Německo a Řecko flirtují s navzájem zaručeným zničením

12. 9. 2011

Německý ministr financí Wolfgang Schäuble se rozhodl to provést právě v okamžiku, kdy globální ekonomika stojí na na pokraji opakované (double-dip) recese, bankovní akcie se hroutí a globální úvěrový stres je na úrovni krachu banky Lehman Brothers. Tato lehkomyslnost doslova bere dech.

Pokud má jít o nátlakovou taktiku, která by přinutila Řecko podřídit se požadavkům EU a MMF na ještě přísnější uskrovnění, může namísto tohoto výsledku dojít k navzájem zaručenému zničení (mutual assured destruction).

"Kdokoliv se domnívá, že Řecko je snadným obětním beránkem, ten zjistí, že se to nakonec obrátí proti němu, proti tvrdému jádru eurozóny," řekl řecký ministr financí Evangelos Venizelos.

Pokud by Řecko bylo vyprovokováno, může zablokovat chod evropského bankovního systému a způsobit ohromné škody samotnému Německu - a Řecko zcela jistě bylo provokováno.

Německý eurokomisař Günther Oettinger prohlásil, že by Evropa měla vyslat modré přilby, aby převzaly kontrolu nad výběrem řeckých daní a likvidací státních aktiv. Měly by raději být dobře ozbrojeny. Titulky v řeckém tisku hlásaly "Bezpodmínečná kapitulace", "Terorizování Řeků" a dokonce "Čtvrtá říše".

Schäuble řekl, že by Řekové neměli dostat další peníze ze záchranného balíku EU-MMF, dokud "neudělají to, co odsouhlasili" a nepodřídí se všem požadavkům inspektorů "Trojky".

Jenže dotlačit Řecko přes okraj bankrotu znamená riziko okamžité nákazy v Portugalsku, které má vyšší úroveň celkového dluhu a stejně mizerný deficit běžného účtu blížící se 9% HDP, a je v dlouhodobém výhledu zrovna tak neschopné splnit německý diktát. Od tohoto bodu by byla řetězová reakce šířící se do měkkého jádra eurozóny rychlá a zběsilá.

Buďme upřímní - hlavním důvodem, proč Řecko nedokáže splnit své cíle ohledně rozpočtového deficitu, je fakt, že na ně EU uvalila nejtvrdší fiskální deflaci v dějinách moderních rozvinutých ekonomik. 16% HDP za tři roky - bez úlevy v podobě monetárního stimulu, odpuštění dluhu nebo devalvace. To uvrhlo ekonomiku do poklesu s pozitivní zpětnou vazbou a snižuje to daňové výnosy. Taková politika je tmářská a znamená opakování britské aféry se zlatým standardem v roce 1931. Samozřejmě, že selhala. Jak prohlásil řecký parlament, dluhová dynamika je "mimo kontrolu".

Všichni víme, že se Řecko deset let chovalo nezodpovědně. Ale o kdyby teď Papandreova vláda splnila všechny požadavky, v praxi by to nepřineslo žádnou změnu. Řečtí občané to chápou - a chápou i to, že půjčky EU jsou prostě jen recyklovány bankami na severu Evropy.

Namísto uznání kolektivního selhání EU si věřitelské mocnosti vybíjejí hněv na oběti.

Nikdy jsme nestáli tak blízko rozpadu eurozóny. Jürgen Stark, který v pátek odstoupil z vedení ECB, nebyl jen tak nějakým členem rady. Je hybnou silou Bundesbanky a jeho odchod znamená vyjádření nedůvěry vedení evropské měnové unie.

Ukazuje se, že podezření bylo správné: ECB nemůže dlouho nakupovat italský a španělský dluh, aniž by se odcizila Německu. A rozpady měnových unií neprobíhají snadno. Obvykle zahrnují občanské nepokoje a dokonce i válku.

Pokud by se Řecko vrátilo k drachmě, ta by okamžitě devalvovala o 60% a řecké banky by zkolabovaly. Konverze státního dluhu na drachmu by znamenalo platební neschopnost a připravilo by zemi o přístup na kapitálové trhy. V prvním roce by přineslo ztrátu kolem 50% HDP.

Pokud jde o Německo, nová marka by revalvovala oproti starému euru o 40-50% a banky by po ztrátách potřebovaly rekapitalizaci. Obchodní výměna by klesla o pětinu a ztráty by dosáhly 20-25% HDP.

Koneckonců, politické investice do projektu EU jsou příliš vysoké, takže eurozóna se patrně vydá nějakou třetí cestou s křečemi v podobě restrukturování dluhu v rámci eurozóny, aniž by bylo dosaženo fiskální (dluhové) unie. Status quo je nicméně nepřijatelný. Dluhově deflační strategie EMU uvrhla polovinu Evropy do deprese; nezaměstnanost mladých ve Španělsku dosahuje 46% a pro příští léta není na obzoru žádné zlepšení.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout