Dokázala se Česká republika plně vyrovnat se vzpomínkami na druhou světovou válku?

13. 9. 2010 / Muriel Blaive

Tato oficiální politika paměti je důsledkem určité formy nacionalismu, který Česko převzalo z první republiky. Tento nacionalismus si k svému obrazu přetvořil komunistický režim a předal ho postkomunistické demokracii po roce 1989, aniž by byl kdy příliš zpochybňován. Zaprvé, chci se zabývat vztahem mezi instrumentalizací nacionalismu a kolektivní pamětí holocaustu; pak budu argumentovat, že politika paměti týkající se druhé světové války i komunistické minulosti je určována sudetoněmeckou otázkou; a na závěr se pokusím tuto motanici vysvětlit tím, že poukážu na národní český demokratický scénář, který se automaticky plní.

Klíčový význam národní otázky

Západní společnosti debatují už dlouhá desetiletí o konceptu výjimečnosti holocaustu a už ho kompletně přijaly. Západoevropské společnosti, včetně Západního Německa, si kolektivně vytvořily pocit spoluviny za svou účast na holocaustu, za škodlivý nacionalismus, který vedl k druhé světové válce a za válku samotnou. V různých zemích provedli historikové podrobný výzkum ve snaze určit místní odpovědnost týkající se kolaborace místních lidí s nacisty. Šlo o vědomé a rozhodné úsilí bojovat proti jednoduchému vysvětlení, že "My všichni jsme byli jen oběti."

Na druhé straně železné opony československý komunistický režim také formálně odsoudil maloburžoazní nacionalismus, ale ve skutečnosti nacionalismu silně využíval ve snaze legitimizovat vlastní vládu, hlavně tím, že používal, rozdmychával a instrumentalizoval lidové protiněmecké (a protirakouské) city.

(Je to vidět na úrovni místní politiky, například v případě Českých Velenic, kde byly zneužity a instrumentalizovány protirakouské pocity k tomu, aby místní obyvatelstvo hlídalo hranici. Viz Muriel Blaive, "České Velenice, městečko na hranici s Rakouskem", in Muriel Blaive, Berthold Molden, Hranice probíhají vodním tokem. Odrazy historie ve vnímání obyvatel Gmündu a Českých Velenic , Brno, Barrister & Principal, 2009.)

Pro pozorovatele mimo území České republiky je překvapivé, že se dnešní Česká republika odlišuje od ostatních zemí neexistencí široké veřejné debaty o holocaustu. A tím se odlišuje nejen od západní Evropy, ale například i od Polska.

Mým vysvětlením je, že historie holocaustu a kolektivní paměti je nejlépe ponechat bez výzkumu, aby se neohrozil český narativ, že "jsme byli oběti" během druhé světové války. Tragedie židů se chápe jakou součást tragedie Čechů, což je hezké. Poukazuje se na absenci židovského problému v Čechách, ale tragedie Čechů za druhé světové války se taky moc podrobně neřeší, aby nevyšly najevo nechutné podrobnosti, jako byla každodenní kolaborace, každodenní kompromisy a udávání. Paradoxně, v nejlepší komunistické tradici, věnují většinu prostoru školní učebnice v oddílech o druhé světové válce českým odbojovým hnutím. Holocaustu se věnuje málo prostoru a ještě méně každodennímu životu a kolaboraci.

Myslím, že se Češi podprahově obávají, že by se sudetští Němci posmívali, že byl odboj za německé okupace v Čechách minimální, že česká společnost pasivně akceptovala nacistickou okupaci a že by sudetští Němci ještě více kritizovali Čechy za nespravedlnost své poválečné deportace z Československa. Narativ o tom, "jak jsme byli všichni oběti", je tedy uzamčen nejistotou Čechů týkající se sudetoněmeckých požadavků, aby byly zrušeny Benešovy dekrety a aby dostali sudetští Němci odškodnění. Posledních deset let bylo pro české úřady noční můrou. Byly nuceny bojovat proti radikálním pokusům vznést tuto otázku na evropské úrovni a dokonce zabránit České republice, aby vstoupila do EU.

Čeští historikové po roce 1989 bohužel tento národnostní politický narativ příliš nezpochybňují, i když se situace možná začíná měnit. Mnoho příslušníků starší generace je velmi opatrných a nechtějí se zabývat otázkami, které považují za "ošklivé", jako například smíšenými německo-českými manželstvími za války. Nechtějí českou veřejnost šokovat a nechtějí, aby byla zpochybněna jejich osvětová role historiků. A nyní dokonce je na vzestupu nová antikomunistická generace, která je zvláště viditelná v nově vytvořeném Ústavu pro studium totalitních režimů, který, jak už naznačuje jeho samotné jméno, se snaží vytvořit paralelu mezi nacistickým a komunistickým útlakem a přepsat historii výlučně jako historii hrdinů a obětí - a to v případě obou režimů.

Paralyzující sudetoněmecký komplex

Právě v tomto kontextu vytvořily kolektivní vzpomínky na druhou světovou válku a na komunismus tváří v tvář sudetoněmeckému problému pozoruhodnou alianci. Zacházet s nacismem a s komunismem, jako by šlo o dvě stejnou měrou odporné formy totalitních režimů, má výhodu v tom, že se tím posílí národní cítění kolektivu. Je možno tak dokazovat, že Češi v historii prostě "neměli štěstí" (a že je nemyslitelné je připravit o jejich jediné vítězství, totiž o odsun Němců). Tento postoj nyní dokonce předstírá, že je vědecký.

Jedním příkladem je česká část velké výstavy o česko-rakouských Vztazích "Odděleni - odříznuti - sjednoceni!" (Horn, Raabs a Telč, květen-listopad 2009), jejímž nepřímým cílem bylo očistit Čechy a Rakušany od jejich minulosti a prezentovat je jako rovné občany, a tedy jako bratrské oběti Sovětského svazu (komunismu) a Německa (nacismu). Nacismus v Rakousku byl explicitně na této výstavě prezentován jako obdoba stalinismu, ale stalinismu v Sovětském svazu, ne v Československu ("Z Osvětimi do Vorkuty," psalo se na panelu.) Výstava se tak snažila vytvořit dojem, že stalinismus a komunismus jsou synonyma a také, že míra komunistického útlaku v Československu byla srovnatelná s mírou útlaku v Sovětském svazu - což je hrubá manipulace, vzhledem k tomu, že v Sovětském svazu komunismus usmrtil asi 20 milionů lidí, zatímco v Československu asi 2000 - 3000 osob - to ovšem jsou i pro Československo, nezvyklé na politické násilí, dostatečně šokující čísla. Otevřeně revizionistickým dodatečným důsledkem tohoto pochybného srovnání je skutečnost, že jestliže jsou Rakousko a Československo prezentovány jakou stejné oběti nacismu a komunismu, a jestliže je Československo prohlášeno "nevinnou" obětí komunismu, tak z toho vyplývá, že je i Rakousko "nevinnou" obětí nacismu.

V důsledku komunistické a postkomunistické politice vzpomínání, týkající se druhé světové války, má česká společnost stále ještě pocit, že byla při tom všem autentickou obětí. Česká společnost se cítí jedině jako oběť a není ochotna přiznat, že se na útlaku spolupodílela, anebo při něm byla mlčenlivým pozorovatelem, který se rozhodl nejednat - ze strachu, ze sobectví či ze zbabělosti. Avšak válečné období a okupace Čech a Moravy jsou plodným námětem k výzkumu. Americký historik Benjamin Frommer dokázal jednoznačně ve své průkopnické práci o poválečné retribuční politice a o tom, do jaké míry spolupracovala česká policie během nacistické okupace na holocaustu, že byla česká společnost pasivní, někdy pasivně antisemitská, a v žádném případě nebyla ochotna cokoliv riskovat na ochranu židovských spoluobčanů, zatímco česká police s nacisty kolaborovala s běžnou efektivností.

Jednotka na československém ministerstvu vnitra, která se před r. 1938 specializovala na vyšetřování nepřátel státu, byla rychle restrukturalizována tak, aby plnila protižidovské a pronacistické cíle a poslušně vyšetřovala česká udání židů a pak je předávala Němcům. Tatáž jednotka byla po druhé světové válce začleněna stejně rychle do komunistické tajné policie.

(Ben Frommer, National Cleansing , Cambridge University Press, 2005; viz jeho přednášku "Realizace antisemitských opatření v protektorátu Čechy a Morava", Ludwig Boltzmann Institute for European History and Public Spheres, Vídeň, červen 2010. Frommer o tom připravuje novou knihu.)

Závěrem

Tento stručný příspěvek o politice vzpomínání v České republice ilustruje, jak je vzpomínání řízeno instrumentalizovaným nacionalismem. Komunistický režim "znárodnil" kolektivní paměť druhé světové války v Československu ve snaze posílit svou legitimitu. A proto v roce 1989 ani Češi (ani jiné středoevropské populace) nepociťovali žádnou odpovědnost za holocaust, ani neměli pocit kolektivní odpovědnosti, že by snad měli mít povinnost "si pamatovat" vzpomínky obětí, které mezitím v západní Evropě převládly. A proto dnes také existuje jasné nedorozumění mezi bývalým "Východem" a bývalým "Západem" co se týče vzpomínek na komunistický útlak ve vztahu k holocaustu.

Avšak tato stabilita krajiny vzpomínek byla umožněna oficiální politikou vzpomínání po roce 1989. Je ironické, že oficiální interpretace minulosti věrně sleduje i po roce 1989 nacionalistický scénář, který prosazoval komunistický režim a jehož prizmatem pohlížel na historii. Nyní se tímtéž prizmatem pohlíží i na komunistickou historii, téměř zcela exkluzivně jako na historii hrdinů a obětí. Nová demokracie jasně odlišila Němce od sudetských Němců a vytvořila přátelské styky s Německem, avšak doma mává "sudetoněmeckým nebezpečím" ve snaze mobilizovat český nacionalismus. Jedním z nejlepších příkladů byly prezidentské volby r. 2003, kdy prezidenta Klause zvolili do prezidentské funkce jen díky komunistům, kteří se ve věci Benešových dekretů postavili na stranu konzervativců proti údajně "měkkému" postoji svého hlavního oponenta, bývalého disidenta Jana Sokola.

Pokračující existence tohoto scénáře je možná v důsledku dalšího faktoru, tendence, která je hluboce zakořeněna v české kultuře. Je spojena s obrazem, kteří o sobě mají Češi, kteří se vidí jako demokratický národ, jde o nacionální transkript, který je veřejný i skrytý. (viz James Scott, Domination and the Arts of Resistance. Hidden Transcripts, New Haven, Yale University Press, 1990.) Tento národní self-image, který je něco jako demokratický mýtus, používají a instrumentalizují politické elity od začátku dvacátého století pro legitimní, ale i nelegitimní cíle.

Demokratický mýtus českého národa sloužil k ospravedlnění jeho existence a k rozbití rakouského impéria, v meziválečném období byl tento pozitivní self-image využíván Čechy ve srovnání se svými středoevropskými sousedy, ospravedlnil deportace sudetských Němců, později znovu sloužil jako pozitivní sebepojetí ve srovnání se středoevropskými, nyní komunistickými, sousedy - Čechoslováci se považovali za zralejší, úspěšnější a civilizovanější komunistický režim - například v letech 1945 - 1948, v roce 1956 a v roce 1968. Nakonec byl tento mýtus plně a nově legitimizován neposkvrněným obrazem tzv. sametové revoluce a znovu byl použit po roce 1989 formou antikomunismu - a jak, jsme viděli, formou pokračujícího mlčení týkajícího se holocaustu. Země, v níž se bojovalo proti komunistickému režimu v jeho éře nejméně, realizovala nejtvrdší lustrační politiku.

Extremní politizace nedávné historie Česka je zvlášť viditelná v absurdních parlamentních směrnicích, které se snaží určovat práci historiků. Zákon, kterým byl vytvořen Ústav pro studium totalitních režimů požaduje, aby jeho zaměstnanci studovali období od 30. září 1938 do 4. května 1945 a od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 a dokázali předem danou "zločineckou podstatu totalitních režimů".

Pokrytectví tohoto pseudovědeckého přístupu nemůže být dobrým receptem pro budoucnost. Film a literatura, které nemají takové skrupule jako politikové, vykreslují poněkud rozdílný obraz české společnosti za druhé světové války. Dodnes zůstávají romány Jiřího Weila Na střeše je Mendelssohn a Josefa Škvoreckého Zbabělci nejlepším popisem toho, jaká skutečně byla česká spolčenost za druhé světové války. Bylo by dobré, kdyby tyto romány sloužily jako vzor pro budoucí výzkum.

Česká republika potřebuje svého vlastního Jana Tomasze Grosse, který působí v Polsku, anebo možné svého Roberta Paxtona, amerického historika, který rozbil mýtus o hrdinném francouzském odporu za druhé světové války. Paxton ukázal, že se vichystický režim aktivně podílel na deportaci francouzských židů a že odporu, i když byl obdivuhodný, se účastnil jen omezený počet lidí; je pochopitelné, že drtivá většina lidí měla strach a prostě se snažila za obtížných okolností vést pokud možno normální život. Podléhala přitom dennímu zbabělství a kompromisům. Nebylo to zrovna příjemné to poslouchat, ale to, že Francie dokázala se postavit tváří v tvár k této nepříjemné minulosti a učí děti o nedostatcích společnosti a jejich vlastních rodičů a prarodičů bylo francouzské demokracii nesporně ku prospěchu.

(Robert Paxton, Vichy France: Old Guard and New Order , 1944-1944, New York, Columbia University Press, 1972.)

Vytisknout