Reformy, aneb ekonom za 18 a sociolog za 20 bez dvou

14. 9. 2011 / Ivo Patta

Začali s tím demografové varovným pokřikem, že je málo dětí.

Toho se obratem ruky ujali ekonomové a vymysleli penzijní fondy. Penzijní fondy se samozřejmě vůbec netýkají zajištění na stáří. Jde pouze o to, jak dnes vydělat na dalším bankovním produktu, v jehož názvu by měla být také slova ... a po nás potopa. Nebo si myslíte, že po 35 letech spoření do penzijních fondů v ekonomicky i politicky nestabilním světě budete mít v ruce víc, než je hodnota kapesníku, kterým si budete utírat slzící oči? Penzijní fondy jsou, stejně jako finanční trhy bankovních produktů, založeny na důvěře. Důvěře v to, že si za papírový peníz, který má jen hodnotu smluvní, budu moci kdykoliv koupit skutečnou komoditu, tj. mouku, cukr, benzín do auta, elektřinu. Přitom penzijní fondy u nás bankéři prosazují ve chvíli, kdy se zcela vytrácí důvěra, na které stojí finanční trhy a bankovní produkty na těchto trzích obchodované.

Ano, v první řadě by se na pranýři společenské kritiky měli ocitnout bankéři, kteří přes peníze nevidí na problémy lidí a přitom si osobují právo okrádat daňové poplatníky o další a další finance. Činí tak jednak přímo, prostřednictvím bankovních poplatků, které v České republice dosahují výše 100 milionů korun denně -- a také nepřímo prostřednictvím státu, ať se jedná o pomoc krachujícím bankám v minulosti, nebo o příspěvek státu k penzijnímu připojištění.

Bohužel bankovní lobby je natolik silná, že si na politicích vynutila jako důsledek své důchodové reformy zvyšování daní. Stalo se tak ve chvíli, kdy daňový poplatník odevzdává ze zákona téměř polovinu ze své skutečné, tj. superhrubé mzdy, kterou má pro něj připravenou zaměstnavatel. Kdo si myslí, že jako ekonomicky aktivní občané nejsme odíráni o téměř polovinu své mzdy, nechť se podívá na tzv. "Den daňové svobody". Každý obratem zjistí, že letos pracoval na stát průměrně do 15. června a až od toho dne si začíná vydělávat na sebe a svoji rodinu.

Souhlasím proto se sociologem Petrem Hamplem a říkám spolu s ním, cituji: ""Zakažme ekonomům mluvit do penzijní reformy". Ano, s názvem uvedeného článku a značnou částí jeho obsahu lze souhlasit. P. Hampl je jedním z hrstky sociologů, kteří se alespoň snaží o hledání správných východisek k řešení sociálních reforem. Je jen shodou okolností, že si na části obsahu jeho článku a autorském dovětku dovolím demonstrovat nesoustavnou práci sociologů jako takových.

P. Hampl se ptá v článku z 11. 3. 2011, aktualizovaném 5. 8. 2011: "Jak to udělat, aby se výchova dětí vyplácela aspoň tolik jako střádání do penzijních fondů?". Přitom jednoznačná precizní odpověď včetně ekonomických výpočtů je na internetu od 1. 1. 2011 v "Důvodové zprávě" k materiálu "Integrované reformy, důchodová a sociální pro Českou republiku" na webu www.demografie.cz.

Vlastní důchodovou reformu pak najdete na webu sociální demokracie.

Z textu Důvodové zprávy k materiálu: Integrované reformy, důchodová a sociální pro Českou republiku, cituji: "Porovnání investice do výchovy dítěte v rodině se spořením v penzijních fondech. Položme si klíčovou otázku: Jakou mám jako občan možnost investovat smysluplně do své důchodové budoucnosti, aniž bych vyvolal mezigenerační konflikty a zadlužil státní pokladnu? Výchova dítěte v rodině obnáší aktuálně investování 6 600 korun měsíčně po dobu nejméně 18 let. Výsledek je 1 milion 425 tisíc korun, investovaných do jednoho dítěte v rodině s 1 -- 3 dětmi a nejčastější mzdou rodičů (nižší než průměrná). Vychováme-li v rodině alespoň dvě děti a investujeme 2 miliony 850 tisíc korun, můžeme si říci, že jako rodiče jsme v míře dostatečné investovali do nové generace. Generace, která nám v době své ekonomické aktivity prostřednictvím daní zajistí naši důchodovou budoucnost. Výsledný starobní důchod, se kterým můžeme v současnosti počítat, je v průměru 10 tisíc korun měsíčně. Jinou možnou investicí může být ukládání peněz do penzijních fondů, jak nám to všem bezohledně, protože bez ohledu na výchovu dětí v rodinách, naordinovala Bezděkova komise č. 2. Na základě průzkumu do penzijních fondů vloženého a zhodnoceného kapitálu, potřebného k vyplácení stejných deseti tisíc korun měsíčně, jsem došel k výsledku 1 milion 700 tisíc korun až 2 miliony korun. To je výše potřebného vkladu, podle úspěšnosti investování mých peněz do finančních produktů jednotlivými penzijními fondy. Když si následně spočítám, kolik musím ve finále naspořit za ekonomicky aktivní období svého života, tj. za 36 let, vyjde mi, že musím spořit 4000 korun měsíčně, abych naspořil potřebný 1 milion 700 tisíc korun a mít navíc štěstí na dobrý penzijní fond. Dobrý v tom smyslu, že právě ten můj penzijní fond nepřijde při finančních operacích o mé peníze. Uvedenou částku lze dokonce snížit na měsíční úložku 3300 korun, pokud zohledním úročení 1% ročně, což je obvyklý roční úrok právě u penzijních fondů. Výsledek spoření za 36 let je 1 milion 717 tisíc Kč, což odpovídá 1 milionu 700 tisícům korun kumulovaného kapitálového vkladu nutného pro výplatu 10 000 korun měsíčně ve stáří s ohledem na průměrnou dobu dožití. Samozřejmě musíme zohlednit u měsíčních úložek také inflaci, aby výsledný důchod z II. spořícího pilíře po 36 letech spoření byl 17 tisíc korun a odpovídal tak průměrnému aktuálnímu důchodu. Průměrnou míru inflace lze očekávat ve výši 2 % ročně, vyčísleno v penězích to znamená navýšení měsíčních úložek s každým dalším rokem o 66 korun. Když srovnám investování do výchovy dětí v rodině s investováním do penzijních fondů z hlediska výsledné výše starobního důchodu, vyjde mi při stejné základní investici zcela stejný výsledek. Rozdíl je jen v rozložení investice na 6600 korun měsíčně po dobu 18 let u jednotlivce při výchově jednoho dítěte (13 200 korun měsíčně u manželů po dobu 18 let při výchově dvou dětí) a na 3300 korun měsíčně po dobu 36 let při individuálním investování peněz do penzijních fondů. Inflace a z ní rezultující nárůst nákladů se projeví naprosto stejně i v ekonomicky aktivních rodinách, kde vzrostou náklady na výchovu dětí o stejnou částku, tj. 66 korun měsíčně s každoročním navýšením o 2%".

Další faux pas je v autorském dovětku k článku, cituji: "Jan Kubalčík ... nedávno napsal do Konzervativních listů o případu Němky, jejíž děti přispívají do důchodového systému 7 000 eury měsíčně, přičemž její důchod je 300 eur". Uvedený citát je http://konzervativnilisty.cz/tema-msice/347-duchodova-reforma-aneb-deti-jako-investice.

Sociologové zcela selhali již v šedesátých letech minulého století v Americe při analýze důležitého sociálního jevu nazývaného "Květinové děti". Dodnes jej uspokojivým způsobem nevysvětlili a tím postavili sociologii, co se týká analýzy společenských procesů, na nejistou platformu dohadů až mýtů, viz třetí a čtvrtá strana přednášky "Implicitní dluh důchodového systému a způsoby jeho eliminace".

Ano, sociologie je dnes postavena na mýtech -- a to nejen co se týká "Květinových dětí". Jedná se o mýty s daleko vážnějšími dopady, například mýtus o sociálním kapitálu v sociálních sítích, viz článek "Sociální kapitál, slepá ulička sociologie". Právě uvedený příklad selhání sociologie je naprosto klíčový. Bez správné definice pojmu "Sociální kapitál" nelze ani začít hledat smysluplná reformní řešení současných problémů sociálního státu. Ano, v druhé řadě by se na pranýři společenské kritiky měli ocitnout sociologové, kteří jen mluví o mnohočetných a proto neuchopitelných faktorech ovlivňujících chování jednotlivců i společnosti. Sociologové tím jen skrývají svoji neschopnost správně provést systematickou klasifikaci dnešních společenských jevů. Proto jim stále uniká možnost správné analýzy a pojmenování současných problémů sociálního státu. Takováto selhání trvale brání sociologům v plnění jejich základní společenské úlohy -- a tou je samozřejmě povinnost předkládat politikům sofistikovaná reformní řešení současných sociálních problémů.

Politici proto nejsou kategorií lidí, které je třeba z hlediska prováděných sociálních reforem zavrhovat především. Nesou vinu za zpackané reformy až v třetí řadě, za bankéři a sociology. Nejsou v naprosté většině odborníky na problematiku, kterou musí jako politici řešit. Proto se odborníky obklopují a očekávají od nich sofistikovaná řešení aktuálních problémů. Protože však politici dostávají od odborníků řešení falešná (bankéři s jejich bankovním produktem "Penzijní fondy"), nebo žádná, jak je tomu prokazatelně u sociologů, nelze se pak divit, že legislativní procesy postupují špatným směrem. Politici totiž schvalují takové reformy sociálního státu, které jsou jim odborníky předkládány.

Vytisknout