Kdyby tam aspoň nebyl ten Lukašenko!

12. 9. 2011 / Miloslav Štěrba

Britské listy mají další primát. Jako jediné dnes neuveřejnily žádnou informaci o smutku, který zachvátil republiku po tragické události u Jaroslavli. Stejně tak nečekáme od BL komentář k dopravní nehodě u Hradce Králové, kde včera zahynuli 4 muži ve věku od 18 do 30 let, ne vlastní vinou. Ačkoli, bezpečná doprava v ČR si zaslouží naši pozornost.

Česká média reagovala na smrt tří hokejistů stejně jako byla zvyklá referovat o triumfálních vítězstvích (velmi řídkých) českých sportovců. Sport už totiž dlouho nahrazuje zejména mládeži pocit hrdosti na svoji zemi. Noviny to rády opakují. Viz dnešní Blesk: "Čtenáři nám vzkazují. Díky vám jsme byli hrdí Češi."

Na co všechno můžeme být hrdi, to víte sami. Ale je tu s námi i mediální svět se svým hodnotovým žebříčkem vytvářejícím občany-konzumenty, nabízejícím priority jednoduchého pohledu na svět. V záplavě slz bychom však neměli rezignovat na šidítka všeho druhu, a mezi ně patří i způsob, jak je občanům servírována poslední tragédie.

Hokejisté Lokomotivu Jaroslavli letěli na zápas KHL do hlavního města Běloruska. I proto se včera v Minsku uskutečnila nebývalá panychida na stadionu Dinama, a místo tvrdého zápasu jsme mohli sledovat na TA 3 dojemné rekviem se vším, co k tomu patří. Mohli, ale jen někteří, neboť žádná česká televizní stanice pořad nevysílala. Slováci, ačkoli měli mezi obětmi letecké katastrofy "pouze" jednoho hráče (Pavla Demitru), pořad vysílali. Zdejším mediálním demiurgům lze rozumět. Dres si totiž oblékl i prezident Lukašenko, a stejně jako ostatní hráči Dinama jel dát gól do vlastní branky. I tak se dnes vyjadřuje pocit sounáležitosti v bolesti.

Lukašenko i takto bodoval. Ještě že se to podařilo utajit české veřejnosti. Tu čekají smuteční pochody v českých městech, a hopsání na Staroměstském náměstí v Praze: Kdo nepláče, není Čech.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 12.9. 2011