Řešení romské otázky stále "po cigánsku"?

16. 9. 2011 / Miloš Dokulil

Určitě teď nehodlám psát žádné stručné dějiny Romů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Během nacistické okupace byli cikáni považováni za méněcennou rasu. Po druhé světové válce pokračovala snaha zamezit jejich kočování. Bytů po odsunutých Němcích bylo nejdřív dost. Bylo také vynaloženo nemalé úsilí cikány zaměstnat. V té poválečné době, plné "budování", jehož nejen symbolickými nástroji byly krumpáč a lopata, nebylo obtížné nabídnout nekvalifikovanou práci těm, kteří mohli nabídnout jen své ruce, když se měli zapojit do pracovního procesu. S odstupem těch málem 70 let nemá smysl rozvádět, že s některými -- tehdy "cikánskými" -- občany byl nemalý problém jak s udržováním bytového fondu (nemluvě o devastacích bytového zařízení), s pracovní morálkou (při tehdy šestidenním týdnu pondělní absence), ale také třeba, od samého počátku, s možností integrovat cikánské děti do vzdělávacího systému. Není zrovna v tomto kontextu na místě naznačovat statistikou, do jaké míry ten obraz vzájemné součinnosti s "většinovým" obyvatelstvem byl od samého začátku nikoli jen nadějný a povzbuzující.

Během celých těch víc jak čtyřiceti let "socialistického" režimu se podařilo aspoň trochu cikánské obyvatelstvo lokálně stabilizovat, zpravidla ve městech, často v pavlačových bytech, s jistou (někdy "nemalou") tolerancí pracovní morálky zaměstnaných cikánů, a se začleněním většiny dětí jen do zvláštních škol (a aspoň takto!). Zároveň tu bylo pro tehdejší cikánské rodiny nemalé přilepšení v rodinných přídavcích. Vždycky se říkávalo, že cikáni mají rádi děti. Vždy měli (a dosud mají) četné potomstvo. Udrželi si nemálo odlišný styl života. Zároveň -- a na rozdíl od tzv. "většinového" obyvatelstva -- si uchovali vědomí sounáležitosti, včetně rodových vazeb. (Neměli bychom zároveň zapomínat, že mnozí naši spoluobčané "romského původu" žijí tzv. "normálním" nebo "neproblematickým" životem, přičemž většinou hovoří na veřejnosti lepší češtinou než "gádžové".)

Po roce 1989 si tehdy stále ještě "cikáni" polepšili viditelně v jednom: Začali být považováni za samostatné etnikum; a takto měli být oslovováni jako "Romové". V některých volebních obdobích vznikly dokonce zastřešující orgány na úrovni vlády k řešení existujících specifických problémů romského obyvatelstva. Nejdřív ovšem ubylo nekvalifikované práce. Bytový fond se nakonec přece jenom stal tržním artiklem. Předpoklady romských dětí k začlenění do "normálních" tříd se za posledních dvacet let viditelně nezvýšily. Nedávná snaha začít s přípravou romské gramotnosti až v šesti či sedmi letech nic epochálního nepřivodila. Pokusy "nějak" řešit nelákavý stav stovek sídlišť "s nepřizpůsobivým obyvatelstvem" -- až na pár povzbudivých výjimek -- zůstávají stále na okraji pozornosti. Pokud se nějak situace nepřiostří. Pak ovšem už nezbývá nic jiného než nákladná represe.

Řešení tu ovšem je. Je to ale "běh na dlouhou trať". Nesmírná trpělivost musí být "na obou stranách"; tj. jak na straně úřadů a dobrovolných organizací, tak také mezi těmi "nepřizpůsobivými", kteří přece nepřestali být lidmi s fungujícími mozky! Jako kdyby tu neexistovala žádná možnost vzájemně podmíněné součinnosti. Muset se oboustranně sejít. Vyložit situaci. Prodiskutovat možnosti nápravy. Finanční odměnou podpořit splnění výchozích úkolů. A hned mít také smíšené "orgány" k vyhodnocení a ke kontrole plnění. Na to pak trpělivě navázat. Nepůjde to rychle. A bez jistých regresů. Jenže je pak nutné znovu se společně sejít a opět trpělivě vysvětlovat, a vysvětlovat, a porovnávat, a zase něco podmíněně nabízet...

Samozřejmě nelze chtít dosáhnout všeho najednou. Ti, kteří jsou vnímáni jako nepřizpůsobiví mezi dospělými, budou možná -- už svou autoritou a dosavadními zkušenostmi -- tou největší překážkou nabízených změn k lepšímu. Říkejte třeba těm, kteří již mají čtyři pět dětí, že kdyby byly ty děti jen třeba dvě, byly by menší výlohy na rodinu, když děti začnou dospívat. Vždyť na ty děti jsou mj. také nějaké příplatky a ty děti musí pomáhat vydělávat jinak (možná nelegálním způsobem). A rodiče je mají rádi, že?

Už samotnému početí dítěte by měla předcházet trpělivá a naléhavá osvěta. Aby se rodily pokud možno děti zdravé a s dalšími pozitivními předpoklady pro život. A také od počátku provázené starostí rodičů o to, aby takové dítě mělo později lepší předpoklady k "existenci", než měli samotní rodiče. To je svízelný úkol pro odlišně "nastavené" etnikum na několik generací. Nezavírejme přitom oči před tím, že v tom stávajícím víru hodnot a pahodnot také nejeden potomek z tzv. většinového etnika má se svým životem od začátku nějaké problémy. Nebudeme ovšem hned rozvádět, co je "tradiční" nebo jinak "párová" rodina, ani to, že "na děti teď vůbec není čas"...

Považuji za nezbytné nejdřív docela kategoricky prohlásit, že prvních šest let věku dítěte zpravidla rozhoduje o nastavení většiny parametrů pro další jeho život. Právě v té výchozí době si dítě formuje, zpravidla nějak "podvědomě", své představy o sociálních funkcích a o nezbytných normách chování. Ty mozkové frekvence, které je možné snímat v prvních šesti letech věku člověka, odpovídají při bdělém jeho stavu kupodivu těm frekvencím, jaké po dokončení prvních šesti biologických let odpovídají už nikoli bdělému stavu, ale výchozímu relaxovanému stavu při zavřených očích a před usnutím (tj. alfa rytmu). Předškolní děti si svůj život "sní" (od "snít", mít pohádkový nadhled). Až potom, po šestém roce věku, provází nás v bdělé fázi života mozkový beta rytmus (měřený v herzích). --- Takže pokud ještě máme na mysli, že něco dramaticky změníme u romských dětí, když se začneme o ně nějak zajímat, až mají jít do "integrované" školy, je to sice lepší než nic, ale dramatického obratu takto dosáhnout nemůžeme.

Musíme s "pomocnou rukou" přispěchat už s předstihem, pro každou ještě nenarozenou generaci. Aby měla aspoň trochu spolehlivou šanci na vyhlídku žít konečně, i třeba "po romsku" líp... To ovšem také znamená nenechat jen tak -- bez "zpětné legální vazby" -- počínání "developerů", když masově vystěhovávají lidi, nebo majitele objektů páté kategorie (ne-li domů zralých ke zbourání), aby bez následků vybírali "nekřesťanské" nájemné (třeba 9 tisíc za nezařízenou místnost). Anebo aby zůstávalo bez postihu počínání "lidumilů", kteří půjčují lidem na dvouciferně neslýchaný (třeba i třicetiprocentní) úrok pár tisíc před příští sociální podporou. Určitě je také kontraproduktivní, když se lidem bez práce okamžitě nabídne v nejbližším okolí pár heren, aby nezaměstnaným líp ušel čas. V hernách pak uvíznou i vypůjčené (ne-li také ukradené) peníze. A vrchol této -- vpravdě "cigánské" -- nezodpovědnosti je pak dán tím, že v takových citlivých oblastech máme třeba také nonstop (na 24-hodinový provoz) zastavárny a výkupny kovů. Aby "neviditelná ruka trhu" neměla potíže s lupem. A ty "výkupny" kovů také berou bez rozpaků cokoliv, co krátce předtím někdo "nepřizpůsobivý" čiperně přizpůsobil k znehodnocenému odprodeji. Aby se dalo "žít"...

Psal jsem o tom v BL mj. také před víc jak dvěma roky, ve stati s názvem Co především činí romský problém neřešitelným?. A čas trestuhodně plyne. Aniž -- až na těch pár zářných výjimek -- je vidět východ z tunelu...

Vytisknout