Ovidius a kachny, aneb V jazyce to přece není...

9. 9. 2011 / Karel Dolejší

Ač si to vesměs odmítáme připustit, i po několika staletích "osvěcování" žijeme v zásadě v zajetí mytologie. A tato "bílá mytologie", jak ji pojmenoval Jacques Derrida, není v principu o nic méně zaslepující vůči faktům než historky nějakého křováckého kmene - a možná dokonce více, protože Křováci zajisté musejí být dobrými pozorovateli svého drsného životního prostředí. Vezměme třeba proslulou pasáž z Ovidiových Proměn, v níž se zdůrazňuje naprosto výjimečné postavení člověka právě vzešlého z rukou stvořitele: ...člověku dal on vztyčenou tvář / a k nebi mu kázal hledět /a zrak svůj vzpřímený / k hvězdám do výše vzpínat...

To je přece jasné jak facka. Člověk hledí k nebesům, je tedy výjimečný, žádný jiný tvor se takto nechová a nemůže se mu tedy vyrovnat.

Bohužel pro Ovidia i pro nás, ve skutečnosti k obloze poměrně často hledí i takový notorický symbol hlouposti a omezenosti jako kachna, a to zejména za slunečného počasí. Také kachna má přece "vztyčenou tvář" a nemusí to být zrovna běžec indický... Ovšem ovidiovský mýtus nás vůči tomuto zjevnému faktu ještě i dodnes zaslepuje (vždyť je to jenom kachna, že...), a dělal by to pochopitelně i tenkrát, kdybychom se byli s to plynně domluvit "kacheňsky".

Středověká Evropa, jejíž elity se mezi sebou intenzívně stýkaly a domlouvaly latinsky, si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek válečných konfliktů. Němečtí a francouzští středoškoláci nastupující ze škamen rovnou do zákopů I. světové války se ovšem také ještě mohli mezi sebou domluvit latinsky - jen se zkrátka při četbě Ceasarových Zápisků o válce galské identifikovali každý s jinou stranou. A na teritoriu bývalého SSSR, včetně těch oblastí, které k Moskvě hledí s nepřátelstvím a obavami, dodnes masivně přetrvává znalost ruštiny. Osobně znám řadu lidí, kteří projeli celý svět, hovoří několika jazyky, nicméně zůstali militantními xenofoby a rasisty. Pokud lidé nemohou "najít společnou řeč", nemusí to tedy mít vůbec nic společného s tím, že neznají žádný společný jazyk. Předsudky a vystupňovaná vzájemná konkurence bývají často mnohem horší překážkou dorozumění než neznalost jazyka. A zrovna "konkurence", respektive "konkurenceschopnost", je téma, o němž se v EU v posledních měsících hovoří stále častěji...

Bruselská angličtina, kterou v praxi nehovoří prakticky žádní rodilí mluvčí, je specifickým byrokratickým a ceremoniálním kódem sestávajícím z předepsaných frází, v němž řadu věcí týkajících se především specifických místních podmínek v nějaké konkrétní zemi vůbec nelze vyjádřit. Je to jazyk dezinfikovaný, bez chuti a zápachu - na své úrovni jistě potřebný, ale rozhodně žádný všelék. Představa, že se jím dosahuje nějakého kulturního průlomu v krvavých dějinách Evropy, může být nakonec stejně chimérická jako svého času iluze tvůrců srbochorvatštiny...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.9. 2011