"Formální", "standardní", "aktivistický"

26. 4. 2011

Vyprázdněné politické formy, jejichž udržování má podobu ze setrvačnosti vykonávaných rituálů, jsou zpravidla politiky a médii také označovány za "standardní". To co Kartous popsal jako svým způsobem bezvýchodné je tedy "standardní" - proběhla jakási "standardizace" v rámci "reálně existujícího kapitalismu", která je obdobou normalizace reálsocialistické. To co je prázdné je totiž zároveň absolutně povinné, jde o jakési vysoce stylizované divadlo ne nepodobné francouzské dvorské kultuře za posledních předrevolučních Ludvíků. Kdo jedná "nestandardně", nedodržuje předepsanou formu, ocitá se mimo normalitu a nechybí už mnoho, aby byl alespoň verbálně psychiatrizován. Možnost, že šílená je nakonec spíše všudypřítomná kafkovská ritualizace, se ve slušné společnosti nahlas nepřipouští. Jak pravila jedna postava zcela nadčasového maďarského kresleného seriálu "Dobrodružství rodiny Smolíkovy", jenž odhalil mnohokrát více skutečně důležitých pravd než WikiLeaks: "Kdo není blázen, musí do ústavu".

Jemnější verze společenské diskvalifikace pak vypadá následovně: "Je to aktivistka/a". To znamená: Snaží se něco změnit, nedodržuje přitom formu (protože s dodržením formy se dnes už žádné skutečné změny dosáhnout nedá), nechová se standardně jako všichni ostatní, "je divná/divnej", prostě tak trochu mešuge - ale my mu to odpustíme, je to přece taková legrační figurka.

Někdy se ovšem stává, že tam, kde jsou všechny pokusy změnit status quo a priori označovány za šílené, formy nakonec puknou právě kvůli tomu, že se do jejich bourání pustil někdo šílený ještě jiným způsobem, než jaký byl oficiálně kodifikován.

A taková možnost představuje ještě další, dodatečné riziko formalizované demokracie.

Vytisknout