O Černobylu očima přímých aktérů I.

26. 4. 2011 / Miroslav Pořízek

Jelikož si v těchto dnech připomínáme letos již 25. výročí od událostí v Černobylu, je nutné na všechny ty polopravdivé informace reagovat. Nejlépe slovy očitých svědků tehdejších událostí, kteří byli přímo přitom uprostřed dění a není a nebylo jejich úmyslem nic tajit a ani si vymýšlet nějaké senzace s cílem na chvíli se zviditelnit či na nějakých zaručených senzacích se dokonce obohatit.

Jako hlavní zdroj dalšího textu mi poslouží myslím velmi kvalitní kniha s prostým a všeříkajícím názvem Černobyl, kterou napsal v roce 1987 Jurij Ščerbak. Jde myslím o jednu z nejobjektivnějších knih, které o událostech v Černobylu vůbec kdy vyšly. U nás knihu vydalo nakladatelství Práce až v roce 1990 a to ve svém prvním vydání nákladem 50.000 kusů.

Jelikož lze předpokládat, že uvedený titul dnes zná málokdo a mladší generace asi až na vyjímky téměř vůbec, může být užitečné připomenout alespoň hlavní části obsahu této knihy právě nyní v době kdy uplynulo od havárie Černobylu již čtvrtstoletí.

Měsíc před havárií v Černobylu vyšel v listě Literaturnaja Ukrajina článek L. Kovalevské pod názvem "To není soukromá záležitost". Tento list v 80. letech uveřejňoval pravidelnou rubriku Hlídka Literaturné Ukrajiny na Černobylské jaderné elektrárně, která čtenářům popisovala události ze života elektrárny.

Článek, který krátce po havárii v Černobylu rychle zveřejnily všechny významné západní noviny, však zpočátku nevzbudil velký ohlas. Článek L. Kovalevské neměl k provozu čtvrtého bloku Černobylu téměř žádné zásadní připomínky. Sama autorka se tehdy soustředila především na výstavbu pátého bloku jaderné elektrárny, u něhož byl termín dokončení zkrácen ze tří na dva roky.

Kovalevská uváděla otřesné případy obrovské nezodpovědnosti odpovědných osob i orgánů při této vysoce odborné práci.

Jen pro příklad toho, jak to vypadalo při výstavbě uvedla i následující fakta: "Například jen v roce 1985 partneři hlavního dodavatele zůstali dlužni 2358 tun ocelových konstrukcí. A většina skutečně dodaných navíc byly zmetky!

Volžský závod ocelových konstrukcí zase dodal 326 tun vadné kovové krytiny, jež byla určena k zastřešení skladiště spotřebovaných palivových článků. Asi 220 tun nekvalitních kovových sloupů vyrobily pro Černobyl Kašinské železárny...

Včasné uvedení pátého bloku do provozu není soukromou záležitostí budovatelů elektrárny. Urychlení -- to je také naše aktivita, naše iniciativa, úpornost uvědomění, náš vztah ke všemu, co se v zemi odehrává."

Po otištění článku Kovalevská uvedla: "Je to až k neuvěření z čeho všeho jsem byla obviněna, když Literaturnaja Ukrajina otiskla můj článek. Že jsem nekompetentní, že jsem nedouk a nevzdělanec, že peru špinavé prádlo na veřejnosti, že píšu do kyjevských novin, abych si udělala jméno. Jenže víte, jak to u nás chodí. Aby vám lidé uvěřili, musí se nejdřív stát něco skutečně mimořádného..."

Novinářka Kovalevská skutečně v dané době vyslovila nesmírně odvážná tvrzení a i dnes s odstupem 25 let z mnoha jejích vět doslova běhá mráz po zádech:

"Domnívám se, že jednou z příčin havárie v Černobylské jaderné elektrárně byla nenormální celková situace, která se tam postupně vytvořila. Bylo vyloučeno, aby tam někdo dostal zaměstnání "náhodou", i kdyby ten někdo byl geniální a navíc prvotřídní znalec svého oboru.

Protože na ředitelství působily celé dynastie a pojem rodinkaření se mi zdá v tomto případě až příliš mírný. Vyplácely se tam vysoké mzdy, všichni dostávali příplatky za rizikové prostředí. O tom rodinkaření nám do redakce psali dokonce i obyčejní dělníci...

Když se provinil obyčejný dělník, čekal ho trest. Když ale šlápl vedle někdo z vedení, z podnikového Olympu, nestalo se mu ani to nejmenší. Došlo to tak daleko, že lidé z vedení nemuseli řadovým pracovníkům ani odpovídat na pozdrav, mohli s nimi mluvit málem jako s otroky, urážet je a vůbec s nimi nakládat, jak se komu zlíbí.

Nezdravé sebevědomí nezdravě bujelo. Byl to stát ve státě... Rozhodla jsem se, že napíšu seriál článků pro časopis Literaturnaja Ukrajina. Ten první, který vyšel, líčil nepořádky na stavbě...no a ten druhý měl pojednávat o provozu již hotové části elektrárny. Měl čtenářům přiblížit morální atmosféru v podniku. Nemělo by smysl něco zastírat -- nejlepší lidé ze stavby odcházeli na ředitelství elektrárny. Za lepším platem a ředitelství dobré odborníky samo přetahovalo...Všude kariérismus, bitva o židle, o funkce. Dělníka by pořád vybízeli k poctivé práci a tvůrčí iniciativě, a sami ... Sami si z podnikového hotelu odnášejí dokonce i české klozetové mísy. Namontují tam svoje, a tyhle si prostě vezmou."

A co všechno se například dělo přímo na elektrárně v provozu? To popisuje Kovalevská následovně: "Jeden příklad za všechny -- nebylo nic zvláštního vidět někoho sedět přímo na řídícím panelu ve velíně. Na všech těch ovládacích tlačítcích a páčkách. Všichni věřili v soustavy, systémy a kontrolní okruhy. V elektrárně působila komise pro atomovou energetiku. Bývala jsem na jejích zasedáních a vůbec jsem do elektrárny chodila často.

Bylo tam plno nucených odstávek vinou personálu. Nebo netěsnosti v parovodním potrubí -- normální věc. Když měla přijít nějaká zahraniční delegace, všichni z toho měli těžkou hlavu, protože každý ví, že netěsnosti v parovodním potrubí jaderné elektrárny jsou nepřípustné.

A přesto -- když se to týkalo jenom nás -- každý jen mávl rukou: No bóže, tak to uchází....

Po mám článku a po havárii všichni tvrdili, že jsem ji předpověděla. Něčeho takového jsem se vždy bála. Člověk neměl chvíli klidu. Bála jsem se proto, že veřejně se tvrdilo jedno, kdežto ve skutečnosti platilo něco zcela jiného. Špitali si to mezi sebou řadoví pracovníci, mluvili o tom i profíci z referátu bezpečnosti práce a provozu elektrárny..."

Podrobnosti v ruštině: ZDE

Vytisknout