálních ekonomů "čím nižší jsou daně, tím více se jich vybere". A tak se v Řecku neplatí ani ty nízké daně. Ostatně kdo by platil nízké daně, když se úspěšně vyhýbal placení těch vyšších?

Abych byl spravedlivý, nízký výběr daní má také svůj objektivní základ. Řecká ekonomika stojí v poslední době zejména na odvětví obchodu a služeb a to jsou, jak víme i z našich podmínek (asijští obchodníci), z daňového hlediska nejobtížnější sektory. V každém z letovisek je nespočet drobných obchodů a restaurací, otevřených jen zhruba půl roku. Mimo sezónu logicky nefungují a i dnes jsou jejich tržby omezovány nepřímou konkurencí hotelů s "all inclusive" stravováním. Suvenýry tuto ztrátu nevyrovnají. K tomu ještě připočtěme, že stále větší podíl klientely přijíždí z středu a východu Evropy (České republiky, Ruska, Polska) a nejedná se většinou o žádné boháče. Obchody zejí prázdnotou, propadají se do ztráty a neodvádějí téměř žádné daně (kromě DPH).

Řecko je bohatá a perspektivní země, ale její elita musí notně přidat. Nezdálo se mi, že by se prostí Řekové flákali, ale možná je to tím, že jsem byl zrovna na Krétě, kde již od středověké nadvlády Benátčanů nejsou skoro žádné cypřiše poskytující stín lelkujícím obyvatelům. Padly za oběť obnově a rozšiřování jejich obchodní flotily. V úrovni služeb však Řeky začínají předhánět nejen jejich věční konkurenti z Turecka, ale i z teritoriálně blízkého Tuniska, Egypta či dokonce Bulharska. Vládnoucí politické dynastie Karamanlisů (pravice) a Papandreů (levice) už dávno neprodukují charismatické vůdce schopné Řekům vysvětlit, že nestačí jen posedávat -- nikoli pod cypřiši, ale u pokladen prázdných obchodů -- nýbrž že je nutno postavit ekonomickou strategii na silných stránkách a těch má středomořský stát stále ještě dost: nádhernou přírodu, skvělé podmínky pro pěstování všech možných plodin a jejich průmyslové zpracování, pro stavbu lodí, námořní plavbu, turismus atd. Uvedu jen malý, pro někoho snad šokující příklad. Dnes má zmíněná Kréta cca 600 000 obyvatel, z toho značné procento nezaměstnaných nebo jen sezónně pracujících. A hádejte, kolik obyvatel uživil tento velký středomořský ostrov před cca 4500 až 3300 lety, v době tak zvané mínojské civilizace (první toho druhu na území dnešní Evropy)? Celý milion! A o žádném přelidnění a hladomorech z té doby není zmínka.

Zkrátka Řecko potřebuje především restrukturalizaci své ekonomiky, posílit její konkurenceschopnost a začít pořádně čerpat prostředky z fondů EU. Návrat k drachmě by vedl jen ke skokovému zbídačení většiny obyvatelstva, zatímco dluhy denominované v eurech by bylo ještě těžší splácet. Za nejpravděpodobnější scénář proto považuji restrukturalizaci řeckého dluhu při zachování členství v eurozóně.

Sobecký postoj Německa a některých dalších, méně zadlužených zemí, spočívající ve snaze vymodlit si přízeň "trhů" a ratingových agentur na úkor těch slabších a zadluženějších, připravuje všechny o možnost restrukturalizovat dluhy celé eurozóny, potažmo celé EU. Takto budou spekulanti likvidovat jeden slabší článek za druhým a bude to pro EU daleko dražší, jak spočítaly renomované švýcarské banky. A na ty "silné" stejně jednou také dojde, neboť i při přísném dodržování maastrichtských kritérií (deficity do 3 % HDP) dospějí dříve nebo později k magické stovce procent zadlužení vůči HDP a "trhy" na to budou muset zareagovat.

Důsledky kolektivní restrukturalizace by byly závažné, avšak nikoli fatální. Došlo by k okamžitému skokovému oslabení eura (odborníci odhadují až o 20 %), což by mělo příznivý dopad na exportní schopnosti států eurozóny a vedlo by to postupně k hospodářskému oživení. Naopak by se podstatně zdražilo dovážené asijské zboží, což by byla pozitivní zpráva pro platební bilanci. Pravděpodobně by byly nevyhnutelné fúze některých bank, v krajním případě jejich znárodnění. Musely by se také ošetřit ztráty penzijních fondů a životních pojišťoven. Státy by musely daleko opatrněji hospodařit, protože by jim neměl kdo půjčit. Naopak "trhy" by byly nuceny svá aktiva umisťovat za zvýšených rizik daleko více do produktivní sféry, což by mohlo podnítit novou investiční vlnu. Doba "bezrizikových" virtuálních spekulací s veřejnými dluhy by ale definitivně vzala za své.

Na závěr se nelze nezmínit o trapné roli, kterou hraje v současné krizi Evropská komise a prezident EU Van Rompuy. Ten za krátký čas svého působení dokázal tuto významnou pozici, zavedenou v Lisabonské smlouvě, natolik zdiskreditovat svojí pasivitou a neviditelností, že by při chronickém deficitu vhodných osobností bývalo asi lépe funkci prezidenta zatím vůbec neobsazovat. A o mnoho lépe si nevede ani charismatičtější José Barroso. V době, kdy by bylo zapotřebí rázně bouchnout do stolu, se kamsi vytratil (že by se ze solidarity schoval před horkem a problémy pod řeckými cypřiši?), podobně jako zejí prázdnotou schůzovní sály Evropského parlamentu. EU vůbec v poslední době vypadá spíše jako unie Merkelové, Sarkozyho ... a "trhů". A to není pro ostatní členy sedmadvacítky dobrá zpráva.

Nemyslím si ale, že současné ticho potrvá dlouho. Pokud nezačnou rázně jednat politici, budou brzy čelit rozlíceným zástupům demonstrantů. Nevidí-li řešení přijatelné i pro občany, nechť laskavě postoupí svá místa schopnějším nástupcům. Doba je těhotná zásadními systémovými změnami a ty nemohou realizovat slaboši a pokrytci zprava i zleva, plazící se před všemocnými anonymními "trhy" řízenými ze stínu daňových oáz a jejich pohůnky -- ratingovými agenturami. Doufejme jen, že se do čela vzedmuté občanské aktivity nepostaví extrémisté. Někde už mají totiž dobře našlápnuto. A "nepřizpůsobiví" Řekové jsou podobně jako "nepřizpůsobiví" Romové dobrým terčem a záminkou, aby diktatura trhů byla doplněna ještě diktaturou politickou. Naštěstí se proti tomuto černému scénáři formuje zdravá občanská iniciativa v Řecku, Španělsku i v dalších zemích. Budou-li aktivisté dostatečně vytrvalí a nenechají-li se oblafnout politiky a médii, demokracie nakonec zvítězí.

Vytisknout