Michael Moore: Byl jsem nejnenáviděnějším člověkem v USA

Guardian těsně před 11. zářím zveřejnil část nové knihy Michaela Moora Here Comes Trouble: Stories From My Life

9. 9. 2011 / Bohumil Kartous

Britský deník Guardian zveřejnil na svých stránkách úryvek z nové knihy Michaela Moora. Známý americký dokumentarista, který se proslavil snímky Bowling for Columbine, Fahrenheit 9/11 a řadou dalších filmů, v nichž otevřeně kritizuje zejména konsekvence republikánské politiky, zde popisuje své zážitky způsobené někdy až neuvěřitelnými reakcemi některých společenských kruhů na jeho filmy. Z ukázky je patrné, že Moore vidí sám sebe jako skutečného hybatele amerických dějin. Je-li ovšem pravda, jak tvrdí ve své knize, že jednu dobu ho doprovázelo devět tělesných strážců s výcvikem elitních vojáků námořnictva, nelze to asi považovat za přehnané.

Moore vcelku barvitě, jazykem typickým i pro jeho filmy, popisuje vysokou míru sdílené nenávisti proti jeho osobě. Je skutečně těžko uvěřitelné, že vyslovení názoru prostřednictvím filmu dokáže u části společnosti -- postrádající sebekritický odstup -- způsobit tak vysokou míru agresivity. Není-li kniha více literární fikcí -- a Moore veřejně prohlásil, že fikci rád nemá -- pak to může být zajímavé svědectví o tom, jak je nebezpečné poukazovat na zjevná fakta, jsou-li v rozporu s nějakou mocnou ideologií. Zvlášť, dělá-li to provokativní, poutavou formou.

Ukázka z knihy

Život s tělesnými ochránci

Bývalí členové jednotky Navy Seals se pohybovali s námi. Když jsem šel po chodníku, vytvářeli okolo mě kruh. V noci nosili brýle na noční vidění a další speciální vybavení, o němž jsem přesvědčen, že ho vidělo jen pár lidí mimo centrálu CIA.

Agentura, která mě chránila, měla divizi vyhodnocující váhu možného ohrožení. Jejich práce spočívala v tom, že prošetřovali každého, kdo vůči mně podnikl nějaký akt ohrožení. Jednoho dne jsem je požádal, jestli bych mohl složku vidět. Pověřený člověk začal číst seznam jmen, jednání, kterého se dopustili, a úroveň jeho nebezpečnosti podle vyhodnocení agentury. Poté, co prošel první tucet, přerušil čtení a zeptal se: "Skutečně chcete pokračovat? Je tam dalších 429."

Už jsem nemohl vyjít na veřejnost, aby se něco nestalo. Začínalo to malými záležitostmi, jako když lidé v restauraci žádali vyměnit stůl, když jsem si sedl vedle nich, nebo když taxikář zastavil auto uprostřed provozu a začal na mě řvát. Verbální útoky brzy vystřídaly útoky fyzické a tělesní strážci byli ve stavu vysoké pohotovosti. Z bezpečnostních důvodů nepůjdu do detailů, částečně na doporučení agentury, částečně proto, že nechci těmto kriminálníkům dopřát pozornosti, které se snaží dosáhnout:

  • V Nashvillu muž s nožem vyskočil na pódium a začal se ke mně přibližovat. Bodyguard ho zezadu chňapl za opasek a za límec a vyhodil ho z pódia na beton. Někdo musel setřít krev, když ho pak Navy Seals odtáhli pryč.
  • Ve Fort Lauderdale mě na chodníku uviděl muž v hezkém obleku a pomátl se. Sundal víko ze své velmi horké kávy a chrstl mi ji do obličeje. Člen ochranky to viděl, ale neměl tu asi půlvteřinu, kterou potřeboval, aby ho neutralizoval, tak mu nastavil svůj obličej a dostal zásah. Káva ho popálila dost škaredě, museli jsme ho vzít do nemocnice (měl popáleniny druhého stupně). I s popáleným obličejem však útočníka bodyguard přitiskl tváří k zemi, dost bolestivě si ho přiklekl a nasadil mu pouta.
  • V New Yorku, během mé tiskové konference před jedním z kin, které dávalo Fahrenheit 9/11, procházející muž, který mě uviděl, v zápalu vytáhl z kapsy jedinou zbraň, kterou při sobě měl -- velmi ostrou a špičatou tužku. Když se vrhl mě bodnout, bodyguard, který to viděl, v posledním okamžiku strčil ruku mezi mě a dopadající tužku. Ta se zabodla přímo do jeho ruky. Už jste někdy viděli bodnutého příslušníka jednotky Navy Seal? Výraz jeho obličej je tentýž, jaký máte, když objevíte, že vám došel v koupelně šampón. Tužkový útočník asi konvertoval k bezpapírové společnosti, po tom, co s ním a s jeho psacím nástrojem ze 16. století expříslušník Navy Seal provedl.

Kompletní ukázku knihy najdete ZDE

Přeložený text:

Living with bodyguards

The ex--Navy Seals moved in with us. When I walked down a public sidewalk they would have to form a circle around me. At night they wore night-vision goggles and other special equipment that I'm convinced few people outside CIA headquarters have ever seen.

The agency protecting me had a threat assessment division. Their job was to investigate anyone who had made a credible threat against me. One day, I asked to see the file. The man in charge began reading me the list of names and the threats they had made and the level of threat that the agency believed each one posed. After he went through the first dozen, he stopped and asked: "Do you really want to keep going? There are 429 more."

I could no longer go out in public without an incident happening. It started with small stuff, such as people in a restaurant asking to be moved to a different table when I was seated next to them, or a taxi driver who would stop his cab in mid-traffic to scream at me. The verbal abuse soon turned physical, and the Seals were now on high alert. For security reasons, I will not go into too much detail here, partly on the advice of the agency and partly because I don't want to give these criminals any more of the attention they were seeking:

  • In Nashville, a man with a knife leapt up on the stage and started coming toward me. The Seal grabbed him from behind by his belt loop and collar and slung him off the front of the stage to the cement floor below. Someone had to mop up the blood after the Seals took him away.
  • In Fort Lauderdale, a man in a nice suit saw me on the sidewalk and went crazy. He took the lid off his hot, scalding coffee and threw it at my face. The Seal saw this happening but did not have the extra half-second needed to grab the guy, so he put his own face in front of mine and took the hit. The coffee burned his face so badly, we had to take him to the hospital (he had second-degree burns) -- but not before the Seal took the man face down to the pavement, placing his knee painfully in the man's back, and putting him in cuffs.
  • In New York City, while I was holding a press conference outside one of the cinemas showing Fahrenheit 9/11, a man walking by saw me, became inflamed, and pulled the only weapon he had on him out of his pocket -- a very sharp and pointed graphite pencil. As he lunged to stab me with it, the Seal saw him and, in the last split second, put his hand up between me and the oncoming pencil. The pencil went right into the Seal's hand. You ever see a Navy Seal get stabbed? The look on their face is the one we have when we discover we're out of shampoo. The pencil-stabber probably became a convert to the paperless society that day, once the Seal was done with him and his 16th-century writing device.

Americký dokumentarista Michael Moore
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.9. 2011