Prolegomena polistopadové české literatury

14. 9. 2011 / Lubomír Machala

Výrazné rozdíly v atmosféře, zázemí, čtenářském přijímání i odborné recepci, vztazích správní moci a tvůrčího jedince, různorodé společenské představy o podobách a funkcích umění, promítající se do tematických plánů i tvárných pojetí děl, do konstituování dobových trendů pak umožňují hovořit o literatuře meziválečné (1918--1938), poúnorové (1948--1968), normalizační (1969--1989) a nově také o literatuře polistopadové (od roku 1989 dodnes). Následující stať se pokusí o prvotní literárněhistorickou inventuru právě skončených dvou dekád, popřípadě o zdůraznění jejich specifických a charakteristických rysů z hlediska literatury, jejího vývoje.

Výchozí situace

Základní změnou, kterou přinesl listopad 1989 do české (respektive tehdy ještě československé) společnosti, do všech sociálních kontextů a rovin, bylo nastolení svobody. Svoboda slova, možnost jeho neomezovaného šíření doslova vtrhla i do literárního prostředí a v mžiku smetla politikou navršené hráze mezi tzv. oficiálním, samizdatovým a exilovým komunikačním okruhem. Impuls k první prověrce svobody autorské výpovědi v nových podmínkách vznikl na Slovensku, kde v létě 1991 mladý publicista a prozaik Martin Kasarda otiskl v Kulturním životě postmoderní povídku (azda) Posledná večera, razantně perziflující jeden ze základních biblických příběhů. Hlasy českých literátů (mj. Václava Havla) následně pomohly zmírnit ostrakizující reakci části nové politické garnitury na Slovensku, hodnotící zmíněný text jako neakceptovatelnou urážku křesťanských tradic slovenského národa. V českém prostředí revokovala problematiku cenzurních zákroků edice deníkových zápisků Jana Zábrany, vydaná v roce 1992 pod názvem Celý život 1, 2 bez dostatečně jasného edičního vysvětlení, které ze Zábranových poznámek nebyly zveřejněny -- to vyvolalo dohady, zda editoři nevzali v ochranu některé z dřívějších disidentů, fungujících po listopadu 1989 ve společensky reprezentativních rolích.¹ Postupně se situace v souvislosti s otázkou svobody slova stabilizovala v intencích víceméně běžných v zavedených demokratických společnostech: spisovatel může psát téměř o všem a bez publikačních omezení, ovšem s vědomím minimálního ohlasu sděleného. Prozaik a dramatik Jiří Kratochvil vzniklou situaci charakterizoval parafrází myšlenky Ludvíka Vaculíka pronesené v roce 1967 na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů: "Když je občan obnoven, padá spisovatel" (Kratochvil 1997: 1).

Při pokusu rekapitulovat dění v české polistopadové literatuře a při snaze identifikovat základní tendence v této oblasti, reflektovat vztahy mezi díly (jejich tvůrci) a případné vzájemné ovlivňování či inspirování je nutno si především uvědomit, že po listopadu 1989 u nás souběžně vycházely knihy, jejichž vznik dělí i několik desetiletí. Stejně tak nelze přehlédnout fakt, že přes úsilí všech zainteresovaných představuje už tak nepřeberné a nepřehledné množství titulů pouze díl relevantních literárních textů tehdy vzniklých, popřípadě zasluhujících si v této době vydání, a to v míře pravděpodobně mnohem větší než kdykoliv jindy.

Nakladatelství

Polistopadovou integraci dosavadních tří komunikačních okruhů doprovázela liberalizace vydavatelské praxe a vznik přibližně tří tisíc nových nakladatelství a vydavatelství.² Na vytváření nové polistopadové nakladatelské a vydavatelské struktury se částečně podílela nakladatelství vzniklá ze samizdatových edic (Česká expedice, Pražská imaginace).³ Z exilových nakladatelství byly Alexandrem Tomským do Prahy hned počátkem roku 1990 přestěhovány jeho londýnské Rozmluvy. Daniel Strož zprvu pokračoval v činnosti svého nakladatelství Poezie mimo Domov (respektive OBRYS/KONTUR -- PmD) v Mnichově a knihy, z nichž stále více pocházelo od autorů předlistopadové oficiální garnitury (Karel Sýs, Jaromír Pelc, Miroslav Florian ad.), do vlasti několik roků dovážel. V polovině devadesátých let Strož přesídlil do Prahy a exilový časopis Obrys spojil s Kmenem, redigovaným Sýsem. Výsledkem fúze se stal Obrys-Kmen, vycházející jako příloha komunistických Haló novin. Jeho elektronická verze obsahuje Knihovnu Obrysu-Kmene s digitalizovanými beletristickými texty. Hybatelé nejznámějšího exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželé Zdena a Josef Škvorečtí se vcelku pochopitelně nerozhodli pro přestěhování svého podniku z Toronta do rodné země, ale protože hodlali splnit závazky vůči čtenářům, ukončili vydavatelské aktivity (samozřejmě už volně přístupné též zájemcům z domoviny) až v roce 1993. Vznikala i zcela nová domácí nakladatelství (kromě jiných Atlantis, Host, Paseka, Petrov, Torst, Votobia, Ivo Železný, později Argo, BB art, Nakladatelství Lidové noviny, Triáda ad.).⁴ Ve své činnosti pokračovaly rovněž některé z nakladatelských domů zavedených už před listopadem (Československý spisovatel, přejmenovaný od roku 1994 na Českého spisovatele, Melantrich, Mladá fronta)⁵ a prakticky všichni knižní producenti se předháněli ve zprostředkovávání dosud proskribovaných titulů. Vydavatelskou snahu smazat alespoň část dluhu vůči minulosti a zejména vůči zamlčovaným dílům a spisovatelským osobnostem ilustruje kromě jiného výčet autorů, jimž byly v devadesátých letech publikovány sebrané spisy, nebo bylo zahájeno jejich vydávání.

Z už nežijících to byli Ivan Blatný, Arthur Breisky, Josef Čapek, Jan Čep, Egon Hostovský, Karel Hynek, Ladislav Klíma, František Langer, Oldřich Mikulášek, Jiří Orten, Josef Palivec, Karel Poláček, Bohuslav Reynek, Jaroslav Seifert, Jan Skácel, Milada Součková, Richard Weiner a Jan Zahradníček. Za svého života se započetí vydávání vlastních souborných edicí dočkali Viktor Fischl, Bohumil Hrabal, Petr Kabeš, Eva Kantůrková, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Pavel Kohout, Jiří Kolář, Vladimír Körner, Karel Křepelka, Jiří Kuběna, Ludvík Kundera, Milan Kundera, Arnošt Lustig, Jaroslav Putík, Zdeněk Rotrekl, Ivan Slavík, Karel Šiktanc, Josef Škvorecký či Josef Topol.

Časopisy, skupiny, manifesty, hlavní tendence

Po listopadovém převratu vzrostl prudce počet literárních periodik. Na zmíněné konjunktuře se podílely jednak časopisy vzešlé ze samizdatu (Akord, Host, Kritický sborník, Revolver Revue, Vokno ad.), jednak tituly převedené do Čech a na Moravu ze zahraničí (Listy, Paternoster, Svědectví) a vznikaly i nové projekty (...atd., List pro literaturu, Iniciály, Kritická Příloha Revolver Revue, Neon, Obratník, ROK). Obnoveny byly Literární noviny i Analogon, Kmen přejmenovala nová redakce na Tvar. Decentralizace příznačná pro polistopadovou literaturu se v časopisecké oblasti projevila zrodem nepřehlédnutelných titulů např. v Olomouci (Aluze), Ostravě (Landek, Obrácená strana měsíce), Ústí nad Labem (Pandora) či Zlíně (Psí víno). Na postupné redukci časopiseckého spektra (zanikly ...atd., List, Iniciály, Kritická Příloha RR, Neon, Obratník, Paternoster, Svědectví ad.) se nejvíce podílely ekonomické podmínky. U časopisů zrozených jako skupinové publikační platformy byl však nejednou konec existence (popř. zásadní modifikace profilu) důsledkem rozpadu či rozvolnění daného seskupení. Což v době kladoucí důraz na individuální dispozice, na schopnost samostatně se prosadit, navíc v době zpochybňující společenskou angažovanost umění nebylo jevem nijak zřídkavým.

Skupinové aktivity a vystoupení bylo ve větším množství možno zaznamenávat pouze v první polovině devadesátých let, přičemž většinou šlo o projevy skupin a autorských okruhů, zrodivších se ještě v pozvolna se uvolňující atmosféře předlistopadové dekády.

Část divadelníků známých především z filmu Pražská 5 či z představení divadla Sklep spolu s dalšími přáteli vytvořili koncem osmdesátých let skupinu Kvašňák, nesoucí stejný název jako jimi vydávaný "magazín pro pohodičku". První číslo Kvašňáku (někdy označovaného pouze Q, jindy také Quašňák), na němž se podíleli vedle Davida Vávry zejména bratři Štěpán a Tomáš Kafkové, začalo kolovat v listopadu 1988. Název odkazoval jak k fotbalové legendě Andreji Kvašňákovi (a tedy sportu, sportovním reportážím), tak k tvůrčímu kvašení, jehož základními prvky měly být výrazná stylizace, subjektivistické ladění, hledání dokonalého tvaru, stylové čistoty a také humor i hravost. Samizdatovým způsobem vyšlo ještě druhé číslo (květen 1989), třetí (a poslední) pak přineslo nově založené Nakladatelství Q v roce 1991. Kromě již zmíněných ústředních postav tvořili "mikroorganismus Q" Jan Boháč, Igor Dřevikovský, Tomáš Machek, Petr Nikl, Jaroslav Pížl, Mojmír Pukl, Jaroslav Róna, Otakáro Štětináč Schmidt, Jan Slovák, Pjér la Šéz (vl. jm. Petr Knotek), Lumír Tuček, Petr Turek, Lenka Vychodilová ad. Jména výtvarníků (Machek, Nikl, Pukl, Róna) též signalizují důraz kladený při všech Q aktivitách na výtvarnou stránku. I po letech si pozornost zaslouží paralelní Q prezentace v časopise Host (1993, č. 5) uskutečněná s brněnským Sdružením umělců "Q", které vzniklo v květnu 1969 a jehož členy byli také výtvarníci (např. Bohdan Matal, Václav Zykmund), architekti (Bohuslav Fuchs, Bedřich Rozehnal), spisovatelé a divadelníci (Ludvík Kundera, Bořivoj Srba, Milan Uhde) i hudebníci (Miloslav Ištvan). Společné projekty pražského postmoderně laděného Q okruhu se postupně vytrácely, jedním z posledních byl v roce 1992 almanach Zlatí hadi -- zlatě kadí -- kvašňákovské mezipatro. Nakladatelství talentovaného slova Q posléze ještě přineslo první samostatné knihy Jaroslava Pížla, Tomáše Kafky či Lumíra Tučka, další ze skupiny (např. David Vávra či Štěpán Kafka) se angažovali v nedlouho trvajícím pokusu o exkluzivní raritu, tedy největší časopis na světě nazvaný Raut, v němž však pod vedením Aleše Najbrta a Tona Stana převážila orientace na výtvarné umění.

Literární skupina Moderní analfabet se zrodila z podnětu Jaroslava Jablonského a Markéty Hrbkové v roce 1988, a to bez nějaké konkrétnější programové osnovy. Základním pojítkem dosti rozdílných osobností (kromě jiných Emil Hakl, Markéta Hejná, Václav Kahuda, Vladimír Křivánek, Daniel Micka, Vladimír Pavlovič, Oscar Ryba, Marek Toman, Jan Ungár, Václav Vokolek) se stalo vydávání revue Moderní analfabet. Její nulté číslo se objevilo v roce 1990. První číslo vyšlo však až za dva roky a poslední skupinová publikace z roku 1993 už byla publikována s podtitulem Literární sborník sestavený členy stejnojmenného sdružení, přičemž šlo o materiály z plánovaných a nevydaných čísel revue.

Přibližně ve stejnou dobu jako Moderní analfabet začali pod názvem Spolek LiDi připravovat společné literárně divadelní performance Irena Dousková, Lucie Lomová, Jan Reinisch a Petr Ulrych. V roce 1988 k happeningovým akcím připojili i samizdatový básnický Almanach spolku LiDi, ke kterému posléze přibyl ještě sborník básní Pražský zázrak (1992).

Na zřetelné polistopadové renesanci a rozvoji duchovní a náboženské poezie se vedle rehabilitace i adekvátnějšího hodnotového ocenění tvorby dřívějších básnických osobností Jakuba Demla, Jana Zahradníčka či Bohuslava Reynka podíleli jak autoři nejstarší generace (Anastáz Opasek, Zdeněk Rotrekl, Ivan Slavík, Rio Preisner, Ivan Diviš), tak básníci středního věku (Jiří Kuběna, Karel Křepelka, Iva Kotrlá). V nezanedbatelné míře ke zmíněnému rozmachu spirituální poezie přispěli rovněž autoři mladší a nejmladší (Roman Szpuk, Pavel Kolmačka, Pavel Petr, Martin J. Stöhr), přičemž autorské začátky mnohých z nich byly spojeny s tvůrčími skupinami.

Skupinu XXVI založili na Silvestra 1983 Roman Szpuk, Pavel Kukal a Květa Brožová Jankovičová během setkání křesťanské mládeže na faře v Příchovicích. Následovaly další schůzky, na kterých postupně přibývalo účastníků (mj. Bob Fliedr, Marie Dolistová, Veronika Kosmáková, písničkáři Jan Kubín a Martin Vácha). V roce 1985 přišel básník Szpuk s myšlenkou společného almanachu, který nakonec ve strojopisné podobě a pod názvem Křesťanská poezie 1985--1986 obsahoval příspěvky dvaceti pěti autorů. Teprve poté si účastníci příchovických srazů (později uskutečňovaných i v jiných místech) zvolili název Skupina XXVI.⁶ V důsledku tolerance a otevřenosti vnějším podnětům dochází kolem základního jádra skupiny k poměrně značné migraci členů i sympatizantů, což se projevilo mj. tím, že další strojopisný sborník Almanach 1987 přinesl také texty Pavla Kolmačky, Ewalda Murrera a dalších autorů z nově se formující skupiny kolem Jiřího Haubera. Spolupráce Skupiny XXVI a Portálu, jak se Hauberův okruh později označoval, vrcholila koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let několika společnými vystoupeními, dalším Almanachem 1989 či cyklem přednášek pořádaných Květou Neradovou; v nové společenské i literární situaci však jejich kooperace časem ochabla. V roce 1990, kdy se pod hlavičkou Skupiny XXVI setkávaly už vskutku různorodé osobnosti (např. také Svatava Antošová, Karel Rada nebo Bohuslav Vaněk), se pokusil Roman Szpuk formulovat manifest. Ani jedna ze dvou verzí (druhá publikována v Iniciálách 1993, č. 36) však nebyla přijata, tudíž tmelem skupiny zůstala zmíněná setkání, konaná v duchu dvou osnovních premis: antielitářství a tzv. žité poezie čili praktikování imaginace.

První číslo časopisu Souvislosti (1990) prezentovalo pořad Překračování času konaný koncem října 1989 ve vyšehradském Novém proboštství jako první veřejné vystoupení skupiny Portál. Z tehdy představených šesti autorů se však členy volného sdružení básníků křesťanské orientace bez formulovaného literárního programu stali pouze Jiří Hauber, Pavel Kolmačka, Pavel Rejchrt a Bohdan Chlíbec, přičemž posledně jmenovaný si podobně jako Ewald Murrer udržoval spíše autonomní pozici. Portál na rozdíl od Skupiny XXVI proklamoval důraz na literární kvality vlastní tvorby, kterou zveřejňoval hlavně na stránkách křesťanské revue Souvislosti (její podobu spoluvytvářeli další příbuzně naladění autoři jako Martin C. Putna či Petr Borkovec) a v časopise Velehrad. Od roku 1993 dochází k útlumu skupinových aktivit Portálu.

V českém umění a kultuře sehrává zásadní a všestranně inspirativní roli dlouhodobě surrealismus, třebaže jeho působení vlastně téměř od počátku komplikovala politika: Původní Skupinu surrealistů v ČSR rozpustil na konci třicátých let její hlavní tvůrčí představitel Vítězslav Nezval jako výraz nesouhlasu s kritickým postojem, jejž zaujali ostatní členové skupiny (Jindřich Štyrský, Karel Teige, Toyen aj.) vůči tehdejším vykonstruovaným soudním procesům v Sovětském svazu. Následné protektorátní poměry surrealistům rozhodně nebyly nakloněny, krátký čas poválečné publikační svobody využila tzv. druhá generace surrealistů (Skupina Ra, spořilovští surrealisté) k alespoň částečnému zveřejnění svých tvůrčích počinů. Po únorovém převratu zvolil český surrealismus a jeho noví protagonisté (Vratislav Effenberger, Karel Hynek, Zbyněk Havlíček) pro šíření vlastních artefaktů neoficiální cesty (viz mj. samizdatové sborníkové řady Znamení zvěrokruhu 1--10 a Objekt 1--5). Celková liberalizace poměrů v šedesátých letech pak přispěla k tomu, že kolem Effenbergra konstituovaná Surrealistická skupina v Československu vydala v roce 1969 první číslo časopisu Analogon, které se v důsledku nástupu tzv. politické normalizace stalo na dlouhou dobu zase poslední oficiální surrealistickou prezentací.

Právě obnovení vydávání Analogonu, této revue pro surrealismus, psychoanalýzu, antropologii a příčné vědy v roce 1990⁷ zahájilo další surrealistickou konjunkturu, na níž se podíleli František Dryje (Požíraný druh, 1994; Muchomůr -- génius noci, 1997; Mrdat, 1998), Josef Janda (Tapír a pušku, 1994) a hlavně Alena Nádvorníková, která se díky sbírkám Praha, Pařížská (1994), Uvnitř hlasů, (1995), Sopky a tratě (2006) aj. přiřadila k básnickým osobnostem respektovaným i mimo surrealistický okruh. K surrealismu se v českém prostředí přihlásili ovšem ještě i mladší tvůrci, narození kolem roku 1970 (Jakub Effenberger, David Jařab, Tomáš Přidal, Bruno Solařík, Roman Telerovský aj.), kteří se soustředili ve Skupině A. I. V. a nedlouho vydávali časopis Intervence -- ten nakonec splynul s Analogonem. Časem začalo toto seskupení (respektive někteří jeho členové) preferovat především možnosti dramatického a divadelního vyjadřování -- viz cyklus představení Penězokazi uváděný v letech 1992--1996 v HaDivadle, popř. následující Revizi století (1996) prezentovanou tamtéž.

Pro surrealisty je od francouzských počátků typické sdružování do skupin, tvůrčích kolektivů, definovaných a svazovaných nejrůznějšími pravidly. Nicméně vyskytují se i surrealističtí solitéři, jak v českém prostředí dokládají Pavel Řezníček (Kráter Resnik a jiné básně, 1990; Tabákové vejce, 1992; Plovací sval, 1995), Karel Šebek (Ruce vzhůru, 1990; Dívej se do tmy, je tak barevná, 1996) či Jaromír Typlt (Koncerto grosso, 1990; Oči pro plášť, 1994; Ztracené peklo, 1994 ad.).

Ještě v době formování Effenbergrovy Surrealistické skupiny, tedy v šedesátých letech, se z tehdejšího surrealistického okruhu vyčlenili Petr Král nebo Stanislav Dvorský, již bývají později označováni za postsurrealisty a jejichž básnická tvorba, vstoupivší do literárního dění naplno až po listopadu 1989, se stala velmi váženou a oceňovanou. Jejím základním zdrojem sice zůstává sen, ale už ne jako košaté rozvíjení skutečna, prostředník spojující nespojitelné a umožňující překračování reálného v ireálné, ale fungující spíš jako niterná doména člověka, privátní vlastnictví. Postsurrealisté také na rozdíl od avantgardního surrealismu jsou ochotni reflektovat historii, karikujíce přitom bizarní podoby nacionalistických či jiných kultů, akcentujíce jejich povrchnost, a to s využitím depatetizace, ironie, grotesky (Král: Tyršovské přeháňky, 1994). Stále zřetelnější se stává rovněž symbióza postsurealismu s absurdní a existenciální literaturou (Dvorský: Zborcené plochy, 1996; Dobyvatelé a pařezy, 2005; Oblast ticha, 2006).

Slovo Weles lze vnímat jednak jako připomínku jednoho z dávných slovanských bohů, jednak jako odkaz k Wendryňské⁸ Literárně-Estetické Společnosti, kterou založili roku 1995 Bogdan Trojak a Vojtěch Kučera, tehdejší brněnští vysokoškoláci. Předzvěstí této společnosti byla polsko-česká literární skupina PaRaNoJa vzniklá v roce 1992 na Polském gymnáziu v Českém Těšíně (vydala dva almanachy; z dalších členů PaRaNoJe jmenujme alespoň Andrzeje Sikoru a Jolantu Trojakovou). Trojak s Kučerou jsou též původní editoři Vendryňského poetického magazínu Weles, který měl přibližovat osobitou atmosféru bilingvního těšínského regionu, ovšem současně zcela přirozeně autorsky i tematicky překračovat krajové hranice. Tento trend nakonec zvítězil a vyústil i v přesun Welesu do Brna a postupnou kompletní proměnu redakce.

V Brně rovněž vykrystalizovala skupina autorů (patřili mezi ně např. Pavel Galík, Karel Škrabal ad.), které spojoval antiintelektuálský postoj a syrová, tzv. vegetativní lyrika -- základ jejich Almanachů Vítrholc.

Ve zmíněných autorských okruzích, ale i mimo ně se během devadesátých let objevily také pokusy o manifestační vystoupení: V roce 1993 byl Jaromírem Typltem vyhlášen tzv. vratifest Rozžhavená kra (Iniciály 1993, č. 31--32), vyzývající k následování avantgardních východisek. Téhož roku zformulovali Martin C. Putna a Petr Borkovec svá stanoviska v manifestačním textu pod názvem Skrz (Souvislosti 1993, č. 16), v němž odmítali postmodernu i avantgardu a vyzývali ke klasicistní kázni a zodpovědnosti reflektované tvorby s vědomím literární tradice. Rovněž Martin Reiner (Pluháček) ve svém manifestu Neoklasicismu (Literární noviny 1998, č. 36) se hlásil (ovšem s jistou dávkou ironie) k hodnotám tradice, ke starým námětům a formám, aktualizovaným novým jazykem a humorem. Uvedená manifestační úsilí vyvolala ve své době jisté, většinou spíše polemické ohlasy, při vší snaze však nelze zaznamenat jejich zřetelné tvůrčí stopy a výsledky.

Svébytnou atmosféru devadesátých let dotvářely také skupinové aktivity sui generis. Patřila k nim například básnická setkání na hradě Bítově, organizovaná v letech 1996--2000 každoročně Martinem Reinerem (Pluháčkem) a Jiřím Kuběnou. Osobnosti Bohumila Hrabala a Josefa Škvoreckého zase inspirovaly jejich příznivce a přátele k založení Společnosti Bohumila Hrabala a Společnosti Josefa Škvoreckého, které do své činnosti zařadily i vydávání osobitých časopisů Haňťa press (od počátku devadesátých let do jejich poloviny vydal Václav Kadlec se svými spolupracovníky kolem dvaceti čísel) a Danny (pod patronací Václava Krištofa vycházel v letech 1990--2006).

Slovesní tvůrci se nesdružovali pouze na programním základě, respektive osobních či myšlenkových vazbách, ale vytvářeli též profesní (stavovská) sdružení. I v této oblasti se však projevovaly ideologické odlišnosti, respektive rozdílný vztah k poúnorovým čtyřiceti letům. Obec spisovatelů vznikla už v prosinci 1990 jako apolitická stavovská organizace. Část členů předlistopadového Svazu českých spisovatelů si založila Klub českých spisovatelů, který se později stal kolektivním členem Obce spisovatelů, což ovšem nelibě nesla část jejích zakládajících členů. Další spisovatelskou instituci představuje Unie českých spisovatelů. Na společném žánrovém jmenovateli jsou konstituovány Česká asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury nebo Klub autorů literatury faktu. Po listopadu 1989 byla znovu obnovena činnost Českého centra Mezinárodního PEN klubu, založeného v roce 1925 Karlem Čapkem.

V nových poměrech došlo nečekaně brzo k zahlcení čtenářského zájmu dříve nepřístupnými knihami: Na pultech vedle děl Ivana Klímy či Hrabalovy životopisné trilogie zůstávaly ležet také nepovolené knihy autorů jinak publikujících oficiálně i během tzv. normalizace, jako třeba Kostrhunova Strakatá kajda nebo Sbohem město M. od Alžběty Šerberové. Ukázalo se, že ke vstřebání a k nepovrchní reflexi záplavy titulů, k ustálení hodnotových kritérií a k rekonstrukci literární tradice je zapotřebí jakýsi time-out, po němž by soudobá česká literatura mohla přestat připomínat nepřehlednou změť muzeálních exponátů či bazarový výprodej. (Srov.: Janoušek 1990 a Novotný 1995: 2.)

Jako jedno z nejvýznamnějších témat byl počátkem devadesátých let vnímán problém poslání (respektive identity) a hodnotové hierarchizace literatury. Ze spisovatelů se na něj soustředil hlavně Jiří Kratochvil, který už v titulku jedné ze svých statí přivítal obnovení chaosu v české literatuře a současně připomněl, že nastolení svobody doprovází proměna knihy z téměř kultovního předmětu ve zboží. Nové poměry podle něj přinesly hlavně konec epochy "zastydlého" obrozenského přesvědčení o celospolečenském poslání literatury. Slovesnému umění Kratochvil přisoudil pouze schopnost ostrého individuálního vědomí, vnímání lidské skutečnosti jako nepřetržité "mezní situace". Chaos přitom nechápal jen jako zmatek, ale také jako počátek něčeho nového.

Třebaže následně Milan Jungmann připomněl, že společenská (politická) angažovanost slovesného umění není jenom naším národním prokletím, ale je naprosto běžná i u literatur velkých národů, nepoznamenaných obrozenskými komplexy, a současně zdůraznil, že funkce estetická není s úlohami mimouměleckými v nesmiřitelném rozporu, nýbrž se spíše navzájem podmiňují nebo umocňují, rezonovala tvorba vydávaná počátkem devadesátých let spíše s názory Jiřího Kratochvila, který se vyjádřil také přímo ke vztahu literatury a politiky: "Není nic navzájem si vzdálenějšího než politika a literatura, a tyto dva prostory se dotýkají jen proto, aby literatura byla snad obranou individuální svobody před jakoukoliv politickou manipulací a snad obranou duše před jakkoliv inovovaným kolektivním duchem. A to je taky jediná 'politická služba`, kterou společnost smí snad čekat od literatury". (Kratochvil 1993: 1)

Změnu ve vztahu literatury k aktuálnímu společenskému dění lze ilustrovat připomenutím studie Pavla Janáčka Literatura ve znamení Théty s podtitulem Literatura devadesátých let a revoluce. Janáček v ní totiž nejen zmapoval, v kterých dílech⁹ čeští spisovatelé zachytili listopadový společenský zlom, ale výsledky této tvůrčí reakce konfrontoval s tím, jak literáti po druhé světové válce ztvárnili protiněmecké povstání, označované také jako květnová revoluce. Janáček v prvé řadě upozornil na fakt, že tematické těžiště útvaru revoluce se oproti květnu 1945 přesunulo od poezie k próze. Na rozdíl od obrazů květnového povstání je pak možno nalézt v textech inspirovaných listopadem 1989 jeho pozitivní i negativní (popřípadě rozporuplné) hodnocení, které se však nepromítá v důležitosti, jež toto téma v uvedených textech sehrává. Příznačné totiž je, že mu není nikde přisouzena role ústřední. Také dle jiných příznaků Janáček registruje "krajně opatrný postoj literatury devadesátých let k revoluci" (Janáček 2000: 22), dokonce hovoří o "strachu z tématu". (Tamtéž) Krajně opatrný postoj tehdy nezaujala česká literatura pouze k domácímu dění, minimálně (a pro změnu pouze v poezii) v ní byla tematizována třeba i vleklá balkánská krize (Vít Kremlička Cizrna, 1995).

Dobrovolnou redukci vlivu literatury na kultivaci duchovního zázemí společnosti později pojmenoval Miroslav Balaštík jako past estetismu a z odstupu je jasné, že její existence nejvíce vyhovovala nově se rodící mocenské špičce, jejíž relevantní část až úporně bránila jakýmkoliv reminiscencím na šedesátá léta, v nichž literatura sehrávala roli jednoho z nejpodstatnějších společenských hybatelů či alespoň katalyzátorů.

Apolitické pojetí literatury v první polovině devadesátých let převažovalo i proto, že konvenovalo s nevstřícným naladěním společnosti (a hlavně médií) vůči kritice nových poměrů. Názorné je v tomto směru přijetí prozaických knih Zdeny Frýbové, Pavla Frýborta či Martina Nezvala -- avšak odmítnutí těchto společensko-kritických hlasů usnadnila odborné a publicistické veřejnosti také nízká slovesná kvalita knih zmíněných autorů. (Namátkou alespoň některé příznačné tituly: Hrůzy lásky a nenávisti, 1991; Mafie po listopadu aneb Ryba smrdí od hlavy, 1992; Vekslák 2 aneb Malý český bordel, 1993; Obsluhoval jsem prezidentova poradce, 1993; Premiér a jeho parta, 1994).

V průběhu posledního desetiletí dvacátého století se však vztah spisovatelů k politice, k její reflexi i ztvárnění v beletristických textech měnil a stále zřetelněji se projevovali ti, kteří nesouhlasili s izolacionistickým estetismem a nechtěli se spokojit ani s využíváním společenské kritiky pouze k upoutání čtenářské pozornosti. Postupně přibývalo knih usilujících jak o seriózní a komplexní přístup ke společenským problémům (Ivan Klíma, Čekání na tmu, čekání na světlo, 1993; Pavel Kohout, Sněžím, 1993; Eva Kantůrková, Památník, 1994),¹⁰ tak o jejich satirické, groteskní či parodické podání (Pavel Verner, Pražské hyeny, 1994; David a Goliáška, 1998; Martin Komárek, Králíček vám dodá lesku, 1998). Ve druhé polovině devadesátých let bylo možno zaregistrovat (zejména mezi prozaiky mladší generace) nárůst děl varujících před různými formami manipulace s individuálním i společenským vědomím, které se uplatňují ve volebních kampaních, reklamě, náboženství a zvláště v nejrůznějších sektách. Zmíněné nebezpečí tematizovaly například knihy Jana Jandourka Škvár (1999), Když do pekla, tak na pořádné kobyle (2000) či Mord (2000), ale také prózy Petra Ulrycha Srdce marionet (2000), Bohuslava Vaňka-Úvalského Zabrisky (1999) nebo Martina Komárka Smrťáci (2000).

Jedním z nemnoha autorů, pro něž společensko-kritické zaměření literární tvorby bylo samozřejmostí po celá devadesátá léta, byl básník Lubor Kasal. Jeho sbírky Vezdejšina (1993), Hlodavci, hladovci (1995), Jám (1997) přinášejí temný obraz lidské existence, již touha po hmotných statcích mění v animální vegetování. Do svých básní zapojuje útočné narážky na soudobou politiku, parodicky demaskuje vyprázdněnost žurnalistických a funkcionářských blábolů, přináší apokalyptickou vizi rozpadu hodnot a zániku perspektiv (Hladolet, 2000). Kasal odmítá pojetí poezie jako krásného zpěvu a kultivovaného vyjadřování, shlukováním, řetězením a permutováním slov, slabik i hlásek vytváří (nejednou s klaunskými, šaškovskými mimikry) třaskavou směs upozorňující, že Bůh už dávno uvolnil vladařskou pozici prachům, moci a slávě (Bláznův dům, 2004) a kvůli lidské přízemnosti už pro něj vlastně není na světě místo vůbec (Orangutan v továrně, 2008).

Satirické, sarkastické a pamfletické ladění veršů je vlastní Milanu Kozelkovi ve sbírkách Koně se zapřahají do hracích automatů (1999) a Gumové projektily (2000). Řád pravidelného rytmu i rýmových schémat se v nich střetával s naprostou tematickou nevázaností, detabuizací i demytizací látek privátních i společenských, s prezentací absurdit a protimluvů dřívějších i současných. Velmi kriticky se ke zpohodlnělosti a zbabělosti české společnosti, jejím stereotypům ještě umocněným novými poměry vyjadřovali také exulanti Ivan Diviš, Petr Král, Antonín Mareš, z prozaiků pak Jiří Drašnar, Lubomír Martínek či Vlastimil Třešňák.

V reflexích české polistopadové prózy bývá jako základní rys velmi často uváděna existence dvou tvůrčích linií, dvou autorských strategií. Té, jež byla vnímána jako odkaz neoficiálních komunikačních okruhů, dominovala snaha o bezprostřední, nijak nestylizované, až krutě otevřené výpovědi o vlastních prožitcích, čemuž vyhovovala především deníková nebo memoárová forma. Literární kvality těchto textů byly odvozovány od jejich autenticity (vnitřní pravdivosti výpovědi). Ve druhé linii rezonovaly (nejednou i bezděčně) principy postmodernistického psaní, díla vyrůstala z fabulačních a žánrových her, nezávazného pohybu v prostoru a čase, oscilování mezi skutečností a fantazií, autoři v nich nešetřili ironií ani obrazností. Dobově příznačné bylo, že zmíněné linie nepovažovali za opozitní, vzájemně konfliktní ani tak samotní autoři jako spíš jejich vykladači a posuzovatelé. Zastánci autenticitního psaní se zaštiťovali myšlenkami Jana Lopatky a soustředili se kolem Revolver Revue (respektive Kritické Přílohy Revolver Revue), jejich oponenti zveřejňovali své názory, někdy i za pomoci hravých mystifikací, hlavně v časopise Tvar. Urputnost těchto sporů časem vyvanula, nicméně obě výše zmíněné linie v české próze koexistují dál a žánr literárního deníku je velmi frekventovaný i po roce 2000, jak dokládají například knihy Terezy Brdečkové, Jaroslava Formánka, Tobiáše Jirouse, Evy Kantůrkové, Ludvíka Vaculíka, ale také Michala Viewegha, který svůj Báječný rok (deník 2005) (2006) pojal mimo jiné jako vyrovnání se s žánrem, vůči němuž byl dlouhodobě skeptický.

Literární postmodernimus se v české literatuře před listopadem 1989 uplatňoval s výjimkou exilového komunikačního okruhu jen obtížně, což ve zkratce ilustruje třeba prvotní samizdatové odmítnutí Medvědího románu Jiřího Kratochvila nebo více než desetiletý odklad vydání románu Občan Monte Christo, který Vladimír Macura nabídl nakladatelství Mladá fronta počátkem osmdesátých let.

Postmodernismus bývá vykládán jako reakce na poválečnou krizi základních systémů lidského intelektu, k nimž patří náboženství a filozofie. Postmodernisté odmítli mimetický (napodobující) princip umění a distancovali se také od avantgardních směrů pro jejich elitářský charakter. Ve snaze oslovit co nejširší obec čtenářů čerpali z prvků a postupů tzv. komerční literatury (western, detektivky, sci-fi a porno). Typickou se stala vícevrstevnatá koncepce díla, které by mělo zaujmout jak běžného, tak náročného čtenáře. Postmodernisté často užívali ironii a parodii, příznačná se pro ně stala relativizace všech hodnot a zažitých představ (Bůh, dobro, zlo, pravda a lež...) a silná skepse vůči racionalismu. Ve světě jsou za přední postmodernisty považováni E. L. Doctorow, Kurt Vonnegut jr., Umberto Eco, v naší literatuře pak Milan Kundera, Jan Křesadlo ad.

Ambivalentní přístup českých literátů k postmodernismu se projevoval rovněž po listopadu 1989, tentokrát v rozpacích, které provázelo uplatňování tohoto označení na konkrétní díla. K postmodernismu se v českém prostředí otevřeně hlásil pouze Jiří Kratochvil -- viz jeho manifest české postmoderny, publikovaný pod různými tituly jak časopisecky (1996), tak knižně (2001), pokaždé však bez výraznější odezvy a vnímaný spíš jako osobní tvůrčí krédo.

Určité postupy z autenticitních prozaických textů, oceňovaných podstatnou částí literární kritiky v první polovině devadesátých let, byly transformovány a modifikovány také některými (převážně začínajícími) básníky v jejich tvorbě, čímž navázali na Jiřího Koláře, Jana Hanče i Egona Bondyho. Ovšem Petra Motýla, Františka Vaška, Jiřího Syrovátku, Norberta Holuba či Martina Langera přitahovalo hlavně napětí mezi tradičním deníkem, záznamem faktů a fantaskní mytičností -- tato tenze se stala základním znakem jejich fiktivních deníků a zápisníků. Takovéto básnické deníky se vedle žánrového synkretismu vyznačovaly smyslem pro tajemno, zámlkami a zjitřenou subjektivitou. Jako konkrétní příklad může posloužit Zápisník pana Pinkeho (1993), vydaný Ewaldem Murrerem a prezentující údajné zápisky chasidského Žida z Voronska, přičemž samotný Murrer figuruje také jako jedna z postav knihy. Zápisník pana Pinkeho navázal na folklorní pojetí mytičnosti a kouzelné či posvátné věci jsou v něm začleněny do všedních výjevů. Autor se tak přiblížil chagallovskému prolínání světa ruských pohádek a židovských pověstí, o svých figurkách vypovídá s humorným odstupem a spontánní radostí ze zázračna. S archetypálností v její vážné i úsměvné podobě korespondují použité vyjadřovací prostředky, z nichž nejtypičtější se pro Murrera jeví příznaková aktualizace slovosledu a větné stavby. Básnický deník Pavla Zajíčka Kniha měst (1993) má odlišný charakter. Zajíčkovy záznamy jsou snově rozostřené, jakoby ponořené do němé anonymní mlhy a vypovídají o bezvýchodnosti a zcizenosti člověka osaměle tápajícího ve slepě fungujícím světě. Pavel Petr ve sbírce Srdéčko skonči (2000) prezentoval deníkové texty výhradně s milostnou tematikou. Přesto, že deník je svědectvím o existenci a průběhu erotického vztahu, neumožňuje, aby si čtenář ze záznamů zkonstruoval konkrétnější představu milostného příběhu. Pozornost pisatele je totiž zaměřena pouze k emocím a jejich proměnám, nikoli k vnějším událostem. Jeho výpověď má daleko k idylické milostné citovosti, stojí za ním prožitek lásky neopětované, lyrický subjekt se tu nachází uprostřed iracionality milostného vzplanutí, jehož tragičnost plyne krom jiného z homoerotické podstaty vztahu. Deníkovou poezii, ovšem s prvky surrealismu i jazykovými experimenty, představil Pavel Petr rovněž v básnickém diptychu S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů (2004) a Řeckořím (2006). Ve sbírce Předkonec (2007) zprostředkovala Viola Fischerová v syrově působících deníkových zápiscích bezmoc vůči smrti, vůči její neúprosnosti a definitivnosti.

Jeden ze základních rysů deníkových zápisků, konkrétně věcný záznam životní empirie spoluvytváří také autorskou poetiku, kterou v devadesátých letech vedle Petra Hrušky sdíleli ve větší či menší míře Petr Motýl, Jan Vrak, Jaroslav Žila, ale také Petr Borkovec či Pavel Kolmačka. Pro Hrušku i další jmenované básníky se stal vlastní civilní minimalismus, jejich poezie vyrůstala ze smyslových (zejména vizuálních) vjemů, z lyrických pozorování bytu, domu, ulice i krajiny -- čili prostorů zaplněných lidmi a věcmi. Například v Hruškových básních (Obývací nepokoje, 1995; Měsíce, 1998; Vždycky se ty dveře zavíraly, 2002; ad.) však mají oči také věci a denně nás "pozorují". Lyrický subjekt tudíž usiluje nahlížet rovněž do pomyslné paměti věcí a dozvídat se tak více o jejich majitelích. Lyrické deskripce nezůstávají u pouhé evidence spatřeného, pozorovatel se snaží dohlédnout dál -- k obecným vlastnostem a vztahům, ba až k samé podstatě bytí, sensualismus je tu kombinován s abstrakcí. Příznačné je rovněž jisté skrývání lyrického "já", výpovědi si uchovávají výsostnou subjektivitu, ale brání se být egocentrické, povětšinou se vyznačují střídmým, neexkluzivním vyjadřováním. Kořeny zmíněné poetiky lze hledat v anglickém imagismu (především v jeho snaze o věcnost a úspornost výrazu, jak ji formuloval Ezra Pound), v básnickém programu Skupiny 42, popřípadě v odkazu poezie všedního dne.

Polistopadová komercionalizace společnosti se zákonitě promítla i do kulturního a uměleckého prostředí. V oblasti prózy se patrně nejvýrazněji projevila oživením prvorepublikové tradice nejrůznějších rodokapsových či podlampových edicí, jímž proslulo zejména nakladatelství Ivo Železný.¹¹ Snad až nečekaně rychle se po listopadu 1989 dostalo masového čtenářského ohlasu především knihám autorů z dřívějšího oficiálního komunikačního okruhu, kteří se na psaní populární literatury zaměřovali už dříve a kteří v nových podmínkách prokázali největší míru pružnosti (přizpůsobivosti). Konkrétně šlo o Zdenu Frýbovou, Pavla Frýborta, Ludmilu Vaňkovou, ale i Vladimíra Párala. Teprve posléze se čtenářský zájem orientoval na autory objevivší se až v devadesátých letech: Michala Viewegha, Martina Nezvala, Halinu Pawlowskou či Barbaru Nesvadbovou.

Ke zvýšení čtenářského zájmu mnohým spisovatelům posloužila erotika. Její detabuizace patří opět k zákonitým projevům polistopadových celospolečenských změn. Na počátku této sexografické etapy v literatuře lze však zaznamenat, vzhledem k dalšímu vývoji poněkud paradoxně, dobrovolný autocenzurní zásah. Když se totiž připravovalo v roce 1990 vydání prozaického triptychu Jana Pelce ... a bude hůř, který se stal kvůli frekvenci i způsobu zprostředkování sexuálních scén předmětem vehementních diskusí už v samizdatovém a exilovém komunikačním okruhu, tak jeho tvůrce některé pasáže vypustil či přepracoval. K původní podobě se vrátil až při vydání tohoto románu v roce 1996, kdy už padly takřka všechny zábrany. K jejich překračování přispěl i Jan Křesadlo, a to například knihami Mrchopěvci (1984e, 1990) nebo Slepá bohyně (1990), které mnohdy detailně opisovaly sexuální praktiky související s nejrůznějšími psychopatologickými poruchami. V literárních sexuálních prezentacích nezůstali pozadu ani autoři z oficiálního okruhu, což v případě Balady o panence (1993) Jana Kostrhuna či Páralových Playgirls I, II (1994) jednoznačně signalizovaly už obálky knih. Mnohdy až šokující otevřenost erotických pasáží nebyla cizí ani autorkám, jak potvrzují třeba knihy Čechoameričanky Ivy Pekárkové (Péra a perutě, 1989e, 1992; Kulatý svět, 1993) nebo prózy další americké exulantky Ivy Hercíkové (Hester aneb O čem ženy sní, 1995; Vášeň, 1998). Minimum zábran při literárním předvádění smyslných požitků a prožitků uplatnily také jejich mladší kolegyně Sissy Simons (čili Jana Mandelíčková; Všichni jste prasata a Válka krys, obojí 1996), a Barbara Nesvadbová (Řízkaři, 1997; Bestiář, 1998). Dita Bochníčková pak dokonce v debutové básnické sbírce Ona totiž byla velice krásná (1993) prezentovala své erotické verše i prostřednictvím vlastních aktů.

Dalším osvědčeným prostředkem k posílení čtenářské atraktivity jsou historické kulisy. Své zkušenosti s jejich využíváním pro lokalizaci sladkobolných příběhů lásky, přisuzovaných historicky doložitelným osobnostem i zcela smyšleným postavám, po listopadu 1989 bohatě zúročila Ludmila Vaňková, která z epochy přemyslovské a lucemburské vytěžila dvanáctidílný cyklus (Orel a had, 1990; Žena pro třetího krále, 1991, přeprac. 1996; Od trůnu dál, Roky před úsvitem, obojí 1993 ad.).

Ovšem polistopadová změna společenských poměrů se v historické próze patrně nejzřetelněji promítla v rozšíření její tematické palety: mnohá díla se někdy úspěšně, jindy méně zdařile pokoušela o korigování anebo doplňování ideologicky zkresleného obrazu národních dějin. Lze zaregistrovat i jisté módní tendence reagující na dřívější tabu. Tak vznikla třeba série próz o životech českých světců (viz například František Neužil Bosý biskup z Libice, 1991; Jan Žáček A oddělil světlo od tmy, 1995), z níž se kvalitativně a celkovým pojetím vymyká nerozsáhlý apokalyptický román Smrt svatého Vojtěcha (1993) od Vladimíra Körnera.

Dalším tématem, jež začalo být po listopadu 1989 středem pozornosti nejen spisovatelů, ale i publicistů a politiků, bylo komplikované soužití Čechů a Němců na našem území, zejména pak v jeho pohraničí. Budiž ovšem zdůrazněno, že dané téma bylo nejedním autorem ztvárněno bez vlivu totalitární ideologie (či v přímé opozici s ní) již dříve, jak dokládají Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále (1974s, 1980e, 1982) a Svatby v domě (1984s, 1987e, 1991), Böhmerland 600 cc (1989e, 1996) od Michaela Konůpka či volná dilogie Pátým pádem napsaná Václavem Vokolkem už v sedmdesátých letech, ale vydaná až v roce 1996. U Vladimíra Körnera pak představuje zmíněná problematika jednu z tematických konstant už od let šedesátých. Ve svobodných poměrech byla literáty stále častěji reflektována otázka obzvlášť složitá a citlivá, tedy nedobrovolné a nejednou i násilím doprovázené vystěhování Němců ze Sudet, respektive existence a podoby českého revanše. Kromě již zmíněných Vokolka a Konůpka tuto látku ve svých dílech (různou měrou) ztvárnili Jiří Stránský ve Zdivočelé zemi (1991), Zdeněk Šmíd v Cejchu (1992), Sylvie Richterová v Druhém loučení (1994), ale i Pavel Kohout v románech Hvězdná hodina vrahů (1995), Ta dlouhá vlna za kýlem (2000) či Jiří Kratochvil v Nesmrtelném příběhu (1997) a Daniela Hodrová ve Ztracených dětech (1997).

Ačkoliv v první dekádě nového století se autoři obraceli do minulosti pro látky ke svým dílům o poznání méně, období druhé světové války a jejich následků (zejména onoho odsunu/vyhnání Němců) tvůrce stále přitahovalo. Tentokrát to už ale byli převážně autoři a hlavně autorky, jež se s tématem seznamovali už toliko zprostředkovaně, prostřednictvím archivů, historických a publicistických prací -- viz knihy Hany Andronikové Zvuk slunečních hodin (2001), Anny Zonové Za trest a za odměnu (2004), Radky Denemarkové Peníze od Hitlera (2006), Petra Mikšíčka Sudetská pouť aneb Waldgang (2006), Jaroslava Rudiše Grandhotel (2006),¹² Ivety Naušové Jizvy (2007), Jakuby Katalpy Hořké moře (2008) či Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch (2009). U Denemarkové a Tučkové nakonec snaha o neschematické a neobvyklé ztvárnění válečných a těsně poválečných událostí vyústila ve schémata nová, založená na takřka flagelantském "odhalování" českých provinění a zločinů za současného upozaďování až přehlížení těch německých.

V poezii se výše zmiňovaný látkový okruh objevoval víceméně ojediněle a spíše inspiroval k obecnějším reflexím o vazbách člověka, času, kraje a paměti, jak tomu bylo například v básnické skladbě Adama Suchého vydané spolu s fotografiemi Rostislava Berky a Evy Vychodilové v knize pojmenované Kančí les¹³ (1997). Sudetská krajina se svými dřívějšími i nynějšími obyvateli, stopami, které v ní zanechávali a zanechávají, se stala jedním z hlavních inspiračních zdrojů Radka Fridricha, jehož verše ze sbírek V zahradě Bredovských (1999), Řeč mrtvejch/Die Totenrede (2001), Erzherz (2002), Molchloch (2004) i dalších jeho textech směřují k finální otázce: Co po člověku, jeho životním snažení a konání nakonec zbývá? Recepce Sudet v souvislosti se zájmem o periferii, popřípadě o zanikající, mizející fenomény je přítomná rovněž v básních Roberta Fajkuse i Radka Malého.

Značně frekventované a čtenáři vyhledávané se během devadesátých let staly knihy, které se pokoušejí poskytovat zábavu i umění v jednom, nerozpakují se těžit z repertoáru pop-kultury (jednoznačná stratifikace postav, atraktivní témata, dominance děje), zároveň se od masové literatury distancují, jejich autoři dávají najevo vlastní sečtělost, texty prosycují aluzemi, typický je pro ně ironický odstup, společenský kriticismus. S podobným tvůrčím konceptem, označovaným slovenským literárním kritikem Vladimírem Barboríkem jako trendy-literatura, vstoupil do české literatury počátkem devadesátých let Michal Viewegh. V jeho případě počáteční shodně pozitivní až nadšené přijetí čtenáři i kritiky s pravidelně přibývajícími díly vystřídalo u některých kritiků téměř štítivé odmítání. To se pak neobešlo bez takřka obsesivních reakcí autorových. Dlouhodobý a ne vždy korektně vedený "spor o Viewegha" ovšem neodradil jiné české autory mladší a střední generace od toho, aby se pokoušeli psát a vydávat zmíněnou trendy-literaturu. Touto cestou se postupně vydali například Jan Jandourek, Petr Ulrych, Martin Komárek, Svatava Antošová, ale koneckonců to platí také o tvorbě Miloše Urbana.

Michal Viewegh se programově pokoušel "povýšit" i ty nejzprofanovanější žánry, jak asi nejnázorněji dokládá jeho Román pro ženy (2001). Ale ani Vieweghův nejzavilejší kritik by zřejmě jeho knihy nezařadil mezi to pravé komerční čtivo, jehož rozmach patří, jak už zmíněno, k základním znakům polistopadového literárního vývoje. Stěžejní položku komerčního čtiva představuje čtení pro ženy, na jehož rozmnožování se z českých autorek podílejí například Zdenka Hamerová, Lenka Lanczová, Simona Monyová, Světlana Nálepková, Barbara Nesvadbová, Radka Štefaňáková, v hodnotovém měřítku pak o něco výše stojí prózy Jany Bryndové, Ireny Obermannové, Haliny Pawlowské, Lenky Procházkové ad.

Ženský svět reflektují a tematizují, ovšem mnohdy s dosti odlišnými premisami, akcenty, cíli a přístupy, také představitelé (většinou však jde o představitelky) literárního feminismu. V českém prostředí se nedlouho po listopadu 1989 přihlásily o slovo tzv. bojové feministky, k nimž náležely například Carola Biedermannová nebo Eva Hauserová, přisuzující ve svých až pamfletických textech veškeré zlo v lidské společnosti mužům. Umělecky mnohem přesvědčivější díla rezonující s feministickými názory na postavení ženy ve společnosti, rodině i milostném vztahu čtenářům předložila zejména Alexandra Berková (Temná láska, 2000), ale podobně laděná díla bychom našli také u Daniely Hodrové, Terezy Boučkové, Věry Noskové či Aleny Müllerové.

Vůbec lze konstatovat, že poslední dobou přibylo v české literatuře osobitých tvůrčích výpovědí o ženském údělu a potýkání se s ním, o vyrovnávání se s úskalími emocionální sféry, se zvládáním sociálních úloh (profesních i rodinných), jak dokládají mnohé z próz¹⁴ Terezy Boučkové, Zuzany Brabcové, Ireny Douskové, Báry Gregorové, Petry Hůlové či Jakuby Katalpy.

Reflexe ženství a jeho podob či proměn ovšem není výsadou jen prozaiček. S filozofickými, mytickými i náboženskými přesahy o něm rovněž vypovídá ve svých sbírkách Zádušní básně za Pavla Buksu (1993), Babí hodina (1994), Jak pápěří (1995) ad. vyzrálá básnická osobnost Viola Fischerová. Činí tak v lakonických, jednoduchých a přímočarých verších, polemizujících například částečně s vyzněním známé Halasovy básně Staré ženy. V posledních letech se stává hlavním tématem poezie Fischerové smrt (Nyní, 2004; Předkonec, 2007), sílí její žalozpěvný (nikoliv však sentimentální) ráz. Expresivní lyrika Kateřiny Rudčenkové, obsažená ve sbírkách Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001) či Popel a slast (2004), přináší především svébytnou anatomii samoty. V autorčiných pesimistických verších zaznívají existenciální ozvěny ortenovského ražení, úzkost z pomíjivosti všeho, včetně půvabů ženského těla, je přebíjena hedonistickými slastmi, které však záhy vyhoří a zbývá po nich jen popel.

Marie Šťastná představila ve sbírkách Jarním pokrytcům (1999), Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006) poezii úspornou a věcnou, přitom však žensky smyslovou až smyslnou. Básnířka s dostředivostí, pozorností a přesností analyzuje rodové stereotypy ve světě plném bizarností, klade důraz na smyslové impulsy přicházející z každodennosti, všednodenní detaily mísí se široce uchopenou kulturní a náboženskou tradicí. Vypjatou erotičností vzlínají pocity únavy a stereotypu, reálné podněty se prolínají s fantazií a snem.

Při ohlížení za prozaickými žánry české literatury devadesátých let se Ondřej Horák plně ztotožnil s názorem Jiřího Kratochvila o dlouhodobém a celosvětovém podceňování povídky nakladateli i literárními kritiky. Stejné mínění motivovalo též pokus o vydávání časopisu Česká povídka.¹⁵ K povídkové renesanci chtěla přispět rovněž antologie české povídky devadesátých let, kterou v roce 1996 vydalo pod názvem Stopy blesku nakladatelství Vera. Redakce Literárních novin se dokonce pokusila napodobit velkolepý projekt, jaký na Slovensku pod názvem Poviedka (+ vročení) pořádá od poloviny devadesátých let každoročně se svou literárně-kulturní agenturou Koloman Kertész Bagala. Bez patřičného organizačního i nakladatelského zajištění ovšem neměla snaha Literárních novin šanci na výraznější úspěch.

Nicméně i bez velkého úsilí lze doplnit Horákův finální výčet "statečných", kteří se v průběhu devadesátých let nebáli vyjít na světlo s "podřadnou rasou",¹⁶ o mnohem početnější řadu autorů i autorek, jimž v uvedeném čase vyšla minimálně jedna povídková kniha.¹⁷ Od konce devadesátých let pak narůstá počet publikovaných povídkových cyklů, a to zásluhou Květy Legátové, Hany Andronikové, Jana Balabána, Edgara Dutky, Ireny Douskové, Jonáše Tokarského, Tobiáše Jirouse či Sylvy Fischerové, přičemž zejména počinům Legátové, Balabána a Dutky se dostalo výrazného odborného uznání i čtenářského zájmu. Značnou oblibu jak mezi autory, tak u čtenářů si získaly rovněž tematické povídkové antologie iniciované a vydávané jihlavským nakladatelstvím Listen (Miluj mě víc, 2002; Příběhy s tajemstvím, 2003; Možná mi porozumíš, 2004 ad.).

Třebaže komercionalizace patří nesporně k základním faktorům, které se v mnoha ohledech promítly do podoby české polistopadové literatury, a pro mnohé literáty se čtenářský ohlas stal vskutku základním diktátem při jejich tvorbě, během dvou polistopadových dekád bylo možno i v produkci našich nakladatelství zaznamenat díla ve své podstatě výlučná, hledačská, nezvyklá, tudíž díla, jež na masovější čtenářskou rezonanci vědomě rezignovala.

V prozaické oblasti lze identifikovat v podstatě trojí experimentování. Zaprvé to jsou pokusy zkoumající možnosti v nakládání s příběhem. Ty vycházely jednak z dědictví francouzského nového románu (Karel Milota Sud, 1993; Ďáblův dům, 1994), popřípadě z podnětů postmodernismu (Jiří Kratochvil Medvědí román, 1991, respektive Urmedvěd, 1999; Noční tango, 1999 aj.). Nejsystematičtější inventuru naračních postupů a nejkomplexnější průzkum aktuálních možností vyprávění podnikl a zveřejnil Jiří Drašnar v publikaci příznačně nazvané Noc na pláži -- Etudy, improvizace a ostatní cvičení (2001). Velmi osobitě do této experimentální linie přispěl Zdeněk Vlk svými knihami Přítel žehu (1999) a "Tereza" a Mokrá čtvrť (2004).

Pro další oblast prozaických experimentů je příznačná lyrizace výpovědi, zvýšený důraz je tvůrci kladen na obrazné kvality, na jazykové pokusnictví, na vazby mezi slovem a atmosférou místa, náladou chvíle. V dané souvislosti možno mezi prvními jmenovat Jáchyma Topola, pro jehož autorskou poetiku se stala příznačnou souběžná kultivace a degenerace textu (Sestra, 1994; Noční práce, 2001; Kloktat dehet, 2005). Topol svým přístupem k jazyku navazuje na funkci vyprávění v mytologii, náboženství, ústní lidové slovesnosti. U Václava Kahudy počitky, vjemy, mžikové postřehy podněcují rozsáhlé synestetické evokace zvláštností místa či okamžiku, vyvolávají vějíře představ (Příběh o baziliškovi, 1992; Exhumace, 1997; Houština, 1999 aj.). Kahudovy slovesné obrazy se vyznačují silnými a plastickými konturami, pestrou barevností, surrealistickou instrumentací. Zásadním způsobem obohatili vyjadřovací i formální kvality české prózy rovněž Hnát Daněk (Pouť a cesta Hnátova, 1995; Až budeme velcí, 1996) a Jan Vrak (Obyčejné věci, 1998).

V centru pozornosti třetího okruhu současných prozaických experimentů je opět jazyk, ale v daném případě už ne jako potenciální zdroj lyrizace či imaginace. Tentokrát jsou prověřovány a prozkoumávány hlavně možnosti jazyka nejen jako nástroje reflexe okolního světa, ale též jako jeho významného formativního činitele, jako zprostředkovatele lidského poznání i jeho kultivace. Základním cílem Patrika Ouředníka v prózách Rok čtyřiadvacet (progymnasma 1965--1989) (1995) a Europeana (Stručné dějiny dvacátého věku) (2001) bylo zprostředkovat, jak se doba projevila v jazyku, v jeho lexikálním, ale též idiomatickém repertoáru, v nejrůznějších jazykových strategiích i vrstvách. Napětí mezi tzv. vysokým, filozofickým obsahem a plebejskou dikcí, neberoucí ohledy na funkčně-stylové či ortografické normy a předpoklady, je charakteristické pro většinu dosud vydaných knih Ladislava Šerého. Nejvíce patrně pro Laserovou romanci (2005). Šerého sžíravá, ironická, autoironická a všestranně šlehající disputace své kritické výpady směřuje hlavně vůči západní (konzumní) civilizaci, jejímu sociálnímu a politickému uspořádání.

Po publikační inventuře v devadesátých letech (viz zejména antologii Vrh kostek, 1993; dále rovněž sbírky Emila Juliše, Jiřího Koláře, Ladislava Nováka ad.) se experimentální poezie nadechuje v novém desetiletí k další konjunktuře, přinášející publikace Vladimíra Burdy, Josefa Honyse, Miloše Horanského, Běly Kolářové, Miroslava Koryčana, Jana Kubíčka, Ladislava Nebeského, Eduarda Ovčáčka, Josefa Štochla, Karla Trinkewitze, Jiřího Valocha ad. Experimentální básnické tvorbě bylo v roce 2007 věnováno celé číslo časopisu Pandora.

Svébytné místo v pokusnické poezii už před časem zaujal Miloslav Topinka, který ve sbírce Trhlina (2002) pokračoval ve své cestě za tzv. živelnou poezií. Topinka usiluje o intermediální výpovědi, které by zabránily ustrnutí jazyka ve stereotypech a automatismech. Rozbíjí ucelenou strukturu textu, protože nikoli v celistvosti a souladu, nýbrž v trhlinách mezi fragmenty se rodí významy. Jiří Dynka zpočátku navazoval na vizuální poezii šedesátých let (Minimální okolí mrazicího boxu, 1997), v básnických skladbách Wrong! (1998) a Líviový lenkový (2000) sémantický experiment postavil na zadrhávané kybernetické novořeči, na intertextových kolážích, jimiž usiloval zprostředkovat hledání citu, něhy a lásky. Ve sbírce Tamponáda (2006) se s kritickou vehemencí vymezil vůči současnému životnímu způsobu, zejména vůči agresivní pseudokultuře reklamy a populární kultury. Užíváním deformovaného jazyka reklamy a krátkých textových zpráv, tzv. esemesek, naznačil jeden ze zdrojů zplošťování významů, degenerování komunikace, banalizování prožitků a citů.

Jazykové experimentování je vlastní také Gabrielu Pleskovi, jak je patrno už v jeho debutové sbírce Česnek! Česnek! (2003), o níž se Karel Piorecký domnívá, že "pootevírá dveře k novému a svébytnému způsobu existence současné české lyriky." (Piorecký 2009: 8) Pleska s hravostí, ironií i sebeironií kombinuje lingvistickou erudici s literárními aluzemi, včetně žánrů triviální literatury (hlavně fantasy a sci-fi), využívá jazyka a motiviky pohádek či mýtů, jeho básnické výpovědi mají výrazný metaliterární aspekt. Pleska se prezentuje jako pokušitel forem, básně víceméně tradiční faktury střídá vícehlasými kompozicemi, graficky aktualizovanými výpověďmi, pseudodramatickými skeči, paraliterárními útvary (recepty, testy, návody).

Jestliže devadesátá léta bychom v případě české literatury mohli generálně charakterizovat jako dekádu návratů, vyrovnávání se s dopady předchozích poměrů, hledání východisek pro další směřování, platí pro první desetiletí nového století výrazná orientace na přítomnost, což se v prózách projevilo frekventovanější tematizací aktuálního politického dění, součástí tematických plánů se stále častěji stává také kontakt s drogami, opis vizí či halucinací jimi vyvolaných (Tobiáš Jirous, Kateřina Sidonová aj.). Výrazným trendem je také lokalizovat dějiště do zahraničních (nejednou exotických) zemí (Hana Andronikova, Josef Formánek, Petra Hůlová, Markéta Pilátová, Magdaléna Platzová, Martin Ryšavý ad.).

Kritika lyrického diskursu, subverzivní přístup k básnění, k poetickému vyjadřování se staly nástupní platformou pro některé básníky vstupující do literatury na počátku nového tisíciletí. Patří k nim Milan Ohnisko, jehož básně ze sbírek Obejmi démona! (2001), Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (2003), Milancolia (2005) ad. kombinují intelektuální motiviku s iracionalitou a nonsensem. Ohnisko se rád prezentuje jako "maximální minimalista", pokoušející se do malého prostoru vpravit co nejvíce. Pro Ohniskovy básně se stal příznačný "konfrontační proces", lyrický subjekt nesouhlasí s mnohým v okolním světě, vymezuje se vůči němu, pozici outsidera zaujímá někdy dobrovolně (viz sarkastické komentáře), nebo je mu, a to mnohem častěji, vnucena (viz vyjádření údivu, bezmocného nesouhlasu). Ohniskovi se tak podařilo revokovat, respektive aktualizovat koncept Vodseďálkovy a Bondyho trapné poezie z počátku padesátých let dvacátého století.

Radek Malý není při podvracení tradiční lyriky tak razantní jako Ohnisko a přistupuje k dědictví dřívějších časů s evidentní úctou, nicméně tu provází silná ironie až sarkasmus (jimiž nešetří ani vůči sobě a vlastní tvorbě), spojováním hrůzného a komického je mu obzvlášť blízká groteska. Nedílnou součástí Malého dynamických, místy až surových, úmyslně přepjatě exaltovaných a rozhněvaných veršů je intelektuální humor a hravost: při střídání masek Karla Hlaváčka, Františka Gellnera, nebo J. H. Krchovského lze zahlédnout potutelný úsměv autorův. Kompaktní charakter Malého tvorby pak plyne z permanentních pokusů ztvárnit co nejnápaditěji a nejosobitěji takové tematické konstanty básnických výpovědí, jako je měsíc (respektive Luna) či Bůh. Básník k nim přistupuje z různorodých (až protikladných) pozic, jeho texty pulzují mezi opěvováním, intimními dialogy, dehonostacemi i urážkami. Malého nenechává lhostejným ani doba, v níž žije. Zásadní události ve světě a doma nejen registruje, ale i komentuje -- po svém, bez pomoci mediálních či politických šablon. A stále klade otázky, všem (sebe opět nevyjímaje) a ke všemu: tázací modus je jedním ze základních rysů jeho poezie.

Mediální realita, v níž poezie stále obtížněji hledá způsoby, jak na sebe upozornit a jak získat vnímatele, přivedla do literárního života fenomén vzniklý v osmdesátých letech dvacátého století v USA, a sice slam poetry, tedy básnickou performanci, při níž účastník během tří minut předvádí svou poezii. Jeho vystoupení pak hodnotí porota vybraná z publika. První celonárodní kolo slam poetry u nás proběhlo z iniciativy Martina Reinera Pluháčka v roce 2003 a jeho vítězem se stal Marian Palla. Slam poetry i v následujících letech vzbudila poměrně velký zájem, čímž pozitivně prospěla poezii při jejím potýkání s ostatní mediální nabídkou.

Polistopadové rušení hranic a bariér nejrůznějšího druhu zvýraznilo i v našem domácím prostředí fakt, že autoři českého původu nejednou ke své literární tvorbě používají cizí jazyk. Mediálně nejznámějším příkladem je rozhodnutí Milana Kundery psát francouzsky, ale už před ním se rozhodla třeba Libuše Moníková pro němčinu nebo Jan Novák pro angličtinu, v níž napsala v polovině devadesátých let svou knihu Gang zjizvených (1998, původně The Scharz) také Iva Pekárková. Kromě těchto autorů, kteří už mají své pevné místo v povědomí českého čtenáře, lze zmínit i další, kteří sice píší v cizích jazycích, ale jejich díla zatím nejsou u nás nijak zvlášť známá a bylo by krátkozraké, kdyby se ocitli mimo kontext současné české literatury. Namátkou lze v dané souvislosti připomenout Jana Faktora, Katju Fusek, tvořící německy, Kateřinu Janouchovou, píšící švédsky, Ernesta Kolowrata, Marka Slouku, Stanislava Struhara, pro které je tvůrčím jazykem angličtina.

Nové mediální možnosti a technologie se nevyhnuly ani literatuře a její podobu, fungování literárních procesů ovlivňují hned v několika ohledech. Platí to hlavně v oblasti šíření informací i samotných uměleckých textů, popřípadě jejich vnímání a hodnocení. Na internetu vznikají literární servery, které umožňují šíření textů s beletristickými ambicemi -- mezi nejznámější patří Písmák (www.pismak,cz) či Totem (www.totem.cz). Rodí se ale též internetová rozhraní informačního charakteru, přinášející zprávy o aktuálním literárním dění včetně jeho recepce, respektive recenzí vydaných děl (Portál české literatury: http://www.czechlit.cz/, iLiteratura: www.iliteratura.cz). Objevují se rovněž internetové literární časopisy, jako například Dobrá adresa, nebo do síťové podoby přecházejí periodika dříve tištěná (Aluze). Stále častější je šíření časopisů "podobojí", tedy v klasickém i digitalizovaném provedení (Literární noviny, Obrys-Kmen).

Na internetovém blogu započal v roce 2004 své mimořádně úspěšné literární tažení Ostravak Ostravski, jehož deníkové zápisky ve foneticky zaznamenávaném lašském nářečí se dočkaly několika knižních pokračování,¹⁸ televizního zpracování a byly adaptovány též jako loutkové představení. Martin Fendrych zase na svém blogu nejprve zveřejňoval na pokračování román Slib, že mě zabiješ (blogoromán), aby následně do jeho knižního vydání (2009) zahrnul i komentáře návštěvníků blogu k jednotlivým kapitolám. Jiří Vaněk, jeden ze scenáristů televizního seriálu Comeback učinil své blogové zápisky, vyvěšené od června 2008 do ledna 2010, kapitolami románu Sebedrás. Stručný návod na život: všechno co potřebuješ, je láska (2010). Na principu "blogového románu" je založen také projekt zpravodajského serveru iDNES Napište knihu s Vieweghem, kde se čtenáři blogu mohli změnit ve spoluautory a pod patronátem jmenovaného spisovatele vznikl kolektivní román s titulem Srdce domova. Výtvarnice Markéta Baňková vytvořila hypertextový román Město (http://mesto.avu.cz), jehož protagonistka je prezentována rovněž jako autorka díla. Baňková nabídla otevřenou hypertextovou literární strukturu -- čtenáři se mohou k textu vyjadřovat, nikoliv jej však měnit. Město je pojato také jako kritika nového média, autorka v něm upozornila na snadnou možnost manipulace i falšování identity a parodicky též využila vizuální styl digitálních forem komunikace.

Serverové (či blogové) premiérové představení díla je stále častější mezi básníky -- viz sbírky Ladislava Zedníka Zahrada s jabloněmi (knižně 2006), Jonáše Hájka Suť (knižně 2007), Jakuba Řeháka Světla mezi prkny (knižně 2008) či Vojtěcha Kučery Nehybnost (2010).

Počítačové možnosti nejsou využívány pouze při vysloveně technickém, knihařském zpracování knihy, ale někteří autory je využívají pro dokonalejší uskutečnění tvůrčího záměru (Jan Vrak, Obyčejné věci). Svébytná forma sdělení skrze nové komunikační technologie dala vzniknout také próze složené z emailů (Jakub Češka, Hledání běžeckého těla, 2008). Aplikace jazyka krátkých textových zpráv v básních Jiřího Dynky již byla zmíněna, celé esemesky pak vkomponoval Miloš Vodička do básnické sbírky Tradicionál (2003), reagující na úmrtí matky. Markéta Bartíková sbírku Od sebe k sobě (160 znaků SMS) napsala na klávesnici mobilu a knižní vydání (2004) bylo pojato jako nabídka k dalšímu mobilnímu šíření těchto textů. Petr Odillo Stradický dokonce v roce 2001 spustil MOBILYRICS -- portál pro poezii ve formátu SMS, na němž se autorsky prezentoval též Ivan Wernisch.

Prakticky každé nakladatelství už má své webové stránky, řada autorů si pořídila své profily na webu či facebooku. Na oblibě získávají také zvukové knihy, zprostředkující vedle dřívějších nahrávek slavných děl (Jan Werich, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války) také audio záznamy těch právě (či nedávno) vydaných.¹⁹

Ceny, soutěže, ankety

Na literárním životě se podílejí také literární ceny a soutěže. Databáze Ústavu pro českou literaturu AV ČR uvádí kolem padesáti aktuálně udílených ocenění, přičemž jejich množství bývá i kritizováno kvůli nepřehlednosti, zpochybňována někdy též bývá kompetentnost či nestrannost rozhodování porot. Z dlouhodobého hlediska ovšem převažují pozitivní dopady literárních cen a soutěží, protože nelze popřít, že podněcují tvořivost a v zásadě odrážejí současnou hodnotovou hierarchii národního písemnictví, podílejí se na její strukturaci. Zanedbatelná není ani společenská (respektive stavovská) prestiž spojená alespoň s těmi nejvýznamnějšími a pro samotné oceněné mohou udělené finanční prostředky přispět k realizaci dalších tvůrčích plánů.

Mnohé z aktuálních literárních cen²⁰ má svůj původ v exilu či samizdatu, byť se nyní řídí nejednou poněkud pozměněným statutem. Cena Toma Stopparda náleží mezi současnými českými literárními cenami k těm s nejvyšším počtem realizovaných ročníků. Byla založena Nadací Charty 77 ve Stockholmu roku 1984 z daru britského dramatika Toma Stopparda a bývala určena významnému původnímu básnickému, prozaickému či dramatickému dílu, které v tehdejším Československu nemohlo být vydáno. Po listopadu 1989 procházel statut ceny vývojem a v posledních letech je Cena Toma Stopparda udělována výjimečně podnětnému esejistickému dílu. 11. ledna 1986, den po smrti Jaroslava Seiferta, inicioval ve Stockholmu František Janouch, předseda správní rady Nadace Charty 77, udělování Ceny Jaroslava Seiferta. Její laureát bývá od té doby zveřejňován 22. září, tedy v předvečer básníkových narozenin. Původně šlo o cenu určenou významným českým a slovenským literátům pronásledovaným komunistickým režimem. V současnosti má být udělována za mimořádné literární dílo vydané v posledních třech letech. Cena Jiřího Ortena směřuje mezi začínající tvůrce. Založena byla Kolegiem pro podporu nezávislé vědy, umění a vzdělání v roce 1986 a poprvé byla udělena o rok později, a to beletristickému dílu, jehož původci či původkyni nesmí být v době vydání díla více než třicet let.

Výroční ceny Nadace Český literární fond navazují na ještě před listopadem 1989 udělované prémie Českého literárního fondu. Nástupcem jmenované instituce se stala v roce 1994 Nadace Český literární fond, která v současnosti uděluje výroční ceny v pěti kategoriích: literární tvorba, divadelní a rozhlasová tvorba, propagace knižní kultury a ostatní (vědecká literatura, filmová a televizní tvorba).

Cena F. X. Šaldy udělovaná za vynikající výsledky v oblasti umělecké kritiky a kritické publicistiky patří k oceněním, která se objevila až v nových společenských poměrech. Její vznik iniciovala Společnost F. X. Šaldy a poprvé byla udělena 30. ledna 1996 (za rok 1995). Literární cena Knižního klubu se od všech dosud zmíněných cen liší v tom, že není určena již vydanému dílu, popřípadě jako ocenění dosavadní tvorby, nýbrž její podstata spočívá ve vydání dosud nepublikované novely či románu o minimálním rozsahu sto padesáti stran. Poprvé byla vyhlášena Knižním klubem a nakladatelským konsorciem Euromedia Group v roce 1995 a první udílení proběhlo o rok později.

Básnickou osobnost Jana Skácela a jeho tvůrčí odkaz se rozhodla v roce 2001 připomínat 7. února, čili v den básníkových narozenin Obec moravskoslezských spisovatelů, a to prostřednictvím Ceny Jana Skácela, udělované za mimořádné poetické dílo.

Ambiciózně pojatá kolekce literárních ocenění se pod názvem Magnesia Litera objevila v roce 2002. Občanské sdružení Litera od té doby s pomocí sponzorů odměňuje v několika kategoriích (Litera pro objev roku, za knihu pro děti a mládež, za nakladatelský čin, za naučnou literaturu, za poezii, za prózu, za překladovou knihu...) knihy, které z produkce předchozího roku vybírá početná porota. Ta má také za úkol zvolit Knihu roku.

Cenu Ladislava Fukse udělovanou od roku 2006 vyhlašuje a od roku 2007 uděluje Akademie literatury české za životní zásluhy o rozvoj české literatury. Máchovu růži pak ALČ souběžně směřuje nejlepší prvotině. Cenu Josefa Škvoreckého vyhlásila a poprvé na podzim roku 2007 udělila Literární akademie Josefa Škvoreckého. Za jedno z nejvýznamnějších ocenění je považována Cena Karla Čapka, kterou od roku 1994 uděluje každý sudý rok české centrum PEN klubu za prozaické, dramatické nebo esejistické dílo, případně za dílo celoživotní, přispívající významně k prosazování a obraně demokratických a humanistických hodnot.²¹ Státní cena za literaturu byla založena v roce 1920, její pravidla a také pojmenování se měnila (za protektorátu to byla Národní cena za literaturu, za socialismu pak Státní cena K. Gottwalda). V intencích prvorepublikové tradice byla z iniciativy Pavla Tigrida obnovena roku 1995 a v současné době se jí ohodnocuje aktuálně vydané významné původní literární dílo, popřípadě celá dosavadní tvorba.

V meziválečném čase, konkrétně roku 1928, přinesly Lidové noviny anketu, v níž se podle hlasů zástupců kulturní, vědecké a tvůrčí veřejnosti vybírala Kniha roku. Tato tradice byla opět obnovena po listopadu 1989.

Literární ceny nejen vznikají, ale také zanikají, případně jsou hibernovány. Jako příklady mohou v daných souvislostech posloužit Cena Egona Hostovského nebo Cena Jana Zahradníčka.

Divadlo a drama

Také v oblasti divadla a dramatu bylo pro polistopadový čas příznačné velké očekávání, které se však nenaplnilo: Neuskutečnila se renesance progresivních divadel z éry šedesátých let, jakými byly třeba Divadlo Na zábradlí anebo Činoherní klub. Nezdařily se ani návraty dalších protagonistů oné doby, jak dokládá příklad Otomara Krejči a jeho Divadla za branou II. Velmi výrazně byla pociťována absence kvalitních a reprezentativních nových dramatických děl. Přestože se na scény vrátily hry normalizačním režimem umlčených dramatiků Václava Havla, Josefa Topola, Pavla Landovského, Ivana Klímy, Pavla Kohouta, Milana Uhdeho ad., došlo k výraznému poklesu diváckého zájmu. První polovinu devadesátých let tedy lze označit za dobu výrazné krize českého dramatu a divadla, a to i z toho důvodu, že šlo o čas nového hledání, určité tvůrčí nejistoty až tápaní některých renomovaných autorských scén (HaDivadlo, Divadlo Husa na provázku, Semafor).

Jedním z mála přínosů onoho času byla skutečnost, že divadelní hry začala šířit vedle společnosti Dilia také jiná nakladatelství. Kromě Havlových her, textů Milana Uhdeho nebo Pavla Landovského, publikovaných Dilií v edici Minus 21, se tak objevují do té doby nevydané scénáře a hry studiových či autorských divadel -- Divadla Járy Cimrmana, HaDivadla, Studia Y, divadla Sklep, popřípadě individuálně pojaté soubory dramatických textů autorů s nimi spjatých (např. Přemysla Ruta nebo Arnošta Goldflama). Později se stávají knižní vydání divadelních her jedním z profilujících fenoménů brněnské nakladatelství Větrné mlýny (viz soubor her Davida Drábka ad.). Vlastní ediční řadu současných dramatických textů od druhé poloviny devadesátých let vydává rovněž Divadelní ústav v Praze. Původní divadelní tvorbu i její reflexi zprostředkovávají též nakladatelství Pražská scéna, Nakladatelství Studia Ypsilon, Klokočí ad.

Texty her přinášely také časopisy, které se po listopadu 1989 rodily a zanikaly ve zvýšené míře rovněž mezi divadelníky a teatrology. Sborník Dramatické umění, objevující se od roku 1987 čtyřikrát ročně, ukončil své přínosné působení v polovině roku 1990. Ještě v roce 1989 se objevilo nulté číslo čtvrtletníku Divadelní revue.²² Z předlistopadového neoficiálního Bulletinu Aktivu mladých divadelníků se v roce 1990 vyvinul ambiciózní dvouměsíčník Svět a divadlo. Namísto čtrnáctideníku Scéna, věnovaného divadlu i filmu, začaly od roku 1992 vycházet se stejnou periodicitou Divadelní noviny. Nezávislou scénu a alternativní divadelní aktivity či postupy mapuje od roku 2001 revue Orghast. Studentský internetový časopis Yorick se v roce 2009 změnil ve stejnojmenné tištěné periodikum s podtitulem Revue současného myšlení o divadelním umění.

V české polistopadové dramatice lze identifikovat několik autorských okruhů. První z nich, čili autoři zapovězení během normalizace, se poměrně dlouho spokojili s uváděním svých her inscenovaných už v šedesátých letech a také textů z následujících dvou dekád, které byly předváděny pouze privátně nebo v zahraničí.²³ Nové tituly tvůrci tohoto okruhu po čase přece jen nabídli, ale nebylo jich přespříliš: Ladislav Smoček prezentoval Nejlepší den (1995), Pavel Kohout Nuly (2000), Milan Uhde Zázrak v černém domě (2007), Václav Havel Odcházení (2008).

Druhý okruh představují dramatici, jejichž hry uváděné během osmdesátých let byly vnímány jako myšlenková opozice totalitního režimu. Ani Daniela Fischerová (Náhlé neštěstí, 1993; Fantomima, 1993; Pták Ohnivák, 2000), ani Karel Steigerwald (Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma, 1990; Nobel, 1994) však nedosáhli ohlasu předchozích her.

Další autorskou množinu tvoří autoři studiových scén, jejichž divadelní hry a scénáře bývají úzce spojené s poetikou daného souboru, což mnohdy limituje jejich inscenování mimo mateřské divadlo, jak dokládají i nové hry Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka pro Divadlo Járy Cimrmana (Blaník, Záskok, Švestka, České nebe). Z této skupiny se postupně vyčlenil Arnošt Goldflam, jehož nové texty nekorespondovaly ani s dřívější poetikou HaDivadla, ani s jeho novou dramaturgií, zosobněnou Lubošem Balákem. Goldflam z HaDivadla nakonec odešel a svá díla prezentoval v repertoárových divadlech (viz česko-americký projekt Sladký Theresienstadt, 1996; nebo starozákonní variaci Smlouva, 1999; popřípadě černou komedii Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně, p 2007, 2007).

Tvorba dosud zmíněných osobností a autorských divadel však nebyla pro devadesátá léta určující. Tuto pozici si vydobyla dramatická díla autorů, kteří vstoupili do divadelního kontextu koncem osmdesátých let ještě na amatérských či ochotnických scénách, jako např. Jan Antonín Pitínský (vl. jm. Zdeněk Petrželka), nebo debutovali počátkem let devadesátých jako Egon Tobiáš. K nim se o něco později přidali tvůrci prací, jejichž vznik spoluiniciovala soutěž Nadace Alfréda Radoka o nejlepší původní divadelní hru.²⁴ Zmíněná soutěž, která zajišťovala i publikování úspěšných titulů v časopise Svět a divadlo, dopomohla etablování Tomáše Rychetského, Lenky Lagronové, Davida Drábka, Jana Krause, Luboše Baláka, Markéty Bláhové, Romana Sikory, Jiřího Pokorného, v průběhu posledních ročníků se objevila další jména, a to Pavel Trtílek, Iva Volánková, Lenka Havlíková, Zdeněk Jecelín, Marek Horoščák ad.

Dominantní linie polistopadové dramatické tvorby se vyznačuje apolitičností témat, rezignací na identitu postav, manipulace a chaos v ní fungují jako tvůrčí princip i téma. Dochází k rozbití struktur kompozičních i jazykových, reflektování sebe sama ve fragmentech, k destrukci platného modelu světa, ke zpochybňování kauzálních souvislostí a k hyperbolizaci tělesnosti, násilí či agresivity. Většině textů je společná silná groteskní nadsázka, obsažená jak v optice nahlížených témat, tak v autorské sebeironizaci. Příznačná je dále rezignace na velké příběhy, distancování od tzv. velkého umění či velkých žánrů. Stále více se prosazuje nová poetika, rezonující s britskou (nebo německou) coolnes dramatikou -- díla vzniklá v jejím duchu neomezují žádné ideologické zákazy, žádné estetické postuláty, žádné téma ani žádné postupy nejsou tabuizovány. Teatrologové v dané souvislosti píší také o naturalistické grotesce, která však v našich podmínkách má na rozdíl od zahraničních vzorů spíše psychologický než dekonstruktivní ráz a vykazuje větší příklon ke krimi či thrilleru než ke komedii. K nejvýraznějším představitelům české coolnes dramatiky patří Marek Horoščák (Vařený hlavy) a Jiří Pokorný (Taťka střílí góly, Odpočívej v pokoji).

Ačkoliv se čeští prozaici či básníci zapsali do dějin českého dramatu nejednou velmi významně (viz např. Aloise a Viléma Mrštíkovy, Josefa a Karla Čapkovy, Františka Langera, Vítězslava Nezvala, Františka Hrubína ad.), v devadesátých létech lze takovéto autorské průniky registrovat spíše sporadicky. V následujícím desetiletí jich však přece jen přibývá. Některé sice zatím zůstávají stále jen v rukopise, respektive neinscenovány, jiným se ale dostává pozitivního kritického i diváckého ohlasu. Michal Viewegh se podílel vedle Ivo Krobota a Petra Oslzlého na divadelní adaptaci svého bestselleru Báječná léta pod psa (p 1996). Jevištní převedení Účastníků zájezdu mělo premiéru o dva roky později, Andělé všedního dne v roce 2008 a jakýsi divadelní diptych složený z Biomanželky a Románu pro ženy byl uváděn na scéně Švandova divadla v létě 2011. Vieweghova samostatná hra z listopadových dnů na pražské filozofické fakultě Růže pro Markétu, napsaná už roku 1990, se knižní podoby dočkala až v roce 2004, inscenována byla ještě o pět let později. Jiří Kratochvil své rozhlasové hry vzniklé ještě za normalizace vydal knižně jako Slepecká cvičení (1997), později byla inscenována jeho groteska A babička slaví devětadevadesáté narozeniny (p 1999). Kratochvil je rovněž autorem dramatu Černá skříňka aneb Hry a sny (p 2008) ²⁵. Ani dramatické texty Miloše Urbana si nehledají cestu na jeviště nijak snadno: svérázná reminiscence na Jaroslava Vrchlického Trochu lásky. Fraška se zapomenutými verši byla jen vytištěna, a to v roce 2003, inscenování se dočkala až hra Nože a růže aneb Topless party (p 2005). Jaroslav Rudiš přenesl komiksové příběhy výpravčího Aloise Nebela (Bílý potok a Hlavní nádraží) na divadelní jeviště ve hře nazvané Alois Nebel (s Jaromírem 99 a Vladimírem Čepkem, p 2005). V roce 2006 knižně publikoval hru Léto v Laponsku, na níž spolupracoval s Petrem Pýchou (téhož roku měla i premiéru ve Slováckém divadle v Uherském hradišti). S Pýchou napsal i Strange Love (p 2007) a zatím pouze rukopisný Salcburský guláš. Společně s Martinem Beckerem Rudiš vytvořil původně v německém jazyce hru Exit 89 (pražská premiéra 2008, též za přispění Jiřího Havelky).²⁶ Značného úspěchu dosáhla divadelní adaptace próz Ireny Douskové Hrdý Budžes (p 2002), na které se podílela i autorka původního textu. Ta pak s Janem Bornou převedla do divadelní podoby také navazující prózu Oněgin byl Rusák (p 2008). Divadelní hra Cesta do Bugulmy byla Jáchymem Topolem původně napsána pro düseldorfské divadlo (Die Reise nach Bugulma). Doma byla nejprve uvedena v rozhlase (2007), záhy i v Divadle Na zábradlí a téhož roku vyšla i knižně jako součást knihy Supermarket sovětských hrdinů. Premiéra hry Terezy Boučkové Sodoma komora proběhla v roce 2009. Stejného roku vydal Roman Ludva svou divadelní hru Lásko! Ludva je rovněž autorem libreta k opeře Tomáše Hanzlíka Krvavá pavlač (s podtitulem Roky a hodiny posledních Přemyslovců aneb Sedmisté výročí jedné z nejslavnějších vražd v českých dějinách, poprvé uvedeno 2006). V rukopise zatím zůstala Ludvova rozhlasová hra Modrý bar. Hana Andronikova se o dramatické útvary pokusila ve spolupráci s režisérkou Janou Svobodovou (Tanec přes plot, p 2008; Pakosti a drabanti, p 2010)²⁷. Květa Legátová tvořila dramatické texty (určené hlavně pro rozhlas) prakticky celou svou tvůrčí dráhu, a to pod nejrůznějšími jmény. Soubornou žeň pak zveřejnila knižně ve třech svazcích Pro každého nebe (2003), Posedlá a jiné hry (2004) a Mimo tento čas (2008). V rozhlase byly uvedeny také dramatické texty Kateřiny Rudčenkové Niekur (v roce 2007, tehdy i knižně, divadelní p 2008), Čas třešňového dýmu (rozhlasová p 2009), Radka Malého Pocit nočního vlaku (2009, rozhlasová p 2007) a Svatavy Antošové Neříkej to mámě (2011, rozhlasová p 2008).

Postupem času se také v současném českém dramatu a divadle začínají objevovat politická témata, začíná se hrát společensko-satirické divadlo. Příkladná je v tomto směru trilogie Ivy Volánkové Klestilové Standa má problém, Paroubek je kamarád, Strejda nás má všechny rád, uváděná společně od roku 2006 pod titulem Má vlast. Do zmíněného trendu spadá rovněž inscenace Renata Kalenská, Lidové noviny, uváděná J. A. Pitínským v HaDivadle (p 2005). Rysy absurdní grotesky se vyznačují návraty Karla Steigerwalda do neuralgických bodů našich novodobých dějin (Horáková x Gottwald, p 2006; Políbila Dubčeka, p 2008). Jako dokumentární divadlo je koncipována Perzekuce.cz 1945--1948 Miroslava Bambuška, rekonstruující česko-německé vyrovnání (revanšování) v poválečném čase. Kritický a silně ironický pohled mladé generace na současné společenské dění, na jeho mediální manipulování přináší hra Petra Kolečka Zlatý prsten Jana Třísky (p 2007). Kolečkovy hry jsou plné úletů, bizarních a bláznivých nápadů, nicméně pouze v poněkud vypjatější poloze variují běžné okolní dění (Britney Goes to Heaven, p 2007; Soprán ze Slapské přehrady, p 2008; Bohové hokej nehrají, p 2008).

Ani při letmé reflexi polistopadového dramatického a divadelního dění nelze pominout hledačské divadelní aktivity, ve kterých mnohdy text není základním stavebním prvkem a k uměleckému sdělení je využíván pohyb, hudba, fyzické herectví, cirkusové techniky, živá muzika, stejně jako výrazná výtvarná stylizace. Platí to například o počínání Divadla Continuo, které v roce 1992 založili Helena a Pavel Štouračovi a které se od konce devadesátých let systematicky věnuje projektům pouličního divadla a divadla v netradičních prostorech, jako například ve dvorech domů, starých továrnách, historických objektech, na břehu a hladině rybníka, ale i v jedoucím vlaku. V souvislosti s inscenacemi Divadla Continuo (kromě jiných Klobouk, hvězdy, neštovice, aneb Rozhovory s nenarozenými dětmi, p 2007; Finis Terrae, p 2009; Oběť, p 2009) se kritika zmiňuje o "nové středoevropské snové obrazivosti". ²⁸

Vědecká a publicistická reflexe literatury

Literární věda, popřípadě její publikačně nejrozšířenější součást, tedy literární kritika se také nejprve vyrovnávaly s resty a rezidui předchozího období. Počátkem devadesátých let k těm nejzávažnějším patřilo nové hodnotové uspořádání české literatury a ujasnění vlastního místa v ní, definování funkce literárněvědné či literárněkritické reflexe. Zmíněné úkoly byly současně spojeny i podmíněny s metodologickou inventurou a modernizací, jinými slovy se seznamováním a vyrovnáním se zapovídanými (potíranými) koncepcemi, metodami a přístupy literárněvědného bádání.

Je až s podivem, že tyto procesy nevyústily v četné polemiky či názorové střety, z odstupu se zaznamenáníhodnými jeví pouze spory kolem tzv. autenticitní literatury z poloviny devadesátých let a názorové tříbení spojené s problematikou psaní literárních dějin, které kulminovalo přibližně v posledních pěti letech.

Zásadním předpokladem pro rehabilitaci domácího literárněvědného bádání a jeho kvalitativní rozvoj byla reorganizace koncepce časopisu Česká literatura vydávaného Ústavem pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd (od roku 1993 transformovaného na Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky). Nová redakce v čele s Miroslavem Červenkou uchovala dvouměsíční periodicitu a zanedlouho proměnila Českou literaturu ve vskutku prestižní časopiseckou platformu, přinášející kromě zásadních statí ke všem obdobím národní literární historie rovněž teoretické příspěvky znovuoživující a rozvíjející odkaz strukturalismu, ale také studie zprostředkující aktuální trendy a dění ve světové literární vědě. Zaměření na zahraniční literatury, respektive vnímání české literatury v kontextu evropských i světových literatur si vytkl za cíl časopis Svět literatury, založený v roce 1990 Vladimírem Svatoněm a dalšími na stejném akademickém pracovišti, jež produkovalo časopis Česká literatura. Projekt komparatistického periodika vydávaného dvakrát ročně byl v roce 1993 převeden do nově založeného Centra komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na této fakultě je od roku 2004 dvakrát do roka vydáván rovněž časopis pro mezioborová bohemistická studia Slovo a smysl. K jeho ambicím patří hlavně napomáhat při výuce české literatury a literární teorie, a to nejen v domácím prostředí, ale zvláště se zřetelem k potřebám zahraničních bohemistik. Literárněvědné práce, které nemohly být publikovány v čase socialistického režimu, ale též aktuální výsledky bádání neomezovaného ideologickými doktrínami zprostředkovávaly od počátku devadesátých let knižní edice Ústavu pro českou a světovou literaturu, vydavatelsky realizované různými firmami (Akcent, Alfaprint, H+H ad.), později i samotným Ústavem pro českou literaturu. Edice Ursus²⁹ přinesla například versologické studie Miroslava Červenky, úvahy Přemysla Blažíčka nad básněmi Vladimíra Holana či kolektivní díla Proměny subjektu I, II (1993, 1994). V edici K byly vydávány sborníky z konferencí pořádaných ústavem, respektive z akcí, na kterých tato instituce organizačně participovala: Světová literárněvědná bohemistika -- Historie a současný stav, Světová literárněvědná bohemistika -- Úvahy a studie o české literatuře (obojí 1996), Rok 1947 (1998), "Zlatá šedesátá." Česká literatura, kultura a společnost v letech tání, kolotání a ... zklamání (2001) ad. Edice Theoretica a Theoretica & historica byly zaměřeny na zprostředkovávání přeložených textů světových literárních teoretiků, jako například Wolfganga Isera Teorie literatury: Aktuální perspektiva (2004) nebo Wolfa Schmida Narativní transformace: dění-příběh-vyprávění-prezentace vyprávění (2004), popřípadě Gérarda Genetta Fikce a vyprávění (2007). Stranou zájmu editorů ale nezůstávala ani díla našich literárněvědných klasiků (Jan Mukařovský Umělecké dílo jako znak, 2008) či noviců (Bohumil Fořt Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání, 2008).

Dřívější i současnou tvorbu literárněkritických osobností, které se nejvýrazněji zapsaly do literárního dění během obrodného procesu a které v normalizačním čase nemohly svobodně publikovat, zprostředkovávaly v autorských výborech především brněnské nakladatelství Atlantis (Milan Suchomel Literatura z časů krize, 1992; Milan Jungmann V obklíčení příběhů, 1997) a pražský Torst (Zdeněk Kožmín Studie a kritiky, 1995; Josef Vohryzek Literární kritiky, 1995; Jiří Opelík Milované řemeslo, 2000).

Příkladně systematicky pak od konce devadesátých let prezentuje výsledky domácího literárněvědného zkoumání, popřípadě dodává k jeho rozvíjení a obohacování původem zahraniční noetické podněty brněnské nakladatelství Host, které tak činí hlavně v edičních řadách Strukturalistická knihovna, Teoretická knihovna a Studium. V poslední době se zintenzívněním spolupráce s Ústavem pro českou literaturu snaží dostát svému jménu nakladatelství Academia (viz týmové práce jako například závěrečné svazky Lexikonu české literatury 4/I, 4/II, 2008; Dějiny české literatury 1945--1989, 2007--2008; V souřadnicích volnosti, 2008; ale i samostatné badatelské výstupy Petra Šámala Soustružníci lidských duší, 2009; Alice Jedličkové Zkušenost prostoru, 2010; ad.).

K fungování literární vědy patří také nejrůznější sympózia, konference a semináře. Rovněž v této oblasti přinesla polistopadová éra nové impulsy a možnosti. K těm nejvýznamnějším patří pořádání kongresů světové literárněvědné bohemistiky, které od roku 1995 realizuje v pětiletých odstupech jako hlavní organizátor Ústav pro českou literaturu. Tato instituce spolupracuje při přípravě dalších konferenčních cyklů také s mimopražskými univerzitami (například plzeňskou či olomouckou),³⁰ tradici přínosných literárněvědných setkání se podařilo založit a udržet rovněž v Brně, Českých Budějovicích, Liberci a Ústí nad Labem. Společná jednání literárních odborníků, publicistů, ale i samotných spisovatelů pořádala také Obec spisovatelů (Spisovatel a společnost, Literatura a masmédia) nebo České centrum PEN klubu (Spisovatelé a tolerance), pozoruhodná kolokvia připravil také časopis Svět literatury (Literární historie a komparatistika, Imaginace a krása v dějinách literatury).

Jak už bylo zmíněno, odstranění ideologických zábran výrazně rozšířilo spektrum metodologických koncepcí a přístupů využitelných při literárněvědném zkoumání: Prudký rozmach prodělala během devadesátých let 20. století tematologie, vycházející především ze semioticky založených bádání tartuské školy, výrazný zájem probudily tzv. gender studies, s přibližně dvacetiletým zpožděním byly v našich polistopadových poměrech aplikovány a prověřovány zásady kostnické recepční estetiky, rozvíjet se začaly také naratologické disciplíny či podněty teorie fikčních světů.

Prvotním polistopadovým úkolem ovšem bylo zaplnění "bílých" míst generovaných prohibitními praktikami předchozích totalitních režimů. Proces objektivizace poznání české literatury a korigování jejího hodnotového uspořádání zahájily publikace Aleše Hamana Česká literatura po roce 1945 z ptačí perspektivy (1990), Jana Čulíka Knihy za ohradou (1991) a kolektivní práce Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (1990, rozšířeno 1991). Návazným krokem bylo zpracování literárněhistorických kompendií Panorama české literatury (1994) a Česká literatura od počátků k dnešku (1998), která zpřístupňovala historii české literatury bez ideologicky motivovaných hiátů a zkreslení.

Těch se domácí literární historie dopouštěla nejvíce při reflexi literárního dění 20. století, a zvláště pak jeho druhé poloviny, kdy výsledky své práce přizpůsobovala požadavkům vládnoucího režimu. A jestliže se tyto mantinely pokusila obejít, pak badatelské výstupy byly staženy z distribuce (viz první díl slovníkové příručky Česká literatura 1918--1945 zpracovaný kolektivem pod vedením Jiřího Rambouska, Věry Vařejkové a Zdeňka Zapletala vydaný roku 1970) nebo zůstaly dlouhá léta nepublikovány, jako tomu bylo v případě čtvrtého dílu Dějin české literatury (tzv. akademických), který byl připraven do tisku počátkem sedmdesátých let, ale vydání se dočkal až v roce 1995.

Právě na toto dílo se rozhodl navázat tým vedený Vladimírem Macurou a Pavlem Janouškem projektem mapujícím co nejúplněji a bez předpojatostí poválečnou českou literaturu. Macurův a Janouškův projekt se sice hlásil k záměru uskutečňovanému pod vedením Jana Mukařovského a Felixe Vodičky od druhé poloviny padesátých let 20. století, jehož výsledkem byly čtyři díly Dějin české literatury (1959, 1960, 1961, 1995), zároveň se však od nich měl lišit jak větším rozsahem, tak koncepcí (nejzřetelnějším signálem v tomto směru bylo zařazení pasáží o adaptacích literárních děl v jiných druzích umění či médií). Důležitým přípravným krokem bylo napsání Slovníku českých spisovatelů od roku 1945. Díl 1. A--L., Díl 2. M--Ž (1995, 1998) a vydání čtyř obsáhlých antologií Z dějin českého myšlení o literatuře (2001, 2002, 2003, 2005).

Paralelně k těmto aktivitám se ovšem také mezi českými literárními vědci začaly ozývat hlasy, vycházející z dřívějších úvah Gadamerových, Derridových a dalších myslitelů, kteří zpochybňovali nejen dosavadní způsob(-y) psaní literárních dějin, ale nejednou skepticky posuzovali už samotný smysl jejich psaní. V těchto názorech rezonovaly také debaty a diskuse obecných historiků vyvolané publikováním studií Francise Fukuyamy Konec dějin (1989) a Konec dějin a poslední člověk (1992, česky 2002).

Předmětem kritiky se v literárněvědných souřadnicích staly hlavně chronologicky a kauzálně pojaté konstrukty založené na přiřazování a kombinování různě prezentovaných autorských entit s cílem kanonizovat jisté hodnotové hierarchie, byla zpochybňována idea dějinné kontinuity jako základ literárněhistorického výkladu. V českém prostředí se zastánci snah re-definovat předmět literární historie a propagátoři hledání nových postupů a přístupů rekrutovali především z okruhu kolem pražského literárního vědce Jiřího Brabce. Programovou iniciativu později převzali českobudějovičtí univerzitní profesoři Dalibor Tureček a Vladimír Papoušek, kteří nejprve svá základní východiska publikovali ve svazku Hledání literárních dějin (2005), aby posléze uspořádali k dané problematice kolokvium, jehož průběh zachytila publikace Hledání literárních dějin v diskusi (2006). S těmito počiny pak korespondovaly i další projekty nazvané Literatura a kánon (2007) a O psaní dějin (2007), zprostředkující ovšem rovněž postoje a názory tradičněji pojímané literární historie (např. Pavla Janouška).

V diskusích a polemikách byly zvažovány možnosti, zda vycházet z historické poetiky, inspirované strukturalistickými tradicemi, zda aplikovat podněty fenomenologie, či americké new history, nebo stavět na naratologických metodách, popřípadě na dílčích interpretačních sondách, zda navázat na slovenskou (respektive Zajacovu) pulzační teorii, či pracovat metodou synoptických řezů, popřípadě areálových studií.

Turečkovi, Papouškovi, Petru A. Bílkovi ad. nejvíce konvenovaly ideje Stephena Greenblatta, Johna Brannigena, Pierra Bourdieua, ale i Petera Zajace. Koncept nové literární historie (sami českobudějovičtí a pražští badatelé toto označení ovšem nepoužívají) vychází z tezí new historismu, kulturologických bádání a pulzační teorie a jeho cílem je jakási volná encyklopedie, obsahující do jisté míry samostatné pulzačně-synoptické modely, které popisují a analyzují určité uzlové body -- vývojově podnětné a produktivní literární jevy. Akcentována je přitom reflexe celé kulturní sféry, včetně populární a pracuje se také s fenoménem "užití" textu, respektive díla.

Výstupy vycházející z těchto teoretických premis dosud reprezentuje Turečkova monografie nazvaná Fejetony Jana Nerudy (2007), Papouškova studie reflektující imaginaci a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století vydaná pod titulem Gravitace avantgard (2007) a hlavně Dějiny nové moderny: Česká literatura v letech 1905--1923 (2010).

Bylo by však ošidné představovat si, že tradičnější pojetí literární historie, vůči němuž se Papoušek a další vymezují, ustrnulo například na pozitivistických principech, respektive v lepším případě oprašuje strukturalistickou metodu. Pavel Janoušek definuje literární historii jako kreativní paměť určitého společenství, které v případě literatury bývá vymezeno převážně společným jazykem, nikoliv ovšem výlučně. Právě české slovesné umění se totiž téměř vzpírá absolutizaci glotocentrického přístupu a přímo vyzývá k uplatňování areálové reflexe. Jen zběžné prolistování čtyřsvazkových Dějiny české literatury 1945--1989 (2007, 2008) pak ozřejmuje, že novátory požadované rozšíření spektra na populární literaturu v nich bylo uplatněno, což platí rovněž o reflexi interdisciplinárních přesahů a rezonancí literárních textů v nejrůznějších médiích.

Polistopadová literární kritika se na integraci a sladění hierarchizace tří komunikačních okruhů české literatury podílela spolu s literární historií, přičemž na jedné straně postrádala dominantní osobnost typu F. X. Šaldy či Václava Černého, ale současně se objevovaly názory zpochybňující modus autoritativního a neotřesitelného soudu -- akceptovatelným se jevilo pouze stanovisko pojaté pouze jako dílčí názor, přispívající k objevování skrytých souvztažností či pluralizovaných možností hypertextového čtení díla. Soudobé představy o aktuální úloze literární kritiky shrnula anketa uspořádaná v roce 1996 redakcí časopisu Tvar. V té době už pojetí kritické osobnosti jako arbitra, popřípadě tvůrce literárních programů ustoupilo do pozadí a kritický výkon měl preferovat interpretační diskurs.³¹

V nových poměrech se objevilo několik pokusů o zpochybnění uznávaných literárních veličin (Typlt -- Skácel, Janoušek -- Vaculík, Putna -- Diviš, Špirit -- Lustig), které se však nesetkaly s důsažnějšími ohlasy, natož pak souzněním. Výraznější kritické spory se odehrávaly nad tvorbou Milana Kundery, Jiřího Kratochvila a hlavně Michala Viewegha. K nejostřejšímu střetu došlo mezi přispěvateli Kritické Přílohy Revolver Revue a částí autorského okruhu Tvaru. Jeho příčinou bylo odlišné pojetí životních a literárních norem, které se projevovalo v diametrálně rozdílném přístupu k fenoménu tzv. autenticity literárního díla. Způsob vedení této polemiky dal připomenout průnikům ideologických postulátů do literární kritiky.

Novou ideologizaci literárního života a posuzování literárních hodnot polistopadové době pak přisuzovala část literárních kritiků a historiků, která zaujímala dominantní postavení za normalizace a po jejím skončení se soustředila kolem tiskovin Naše pravda, Haló noviny či Obrys-Kmen.

K pasáži o vlivu nových komunikačních technologií na literaturu a dění s ní spjaté lze v kontextu s literárněvědným bádáním a literárněkritickými reflexemi připojit odkaz na projekt Ústavu pro českou literaturu, jehož první verze měla podobu CD romu (2002) a pod názvem Česká elektronická knihovna -- Poezie 19. a počátku 20. století (http://www.ceska-poezie.cz/cek/) je ve fulltextové podobě od roku 2005 přístupná také na internetu. Po dosud posledním rozšíření z roku 2007 obsahuje 1700 digitalizovaných básnických knih z uvedeného období, které jsou doplněny doprovodnými editorskými texty, což umožňuje vskutku výraznou kvalitativní změnu v literárněvědné práci. Na webových stránkách téhož ústavu lze najít rovněž elektronický Slovník české literatury po roce 1945 (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/index.jsp).

Pro literární kritiku nabízí internet také nové možnosti, zejména rozšíření publikačního prostoru, ať už v internetových denících³² (Britské listy, Deník Referendum), časopisech (A tempo revue, Aluze, Dobrá adresa, Téma, Wagon), serverech (iLiteratura, Portál české literatury) či weblozích (Čmelák a jeho svět, Královiny, blog Pavla Kotrly, Literární zápisník Jakuba Vaníčka ad.). Literární polemiky probíhají také na diskusních serverech Nyx nebo Okoun. Internetová literární kritika se vyznačuje zvýšenou demokratizací, vskutku pluralitní a pružnou názorovou konfrontací, přičemž nižší prestiž této literárněkritické odnože, přiznávaná i samotnými jejími producenty, plyne z absence redakčního zpracování většiny publikovaných textů, které tak mnohdy trpí typickými nešvary internetových diskuzí -- nadprodukcí, povrchností, emocionální nespoutaností, sklouzávající až k vulgaritám. Kultivovanost a myšlenková nasycenost Vaníčkových debat, popřípadě profesionální kvality iLiteratury či Dobré adresy ovšem přesvědčují, že rozhodně nejde o slepou cestu.

Primárním cílem této stati sice nebylo kvalitativní srovnání s předchozími dvacetiletými etapami novodobé české literatury, zmíněnými v úvodu. Nicméně je možné konstatovat, že byť se v české polistopadové literatuře dosud patrně neobjevila osobnost plně souměřitelná například s Jaroslavem Haškem, Karlem Čapkem, Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem, Vladimírem Holanem, Bohumilem Hrabalem či Milanem Kunderou, není polistopadová bilance vůbec špatná. K hlavním pozitivům patří nárůst překladů do cizích jazyků (vedle Michala Viewegha patří k často překládaným autorům Jáchym Topol nebo Miloš Urban) a vzrůstající prestiž české literatury v zahraničí. V dané souvislosti možno připomenout úspěšné předsedání Jiřího Gruši Mezinárodnímu PEN klubu, ale také řadu zahraničních ocenění českých spisovatelů, respektive jejich knih (namátkou: Václav Jamek, Jan Faktor, Petra Hůlová).

A jaká je aktuální pozice literatury v porovnání s ostatní mediální nabídkou? V čase masového rozšíření internetu a dalších komunikačních technologií usnadňujících konzumaci populární a triviální kultury není postavení slovesného umění nikterak jednoduché, ovšem není ani beznadějné. Současná literatura by měla usilovat o zvládnutí dvou základních úkolů: jednak dělat s jazykem něco úplně jiného, než co s ním činí masová média, verbalismus masové komunikace by měla vyvažovat úsporností, povrchnost a plytkost hloubavostí a snahou pronikat pod povrch jevů. Další aktuální zadání pro literaturu pak představuje kritická reflexe mediálního devalvování slov, jeho zviditelňování, nahlodávání a paralyzování, přičemž ovšem stejná kritičnost by měla být uplatňována i vůči tradičním prostředkům literárního jazyka. Literaturu by pak mohlo posilovat vědomí, že se spolupodílí na konstituování, na genezi svých soupeřů. Bez literárních podkladů by nevznikl žádný film, totéž platí o mnohých televizních programech a dokonce také o počítačových hrách.

V samotném závěru pak vyslovme přesvědčení, že polistopadové etapě české literatury nebude dopřáno pouze dvacetileté trvání a že se tedy lze nadít ještě dalších děl, obohacujících pomyslnou pokladnici české literatury.

Literatura

BALAŠTÍK, Miroslav

2002 "Literatura a politika (poznámky k tématu)", Dokořán, č. 22, s. 25--27

BRABEC, Jiří

1991 "Potřebujeme kritiku?", (s J. Brabcem rozmlouvala M. Langerová), Literární noviny 2, č. 5, s. 4

HORÁK, Ondřej

2000 "Prozaické žánry a česká literatura devadesátých let", Tvar 11, 2000, č. 4, s. 12--13

HRUŠKA, Petr -- MACHALA, Lubomír -- VODIČKA, Libor -- ZIZLER, Jiří

2008 V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích, (Praha: Academia)

JANÁČEK, Pavel

2000 "Literatura ve znamení Théty (Literatura devadesátých let a revoluce)", in Deset let poté... Česká a slovenská literatura po roce 1989. Sborník referátů z literární konference 43. Bezručovy Opavy (13. a 14. září 2000), Praha -- Opava 2000, s. 11--24, též in Tvar 12, č. 1, s. 1, 4--5

JANOUŠEK, Pavel

1990 "Time-out aneb Zhroucená tradice", Tvar 1, 1990, č. 43, s. 1 a 4--5, též in P. J. Time-out aneb Mé kritické pokusy, bláboly a omyly z let 1987--1999 (Brno: Host, 2001), s. 69--79

1993 "Čekání na kritika", Tvar 4, č. 17, s. 1, též in P. J. Time- out, Brno 2001, s. 95--98

2007 "Současná česká próza z rychlíku", Host 23, (příloha Host do školy IV), č. 7 s. 3--9

JUNGMANN, Milan

1993 "Kudy kam z chaosu", Literární noviny 4, č. 4, s. 7, též in M. J. V obklíčení příběhů, Brno 1997, s. 124--130

JUNGMANNOVÁ, Lenka

2007 "Nová vlna české dramatiky", Host 23, (příloha Host do školy IV), č. 7 s. 16--17

KRATOCHVIL, Jiří

1992 "Obnovení chaosu v české literatuře", Literární noviny 3, č. 47, s. 5; též in J. K. Příběhy příběhů, Brno 1995 a pod názvem Obnovení chaosu in J. K. Vyznání příběhovosti Brno 2000.

1993 "Česká literatura a politika", Tvar 4, č. 27--28, s. 1

1997 "Nový čas příběhů", Literární noviny 8, č. 33, str. 1 a 7

KUČERA, Štěpán

2010 "Česká internetová literární kritika", [online] dostupné z WWW: http://www.czechlit.cz/studie/ceska-internetova-literarni-kritika/ [Cit. 18. 7. 10]

NOVOTNÝ, Vladimír

1995 Nová česká literatura I. (1990--1995) Próza -- poezie (České Budějovice: Pedagogické centrum v Českých Budějovicích)

PILÁTOVÁ, Markéta

2009 "Spisovatelé na útěku", Respekt 20, č. 18, s. 36--41

PIORECKÝ, Karel

2008 "Kde začíná současnost?", Tvar 19, č. 20, s. 6--7

2009 "Mezi útočištěm a útokem. Neúplný přehled současné české poezie", Tvar 20, č. 1, s. 6--8

TRÁVNÍČEK, Jiří

2010 "Ve studených vodách svobody. Česká literatura 1989--2009", Host 26, 2010, č. 10, s. 33--38

Text vznikl v rámci grantu ESF Bohemistika: obor pro III. tisíciletí, r. č.: cz.1.07/2.2.00/07.0020

---

1. Do jiných souvislostí dostala později otázku svobody slova v českém prostředí vydání kontroverzních překladových titulů Adama Gottlieba Vaříme s konopím (1995) či Adolfa Hitlera Můj boj (2000).

2. Přibližně tolik jich oficiálně existuje i v současnosti, vskutku produktivních jich je však mnohem méně, hrubé odhady se pohybují kolem pěti až šesti stovek. Celková knižní produkce se v posledních letech pohybuje mezi patnácti až dvaceti tisíci titulů ročně.

3. Jistou hodnotovou necitlivost tržních poměrů se snažil korigovat Klub osvobozeného samizdatu, jakýsi modifikovaný způsob samo-vydávání, který ovšem neměl dlouhé trvání.

4. Ovšem nejedna z až překotně vznikajících firem se časem ukázala jako tzv. nakladatelství jedné knihy, kterou obvykle "nakladatel" vydal sobě či někomu ze svých přátel.

5. Tato tradiční nakladatelství se s polistopadovými poměry vyrovnávala jen s obtížemi a většina z nich nakonec stejně přestala existovat, což o Odeonu platí od roku 1994 (v současnosti funguje pouze jako obchodní značka několika edic koncernu Euromedia Group -- Knižní klub), Český spisovatel skončil o tři roky později, Melantrich v roce 1999. Zanikl ale také Petrem Sachrem obnovený nakladatelský dům Hynek.

6. Číslovka XXVI byla v dřívější diplomatické poště kódem pro Řím a signalizovala tedy jednak základní orientaci okruhu, jednak jeho poněkud konspirativní charakter.

7. Do konce roku 2009 vyšlo bezmála šedesát čísel Analogonu.

8. Vendryně je vesnice poblíž Třince, odkud pocházejí zakladatelé společnosti.

9. V Janáčkově výčtu se nachází Listopadový uragán (1990) Bohumila Hrabala, Mafie po listopadu (1992) Zdeny Frýbové, Anna sekretářka (1992) Martina Nezvala, Báječná léta pod psa (1992) Michala Viewegha, Moji milí fóristé (1992) Karla Štorkána, Samet a pára (1992) Jana Nováka, Kobova garáž (1992) Zdeňka Zapletala, Čekání na tmu, čekání na světlo (1993) Ivana Klímy, Jak se dělá chlapec (1993) Ludvíka Vaculíka, Zlodějina (1995) Zuzany Brabcové, Klíč je pod rohožkou (1995) Vlastimila Třešňáka, Avion (1995) a Nesmrtelný příběh (1997) Jiřího Kratochvila, Kniha Kraft (1996) Martina C. Putny, Za všechno může kocour (1997) Jiřího Kamena a Když do pekla, tak na pořádné kobyle (2000) Jana Jandourka. (Srovnej Janáček 2000) Doplnit snad lze ještě Šabachovy Babičky (1998) a modelovou prózu Lenky Procházkové Šťastné úmrtí Petra Zacha (1997) bezpochyby rovněž inspirovanou průběhem a podobou společenských změn na konci roku 1989.

10. O poúnorových a hlavně posrpnových společenských poměrech spisovatelé během devadesátých let s oblibou vypovídali skrze dětskou optiku, jak dokládají Vieweghova Báječná léta pod psa (1992), Šabachovy Babičky (1998), ale i knihy dalších autorů (Arif Salichov Eropolit, 1993; Irena Dousková Hrdý Budžes, 1998; Jaroslav Formánek Dlouhá kakaová řasa, 1999; Bohuslav Vaněk-Úvalský Brambora byla pomerančem mého dětství, 2001; Jáchym Topol Noční práce, 2001; Kloktat dehet, 2005; Edgar Dutka U útulku 5, 2004; ad.). V první dekádě nového století pak reflexe socialistické totality nabývá i jiných podob: Ladislav Pecháček Osvobozené kino Mír (2002), Jan Novák Zatím dobrý (2004), Děda (2007), Jiří Hájíček Selský baroko (2005), Věra Nosková Bereme, co je (2005), Obsazeno (2007), Víme svý (2008), Petr Placák Fízl (2007), Tomáš Zmeškal Milostný dopis klínovým písmem (2008), Pavel Kohout Smyčka (2008) ad.

11. V tomto směru s ním navázali spolupráci pod nejrůznějšími pseudonymy například Josef Frais, Jiří Kratochvil, Jan Křesadlo či Ivan Wernisch.

12. V daném kontextu nutno připomenout také Rudišovu komiksovou trilogii Bílý potok (2003), Hlavní nádraží (2004) a Zlaté hory (2005) vytvořenou s Jaromírem 99 čili Jaromírem Švejdíkem.

13. Český ekvivalent německého názvu Sudety.

14. Tematická paleta a inspirační zdroje jsou u jmenovaných autorek obvykle četnější, různorodější.

15. Nakonec byla v letech 1995 a 1996 vydána pouze dvě čísla.

16. Horák jmenuje Michala Ajvaze, Jiřího Kratochvila, Pavla Vernera, Petra Hrbáče, Jana Balabána, Pavla Kuklíka, Vlastu Třešňáka, Michala Viewegha, Víta Kremličku a Ivana Matouška.

17. Povídkové knihy vyšly rovněž Tereze Boučkové, Pavlu Bryczovi, Daniele Fischerové, Evě Hauserové, Igoru Chaunovi, Petru Chudožilovi, Václavu Kahudovi, Ivanu Klímovi, Petru Koťátkovi, Edě Kriseové, Janu Křesadlovi, Maxi Marysko, Barbaře Nesvadbové, Marianu Pallovi, Halině Pawlowské, Janu Pelcovi, Pavlu Řezníčkovi, Věře Stiborové, Petru Odillo Stradickému ze Strdic, Petru Šabachovi, Lumíru Tučkovi, Václavu Vokolkovi, Janu Zábranovi...

18. Denik Ostravaka, Denik Ostravaka 2 ...eště mě nědostali!, Denik Ostravaka 3 ...farame dal, no ni?, Denik Ostravaka 4 ...furt vam nědam spočnuť, Denik Ostravaka 5 ...už teho bylo v pysk, Fajne dřysty 1, Denik Ostravaka 6 ...za lepši zytřki, Fajne dřysty 2 (2006--2007).

19. Například Báječná léta pod psa Michala Viewegha načetl Michal Pavlata, Občanský průkaz Petra Šabacha Jaroslav Achab Haidler, Rudišovo Potichu Richard Krajčo.

20. Jejich soupis včetně laureátů je dostupný na http://www.ucl.cas.cz/ceny/.

21. V dané souvislosti je třeba ještě připomenout, že existuje ještě Cena K. Č. za sci-fi a Cena K. Č. udělovaná na Slovensku.

22. V současnosti vycházejí tři čísla ročně.

23. Zvláštní místo v tomto kontextu připadá Havlově juvenilii Život před sebou napsané s Karlem Bryndou už na konci padesátých let, kterou svébytně adaptovalo pod názvem Mlýny divadlo Sklep.

24. První ročník proběhl v roce 1992, tedy ještě za existence Československa -- a slovenští autoři se jí účastnili (často úspěšně -- viz ocenění her Viliama Klimáčka či Silvestra Lavríka) i po rozdělení společného státu.

25. Kratochvilova divadelní dramata vyšla knižně s titulem Hry a sny (2008).

26. Intenzivní je také Rudišova spolupráce s rozhlasem, některé jeho dramatické texty mají vedle divadelní též rozhlasovou podobu: Český rozhlas Olomouc připravil v roce 2003 rozhlasovou povídku podle jeho prvotiny Nebe pod Berlínem, která byla vysílána v roce 2005 také v Německu. Rozhlasovou dramatizaci hry Alois Nebel nastudoval v roce 2004 Český rozhlas Ostrava, stanice Vltava uvedla původně divadelní hry napsané s P. Pýchou Léto v Laponsku (2006) a Strange love (2008). Pro Westdeutscher Rundfunk v Kolíně nad Rýnem pak v roce 2007 Rudiš s M. Beckerem napsal německy rozhlasovou hru Lost in Praha.

27. Ještě téhož roku nově uvedeno jako Šašci, špioni a prezidenti.

28. Citováno podle webových stránek Divadla Continuo: http://www.continuo.cz/cz/historie_1.htm.

29. Název odkazoval na předlistopadové bytové semináře tzv. medvědářů -- čili ústavních zaměstnanců propuštěných na počátku normalizace a jejich mladších kolegů, kteří nesdíleli oficiózní postoje tehdejšího vedení ústavu.

30. S opavskou naopak koncem devadesátých let spolupráci ukončila.

31. Příznačné je, že na anketu mapující aktuální situaci literární kritiky, jež v roce 2009 připravil internetový server iLiteratura odpovědělo ze šedesáti oslovených pouze devět respondentů.

32. Literatura a její reflexe v nich představuje, podobně jako i v některých dalších titulech, pouze dílčí obsahovou část.

Tento text původně vyšel v časopise Listy č. 2 a 3/2011 v trochu jiné verzi.

Vytisknout