Občan Karel Schwarzenberg

ANALÝZA

Za co může děkovat Schwarzenberg Gottwaldovi

27. 7. 2010 / Štěpán Kotrba

Autor strávil pondělní večer před mikrofonem ČRo 6 v pořadu "Hovory o politice" s Petrem Žantovským diskuzí o šlechtických titulech, pohádkách, laskavosti Klementa Gottwalda a spasení tohoto národa otevřenou náručí knížecí.

26. 7. 2010, ČRo 6, Hovory o politice

Bohužel zjistil, že se před dvěma lety mýlil, když tvrdil, že označování šlechtickými tituly je i dnes ještě trestné a kritizoval novináře za servilitu před šlechtici tvrdě, že mohou být arestováni na 14 dní či zaplatit 50 000 Kč pokuty. Při přípravě pořadu Reportéři ČT, kde byl hostem o týden dřív na stejné téma, přišel na to, že šlechta i pražští novináři, titulující Karla Schwarzenberga knížetem namísto občanem, mohou děkovat právní nevzdělanosti komunistického předsedy vlády Klementa Gottwalda, díky níž už nelze editora MfD Musila či další servilní pisálky mainstreamového tisku za označování zrušeným šlechtickým titulem (hodností) potrestat. Česká televize se k fenoménu šlechtictví vrátila po servilní reportáži z roku 2008 v roce 2010 daleko kritičtěji a vyváženěji.

Zaprvé je si nutno uvědomit, kdybychom byli právní dogmatici, že je rozdíl mezi šlechtickou či akademickou hodností (kníže, hrabě, případně rektor či děkan vysoké školy) a mezi titulaturou, kterou šlechtice či hodnostáře dle protokolu oslovujeme (Jasnosti, Excelence či Milosti, u akademických hodnostářů Magnificence či Spectabilis). Zákon nicméně hovoří už od roku 1918 o zákazu šlechtictví a řádů a s nimi spojených titulů. Nedotkl se nijak akademických hodností a titulů dosažených vzděláním. Z předkládací zprávy ústavně právního výboru tehdejšího čerstvě konstituovaného Národního shromáždění je ovšem jasné, že tehdejší jazyk nebyl tak puristický a pod pojmem "tituly" měl zákonodárce na mysli jak "hodnosti", tak "tituly", označující šlechtictví.

Nevážíme si republikánské tradice možná proto, že většina z nás propadala v občanské nauce na základní škole - včetně pedagogů.

Historie republikánské (z latinského res publica - věc veřejná) tradice, započaté v antickém Řecku a Římě dospěla do Evropy zejména v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí jako obdobím dějin Francie mezi lety 1789 a 1799. Tedy od svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. po uchopení moci Napoleonem Bonapartem. Tehdejší Ústavodárné národní shromáždění zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky, cechy i vrchnostenská práva. 14. července 1789 byla pak dobyta Bastila. V témže roce, 26. srpna 1789, byla sepsána Deklarace práv člověka a občana (francouzsky: La Déclaration des droits de l'homme et du citoyen). Byla vydána Ústavodárným národním shromážděním a představovala první krok k vytvoření první francouzské ústavy. Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi. Ludvík XVI. ji po krátkém váhání svou přísahou stvrdil. Francie se formálně stala konstituční monarchií. Připomeňme si její text, neboť ten se stal předobrazem všech republikánských ústav a znamenal v té době revoluci ve vnímání práv.

Představitelé francouzského lidu, ustanoveni v Národním shromáždění, domnívajíce se, že nevědomost, zapomenutí nebo pohrdání lidskými právy jsou jedinými příčinami veřejných neštěstí a zkorumpování vlád, rozhodli se vyložit v slavnostní Deklaraci přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka za tím účelem, aby tato Deklarace, neustále jsouc před očima všem členům lidské společnosti, uváděla jim stále na paměť jejich práva a jejich povinnosti; aby činy zákonodárné moci a činy výkonné moci mohly být v každé chvíli porovnávány s účelem každé politické instituce a byly v důsledku toho chovány ještě více v úctě; aby požadavky občanů, když se budou napříště zakládat na jednoduchých a nepopíratelných zásadách, směřovaly vždy k zachování ústavy a ku blahu všech.

V důsledku toho Národní shromáždění uznává a vyhlašuje, za přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší Bytosti, tato práva člověka a občana:

  • Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.
  • Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.
  • Princip veškeré svrchovanosti spočívá v podstatě v národě. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj nebyla výslovně odvozena.
  • Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.
  • Zákon má právo zakazovat pouze činy škodlivé společnosti. Nikomu nemůže být bráněno v tom, co není zakázáno zákonem, a nikdo nemůže být nucen činit něco, co zákon nenařizuje.
  • Zákon je vyjádřením všeobecné vůle. Všichni občané mají právo účastnit se osobně nebo prostřednictvím svých zástupců při jeho vytváření. Zákon má být stejný pro všechny, ať už poskytuje ochranu či trestá. Všichni občané, jsouce si před zákonem rovni, mají stejný přístup ke všem hodnostem, veřejným úřadům a zaměstnáním, podle svých schopností a jen na základě rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání.
  • Každý člověk může být obžalován, zatčen nebo uvězněn pouze v případech stanovených zákonem a pouze způsoby, které zákon předepisuje. Ti, kteří vyžadují, vyhotovují, vykonávají nebo dávají vykonávat svévolné příkazy, mají být potrestáni; ale každý občan předvolaný nebo vzatý do vazby na základě zákona musí okamžitě poslechnout, jinak se stává vinným pro odpor.
  • Zákon má stanovit pouze tresty, které jsou nezbytně a zřejmě nutné; každý může být potrestán pouze na základě zákona, schváleného a vyhlášeného před spáchaným činem a zákonně prováděného.
  • Každý člověk je pokládán za nevinného až do té doby, kdy je prokázána jeho vina; jestliže se pokládá za nezbytné zatknout jej, každá přísnost, která by nebyla nutná k zajištění jeho osoby, má být přísně potlačena.
  • Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.
  • Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených.
  • Záruka práv člověka a občana vyžaduje existenci veřejné moci; tato moc je tedy zřízena ve prospěch všech a ne tedy k osobnímu užitku těch, kterým je svěřena.
  • K vydržování veřejné moci a k úhradě správních výdajů je zapotřebí společných daní; mají být rovnoměrně rozvrženy na všechny občany podle jejich majetkové schopnosti.
  • Všichni občané mají právo určit sami nebo prostřednictvím svých zástupců potřebnost veřejných daní, svobodně k nim dát souhlas, kontrolovat jejich používání, určit jejich kvótu, základ, způsob jejich vybírání a dobu jejich trvání.
  • Společnost má právo žádat na každém veřejném úředníkovi počet z jeho činnosti.
  • Společnost, ve které záruka práv není zajištěna a ve které rozdělení moci není zavedeno, nemůže o sobě říkat, že má ústavu.
  • Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.

V noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Do čela povstání se postavil Georges Danton. Lid zaútočil na královské sídlo. Král Ludvík XVI. byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu, kam již mohl kandidovat kdokoliv. Vedení v něm získali girondisté (jméno podle francouzského departementu). Na prvním zasedání, dne 21. září 1792 Konvent sesadil krále a 22. září 1792 vyhlásil První Francouzskou republiku. Ta oficiálně trvala až do vyhlášení Prvního císařství Napoleonem v roce 1804.

Historie emancipace pokračovala Revolucí roku 1848, známé také jako Jaro národů nebo Rok revoluce. To byla série revolucí, jež zasáhly evropský kontinent. Popisováno řadou historiků jako vlna revolucí, období nepokojů začalo 12. ledna 1848 na Sicílii a pokračovalo revolucí ve Francii a následně po celé Evropě. Její existence byla zanedlouho ukončena zvolením dosavadního prezidenta a císařova synovce Ludvíka Napoleona císařem (jako Napoleona III.)

Revoluci z roku 1848 vděčíme za koncepty národní dílny (práce pro nezaměstnané), svobodu tisku , svobodu shromažďovací a za všeobecné hlasovací právo. Jednou zvítězící nespokojenost mas ale nejde umlčet, tak jak se o to pokusil Ludvík Bonaparte (synovec císaře Napoleona Bonaparte). To zjistili vládci Francie v březnu až květnu roku 1871 během Pařížské komuny. Tehdy už nešlo o boj občanů proti dědičným výsadám a nadvládě šlechty, ale o boj mezi buržoazií, která měla potřebu upevnit si moc, a socialisty, kteří už odmítali snášet neúnosné pracovní podmínky a život na hranici bídy. Hlavními požadavky bylo nejen rozšíření občanských práv, ale zejména práv sociálních.

  • Zavedení volených a sesaditelných úředníků
  • Zavedení sociálních opatření ve prospěch pracujících
  • Bezplatné vyučování
  • Řešení bytové politiky
  • Spoluúčast dělníků při vedení podniku
  • Vyhlášení rovnoprávnosti žen

Tolik stručný dějepis, jak ho sepsali autoři hesel české Wikipedie. Poslední část komunardů byla popravena u zdi hřbitova Père Lachaise, ale ideje emancipace, formulované Pařížskou komunou už nešlo potlačit. Inspiroval se jimi i národně osvobozenecký boj proti rozpadající se Rakousko-uherské monarchii, formulovaný Tomášem Garrique Masarykem a později Národním shromážděním. 7. září 1848 sice došlo v rámci revolučního dění ke zrušení poddanství, feudálové a církev si svou půdu ponechali. Prosincová ústava roku 1867 sice vyhlásila rovnoprávnost všeho obyvatelstva, ke zrušení šlechtických výsad ovšem došlo až po zániku rakousko-uherské monarchie a vzniku Československé republiky. To byla doba, kdy slovo REVOLUCE znamenalo to, co kdysi ve Francii. Osvobození od útlaku a vládu občanů, vládu lidu. Ne vládu nad lidem.

Prvním zákonem, který byl na slavnostní ustavující schůzi Národního shromáždění 14. 11. 1918 navržen v závěru jednání, byl právě zákon o zrušení šlechtických titulů a výsad. Po zpracování ústavně právním výborem, pod vedením konzervativně nacionálního právníka poslance za Národně demokratickou stranu JUDr. Franiška Weyra, byl předložen na schůzi 3. 12. 1918, krátce odůvodněn zpravodajem a naprostou většinou poslanců schválen. Celá procedura dle pamětníků trvala 37 minut. Stalo se v Praze v budově tehdy již bývalého zemského sněmu na Malé Straně -- sídle dnešního Parlamentu. Podepsán pod zákonem byl Dr. Karel Kramář a Antonín Švehla .

Zákon 61/1918 Sb.
ze dne 10. prosince 1918, jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly

§ 1

Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), pak tituly, jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost, a vyznamenání udělovaná vysokými školami (čestné doktoráty a pod.).

Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví.

Poslechněme si odůvodnění špičkového ústavního právníka té doby, poslance zpravodaje Weyra:

Zpravodaj ústavně právního výboru posl. Dr. František Weyr (1879-1951): Státu se má vzíti možnost do budoucnosti, aby uděloval šlechtictví, aby uděloval řády a aby uděloval určité druhy titulů. Já myslím, že tento názor je zcela správný, neboť, velevážení pánové, opravdová záruka, že tento zákon bude účinný, podle mého názoru nemůže spočívati v trestní sankci neb stanovení peněžitých pokut, vězení atd., nýbrž v opravdově demokratickém smýšlení obyvatelstva naší republiky. Pokud tomuto obyvatelstvu bude nějaké šlechtictví, titul hraběcí nebo knížecí atd. imponovati více, než obyčejný občan, potud, pánové, ani trestní sankce nám nepomůže. Pokud ale budeme tak demokratičtí, že nebude nám již taková výsada nijak imponovati, pak myslím, že i ta trestní sankce v tom zákoně chyběti nebude.

Jelikož se idealismus ústavodárců střetl vzápětí s realitou, následovala už v roce 1918 pozemková reforma, odebírající šlechtě její panství a zbavující ji tak ekonomické moci - zejména v otázkách potravinové závislosti města na - do té doby šlechtou a jejími velkostatky převážně ovládaném - venkově. Jako první byl schválen zákon č. 32/1918 Sb. ze dne 9. listopadu 1918, o obstavení velkostatků. Pozemková reforma byla vyhlášena v dubnu 1919 zákonem č. 215/1919 Sb. ze dne 16. dubna 1919, o zabrání velkého majetku pozemkového: znárodněn měl být veškerý pozemkový majetek přesahující 150 ha zemědělské půdy, a takto vyvlastněná půda pak měla být předána či pronajata malým zemědělcům či bezzemkům, přičemž přidělování půdy reguloval zvláštní zákon č. 81/1920 Sb. ze dne 30. ledna 1920: přidělovalo se až 15 ha půdy. V té době byla schválena ale i novela zákona 61/1918 Sb. jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly Rakousko-uherského domu - zákon č. 243/1920 Sb. kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů. Ruku v ruce s ním šel zákon č. 121/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozovala Ústavní listina. Právě ústava z roku 1920 byla ve formulaci odporu vůči šlechtě nejkategoričtější.

Ústavní zákon 121/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina

HLAVA PÁTÁ - Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské

§ 106 - Rovnost

(1) Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají.

(2) Všichni obyvatelé republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. Úchylky od této zásady jsou přípustny jen, pokud právo mezinárodní dovoluje.

posl. Dr. František Weyr (1879-1951) byl přední český právník, syn vynikajícího matematika Emila Weyra (1848-1894) a vnuk středoškolského profesora matematiky Františka Weyra (1820-1889) první děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně 1919-20 a pak i 1927-28 a 1935-36, v letech 1923-24 byl rektorem univerzity. Zakladatel normativní školy právní. V r. 1918 se stal poslancem Národního shromáždění za konzervativně-nacionální Národně demokratickou stranu (předseda Karel Kramář, méně než 9 % ve volbách 1919).

Formulace o výsadách pohlaví, rodu a povolání přežila dlouho. Zákon novelizující romantickou formulaci z roku 1918 přišel vzápětí -. už se sankcemi. I pro novináře.

Zákon 243/1920 Sb. kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů

§ 6

Přestupku se dopouští a vězením, na Slovensku uzamčením, od 24 hodin do 14 dnů, nebo trestem peněžitým od 50 do 1500 Kč buď potrestán:

1. kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů, vyznamenání, jež byly zákonem zrušeny, nebo kdo takovým způsobem hledí naznačiti své bývalé šlechtictví;

2. kdo si osobuje čestný odznak nebo vyznamenání, nejsa k tomu oprávněn;

3. kdo v tisku někomu dává zákonem zrušený titul šlechtický.

Přestupky tyto se stíhají soudy, na území někdy uherském správními úřady jako soudy policejními.

§ 7

Zákonem tímto zrušuje se § 334 zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., a § 598 čís. patentu z 15. ledna 1855, č. 19 ř. z., a § 45 čl. XL. z r. 1879, pokud mluví o řádech a čestných odznacích.

Všimněme si důkladnosti, se kterou jsou psána zrušovací ustanovení. Tento zákon vydržel až do roku 1936, kdy byla přijata rozšiřující novela akceptující právo republiky a jejího prezidenta udělovat či propůjčovat nové řády a vyznamenání. Vzhledem ke změněné kupní síle koruny se pokuta za neoprávněné nazývání osob šlechtickými tituly či neoprávněné "naznačování" vlastního šlechtictví zvýšila. Touto novelou se zrušila formulace §6 zákona z roku 1920. Zrušovací ustanovení §7 zákona 243/1920 Sb. i §106 ústavní listiny z roku 1920 zůstávají prozatím nedotčena. Podepsán Dr. Beneš.

Zákon 268/1936 Sb. o řádech a titulech

§ 7

(1) Přestupku se dopouští, pokud nejde o čin soudně trestný:

1. kdo úmyslně a veřejně hledí naznačiti své zákonem zrušené šlechtictví, zejména kdo úmyslně a veřejně za tím účelem užívá zákonem zrušených šlechtických titulů a erbů, jakož i kdo v tisku dává někomu zákonem zrušený titul šlechtický,

2. kdo úmyslně a veřejně užívá zákonem zrušených řádů, odznaků a titulů,

3. kdo si osobuje šlechtictví, československý nebo cizozemský řád, čestný odznak nebo jiný zevní projev uznání, pamětní odznak, veřejný nebo akademický titul nebo jinou hodnost či služební postavení, nejsa k tomu oprávněn.

(2) Přestupky tohoto zákona, jakož i nařízení, příkazů a zákazů podle něho vydaných trestají okresní (státní policejní) úřady pokutou do 20 000 Kč nebo vězením do dvou měsíců. Pro případ nedobytnosti pokuty jest uložiti podle míry zavinění náhradní trest vězení do dvou měsíců.

§ 9

(1) Všechna ustanovení tomuto zákonu odporující anebo tutéž věc jinak upravující se zrušují. Zejména se zrušují § 2 zákona ze dne 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n., a §§ 4, 5 a 6 zákona ze dne 10. dubna 1920, č. 243 Sb. z. a n.

Další rozšiřující, už poúnorová novela - zákon č. 55/1948 Sb. z 25. 3. 1948 o vyznamenáních a čestných uznáních se šlechtických titulů nijak netýká. Reflektuje pouze válečná vyznamenání a řády, udělené i na základě dekretů exilové vlády. Poslední novela č. 247/1948 Sb. je ovšem fatální právě ve zrušovacích ustanoveních. Likviduje celou linii novel tím, že zrušuje celý zákon č. 268/1936 Sb., kde je finálně upravena trestnost šlechtické titulatury. Nelze říci, že zrušením tohoto zákona se stav vrací k předchozí novele (tzn. ke stavu vyplývajícího ze zákona č. 243/1920 Sb.), protože formulace novely č. 268/1936 Sb. "Všechna ustanovení tomuto zákonu odporující anebo tutéž věc jinak upravující se zrušují. Zejména..." ruší všechny předchozí formulace.

Ústavní zákon 150/1948 Sb. ze dne 9. května 1948 Ústava Československé republiky

Čl.III

(1) Lidově demokratická republika neuznává výsad. Práce ve prospěch celku a účast na obraně státu je obecnou povinností.

KAPITOLA PRVNÍ - Rovnost

§ 1

(1) Všichni občané jsou si před zákonem rovni.

Dle mého názoru je otázka, zda vůbec po roce 1949 zůstávají zrušeny rakousko-uherské zákony o šlechtě ! Zůstává však v každém případě jako předpis vyšší právní síly v platnosti ústavní formulace z roku 1920 o rovnosti, reformulovaná ale fakticky nezměněná čl. III, odst. 1 a § 1 Ústavy z roku 1948, která byla dále reformulována až Ústavou ČSSR z roku 1960. Veškerý zákonný postih (vězení, pokuta) označování šlechtickým titulem ale od roku 1949 nemá právní oporu.

Zákon 247/1949 Sb. o vyznamenáních a čestných uznáních

§ 11

(2) Zrušují se zákon ze dne 21. října 1936, č. 268/1936 Sb., o řádech a titulech, a zákon ze dne 25. března 1948, č. 55/1948 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 21. října 1936, č. 268 Sb., o řádech a titulech.

Je však omylem, že výsady šlechty byly zrušeny roku 1918. To se ve skutečnosti stalo 25. 4. 1848, vyhlášením tzv. oktrojované ústavy (Pillersdorfova ústava), kdy šlechta přišla o správně-politické výsady. Výsady šlechty obnovila (a tedy uznala platnost šlechtických titulů) až vláda Protektorátu nařízením číslo 220 z roku 1939. Kdo se chce ocitnout vedle těchto ministrů, kterým z Hradu velel K. H. Frank?

Hovoří-li někdo dnes o vyčichlosti tohoto republikánského principu, nemá pravdu. Pouze nevzdělanost Gottwalda a jeho "dvouletkových" právníků způsobila, že kontinuita s ideály masarykovské první republiky, odkazující se k ideálům Velké francouzské revoluce a První francouzské republiky zůstala po více než šedesát let pouze naznačena a nedopracována. Je na čase se k těm to ideálům vrátit. Československá státnost si zaslouží víc, než až posměšnou formulaci "Masaryk se zasloužil o stát". Ten stát, o který se "zasloužil" Tomáš Garrique Masaryk, pošpinil svou nesplněnou přísahou Václav Havel, rozbil ve jménu politického kšeftu Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Ten stát, který dodnes zná celý svět pod názvem Československá republika, si zaslouží víc.

Třebas připomínku v podobě písně z doby Velké francouzské republiky, která se tehdy stala hymnou všech neprivilegovaných, oněch "dolních deseti milionů", jak by řekl Miloš Zeman: Ah! ça ira. Zpívá se v ní velmi rozhořčeně Celui qui s'élève na l'abaissera "Ten kdo je povýšený, musí být svrhnut...", Celui qui s'abaisse na l'élèvera. "Ten kdo je svržen, musí být povýšen". A jak je to povýšení myšleno, nám řekne refrén: Ah! ça ira, ça ira, ça ira les aristocrates à la lanterne! Ah! ça ira, ça ira, ça ira les aristocrates on les pendra! - "Půjde to, půjde to, bude to fajn, šlechtici půjdou na lucerny, půjde to, půjde to, bude to fajn, šlechtu pověsíme!"

A to je dědictví republikánské tradice, na kterém stojí i dnešní státnost. Réjouissons-nous, le bon Temps viendra! "Radujme se, dobré časy zase přijdou!"

Oživme si krásnou francouzskou píseň o tom, jak se šlechtici věší na lucerny. Poslechněme si, s jakou vřelostí k francouzské tradici neprivilegovaných zpívala píseň Ah! ça ira v roce 1954 Edith Piaf. Tradice francouzské První republiky je tradicí Evropy hrdých národů i silných států. Tradice francouzské revoluce je tradicí všeobecné rovnosti, i té současné zdegenerované (neo)liberální demokracie. Zaposlouchejme se do písně, zpívané Edit Piaf, ve které "to jde".

Edith Piaf: Ah! ça ira

film "Si Versailles M'était Conté" 1954 ZDE

Republika ve svém nejvnitřnějším poselství rovnosti v myslích mnoha současných lidí selhala. Romský novinář Pavel Koller například tvrdí, že "v českém veřejném životě chybí lidé, kteří mají přirozenou autoritu, kteří chtějí pracovat pro národ. Většinou jsou to lidé, kteří jsou zvyklí na majetek, na peníze, většinou podporují potřebné, většina má a mam pocit že i ctí základní morální hodnoty, které, podle mě v politice chybí." Na facebooku mu oponuje Darina Mart a tvrdí, že "přirozená autorita v demokratické společnosti se NEMŮŽE stavět na privilegiu rodu. Když je kořen zkažený, plody nemůžou byt zdravé. Když se naučí následovat hodného "tatíčka", mohou pak také snáze následovat "tatíčka" zlého." O kousek dál argumentuje: "To, že jednotlivci se chovají příkladně v žádném případě nemůže sloužit k tomu, obhajovat celý koncept šlechty, neobhajitelný v kontextu demokratické společnosti...". Historik radikálních hnutí a politolog Ondřej Slačálek vidí otázku šlechtictví i z jiného úhlu: "Možná to není jen o pohádce, je to také o třídách. Co je sociálně vzato aristokracie? Radikální, ničím další neospravedlněná nerovnost. Je-li dnes populární, není to výsledek antirovnostářské ideologie, která vede již dvacet let vítězné tažení českou společností? Zkrátka si ideologie že "rovnostářství je bolševické" a česká společnost je "nepřijatelně nivelizovaná" našla ideální symbol, který jde ne za rok 1989, ale za rok 1918..."

Pozn. JČ: Britské listy nepodporují násilí a v žádném případě neschvalují nápad "věšet aristokraty na lucerny", ať byla nálada za francouzské revoluce jakákoliv... :)

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 27.7. 2010