Nebezpečí formalizované demokracie

26. 4. 2011 / Bohumil Kartous

Zcela formálně zvolení političtí reprezentanti poté zastávají mocenské pozice, v nichž mají, formálně, usilovat o správu věcí veřejných. Čistě formálně se předpokládá, že to budou dělat primárně pro tento veřejný zájem sám. Formálním potvrzením či nepotvrzením nároků na tyto mocenské pozice jsou další volby, čímž se kruh formalizované demokracie uzavírá. Jeho formálně doložitelná existence nám dostačuje k tomu, abychom si nijak zvlášť nemuseli připouštět skutečnost, že sebedokonalejší politická forma neznamená ve světě tekuté identity vůbec nic.

Je-li něco pouze formální, jde svou povahou pouze o souhrn pravidel a postupů (rituálů), které, pravda, mohou být přijaty veřejným konsensem (formálně). Jejich obsah ale není v žádném případě dán, takže naplňování formalizovaných pravidel a postupů může být uskutečňováno různým, mnohdy bizarním způsobem. Jak konkrétně, to asi není třeba při posledních událostech rozebírat. Média, sama silně formalizovaná, však sledují zejména tuto formální rovinu, tudíž je jim ukradená podstata. A ta je dost frustrující: ač formálně zajištěna, demokracie, ve kterou věříme, podle všeho velmi silně degeneruje na úroveň, kdy se i samotná forma stává zcela nejistou a efemérní.

Nejsem příznivec apokalyptických vizí a nemyslím si, že se ženeme do záhuby. Zcela vážně si ale myslím, že stát, jehož autorita je čistě formální a navíc zjevně v rozkladu, si nemůže dělat moc dobré vyhlídky na jakoukoliv změnu k lepšímu. Vedle tohoto problému, který je zejména v souvislosti s odhalováním politického pozadí varovně markantní, jsou témata jako reforma sociálního zabezpečení nebo úprava daňového systému skutečně druhořadými tématy. Žádná reforma, ani žádná změna politik, totiž nedospějí k deklarovanému cíli, pokud všichni -- i král --vědí, že král je nahý, nicméně vše dál plyne. Formálně.

Vytisknout